Přehled
Usnesení
I. ÚS 420/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 C 103/2001, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. E 277/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedeného obecného soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Uvedl, že podle nájemní smlouvy ze dne 22. 5. 1996 je uživatelem bytu na ulici D. 12/1855 v Litoměřicích. Pronajimatelem uvedeného bytu je Město Litoměřice (v předmětné stížnosti dále jen "vedlejší účastník"). Smlouva na pronájem bytu byla uzavřena na dobu určitou (do 31. 5. 1997). Dne 6. 6. 2001 podal vedlejší účastník žalobu na vyklizení daného bytu. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl napadeným rozsudkem o povinnosti stěžovatele byt vyklidit a předat jej vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku. Následně Okresní soud v Litoměřicích rozhodl dne 26. 3. 2002 usnesením, sp. zn. E 277/2003 tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí vyklizením bytu stěžovatele.
Stěžovatel zejména namítal, že shora uvedeným postupem byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále i ust. § 46 a § 152 a násl. o. s. ř.
Ústavní soud v uvedené věci nejprve vyzval obecný soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. K napadenému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích se vyjádřil předseda senátu J. D. Z vyjádření vyplývá, že soud nepovažuje údaje, označené stěžovatelem v ústavní stížnosti, za pravdivé. V průběhu celého řízení byla plně respektována práva stěžovatele (předseda senátu byl osobně vyslechnout stěžovatele ve věznici Litoměřice). Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, avšak pro nezaplacení soudního poplatku bylo odvolací řízení zastaveno (usnesením ze dne 17. 12. 2001, č. j. 7 C 103/2001-17). Z uvedených důvodů považuje soud stížnost za neopodstatněnou.
Ve věci výkonu předmětného rozhodnutí, sp. zn. E 277/2002, se vyjádřila předsedkyně senátu K. Š. Uvedla, že výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu byl, tak jak stěžovatel tvrdí, nařízen napadeným usnesením. Usnesení bylo stěžovateli náhradně doručeno (dle ust. § 46 o. s. ř.). Na základě dalších zjištění soud však nařízení výkonu rozhodnutí usnesením ze dne 30. 8. 2002, č. j. E 277/2002-13, ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 10. 2002 a stěžovatel si jej řádně převzal (citované usnesení soud ke svému vyjádření připojil).
Ústavní soud při svém rozhodování musel vzít v úvahu okolnost, že návrh stěžovatele směřoval jak proti rozsudku, tak i usnesení (viz shora) uvedeného obecného soudu. Ve věci, sp. zn. 7 C 103/2001, se jedná o pravomocné rozhodnutí, přičemž Ústavní soud konstatuje, že toto rozhodnutí je ústavně právně zcela konformní. Pokud stěžovatel relevantním způsobem neuplatnil řádný opravný prostředek, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z uvedeného důvodu se jedná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o nepřípustný návrh. Navazující řízení, sp. zn. E 277/2002, z uvedeného rozsudku vychází. Nehledě na popsaný průběh dalšího řízení (zastavení výkonu rozhodnutí) proto nemůže nic na této skutečnosti změnit.
Ústavní soud navíc podotýká, že se stěžovatel (přes výzvu Ústavního soudu) k novým právním skutečnostem, které vznikly po podání ústavní stížnosti, nijak nevyjádřil (a to ani prostřednictvím svého advokáta) a nezajistil tak potřebnou součinnost při rozhodování Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. června 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu