I.ÚS 452/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1525/2003-82 ze dne 18. 3. 2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 105/2002-61 ze dne 28. 3. 2002 ve znění opravného usnesení č.j. 20 Co 105/2002-79 ze dne 9. 5. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 4 C 11/2000-32 ze dne 6. 2. 2001 ve znění opravného usnesení č.j. 4 C 11/2000-46 ze dne 7. 9. 2001, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Podáním ze dne 16. 7. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2002, brojila stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 105/2002-61 ze dne 28. 3. 2002 ve znění opravného usnesení č.j. 20 Co 105/2002-79 ze dne 9. 5. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 4 C 11/2000-32 ze dne 6. 2. 2001 ve znění opravného usnesení č.j. 4 C 11/2000-46 ze dne 7. 9. 2001. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Napadenými rozsudky bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byly prý porušeny i principy právního státu.

Podáním ze dne 3. 11. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2003, rozšířila stěžovatelka svou ústavní stížnost i na usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1525/2003-82 ze dne 18. 3. 2003, jímž bylo její dovolání proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu odmítnuto.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka se stala nositelkou restitučních nároků na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Subjektem, který má zákonnou povinnost tyto pozemky vydat, je Pozemkový fond ČR. Ten v praxi nabídne běžné veřejnosti (čas od času) několik méně hodnotných pozemků. Za této skutkové situace se stěžovatelka obrátila na soud a požádala o vydání konkrétního pozemku. Soud I. stupně a odvolací soud shodně konstatovaly, že zákon o půdě neposkytuje restituentovi právo určit konkrétní pozemek a požadovat jeho vydání. Tento názor obecných soudů nepovažuje stěžovatelka za správný ze dvou důvodu. V prvé řadě soudy při aplikaci práva vycházely pouze z ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Toto ustanovení však řeší pouze základ restitučního nároku, ale nikoliv již způsob jeho provedení. Jestliže v zákoně chybí mechanismus, který by umožňoval přímé uspokojení nároků restituenta, je třeba použít metody analogie zákona, resp. analogie práva. Obecné soudy nepoužily analogicky příslušná ustanovení občanského zákoníku, upravující vztahy mezi dlužníkem a věřitelem související se splněním dluhu. Proto při zjišťování skutkového stavu pochybily a nepřihlédly k tomu, že Pozemkový fond ČR jako dlužník svou nečinností a neochotou řešit oprávněné nároky restituentů - a naopak masivním převodem pozemků na některé vybrané jednotlivce - již není ve stádiu, kdyby on plnil svůj dluh, ale naopak byl v prodlení a plnění jeho dluhu již zajišťují jiné instituce, tj. soudy. Soudy prý mohly využít např. ustanovení § 136 o.s.ř., neboť daná situace byla analogicky srovnatelná s nezjistitelnou výší nároku, takže byl dán prostor pro úvahu soudci. Druhý argument stěžovatelky spočívá v tom, že postupem obecných soudů byl porušen princip právního státu. Nelze prý trpět situaci, kdy stát jednající prostřednictvím Pozemkového fondu ČR jako dlužník neplní své povinnosti, využívá k tomu konkrétního ustanovení zákona a spoléhá na to, že zákonná úprava v tomto směru zřejmě zůstala neúplná.

V podání ze dne 3. 11. 2003 směřujícím proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka plně odvolala na výše uvedené odůvodnění původní ústavní stížnosti.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Obvodní soud pro Prahu 7. V něm odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že vyhovujícím rozhodnutím by byla porušena zásada rovnosti občanů před zákonem, neboť majetkové křivdy se dály většímu množství občanů a "bylo by pouze na rychlosti jednotlivých žádostí o pozemkovou náhradu, přičemž neexistuje institut řešící otázku souběžných žádostí o shodnou náhradu". Adekvátnost náhrady je naproti tomu řešena v právním předpise [zákon ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 284/1991 Sb.")] dostatečným způsobem a nikterak neodporujícím znění a duchu ústavních předpisů.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že obsahem stížnosti je pouze polemika s právním názorem obecných soudů, především s výkladem ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Podle jeho názoru rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k žádnému zásahu do ústavou zaručených práv a svobod občanů. Nesouhlas s právním posouzením věci není důvodem k ústavní stížnosti. Porušení práva na spravedlivý proces pak nelze spatřovat v tom, že stěžovatelka neuspěla se svou žalobou před obecnými soudy. Polemika stěžovatelky s aplikací práva soudy obou stupňů tak nemá ústavněprávní rozměr a účelem stížnosti je dosáhnout - po odmítnutí dovolání - přezkoumání věci Ústavním soudem jako další instancí. Městský soud v Praze proto navrhl, aby byla podaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zcela zamítnuta. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Nejvyšší soud ČR. V něm uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje důvody, které uplatnila v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti zřetelně nevyplývá, k porušení kterého z ústavně chráněných práv mělo rozsudkem obecných soudů dojít. Obsahově se tak stěžovatelka zřejmě domáhá faktického přezkumu věci, která byla pravomocně skončena v řádném soudním dvoustupňovém řízení a poté v řízení o dovolání. Věcně pak Nejvyšší soud konstatoval, že nemá důvod ke změně právních závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí, a proto v plném rozsahu odkázal na jeho odůvodnění.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 11/2000 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Z něho Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, č.j. PÚ 84/98 ze dne 19. 1. 1998, č.j. PÚ 373/98 ze dne 23. 2. 1998, č.j. PÚ 374/98 ze dne 25. 2. 1998 a č.j. PÚ 375/98 ze dne 26. 2. 1998 byl potvrzen nárok Č. R. jako oprávněné osoby podle zákona o půdě na bezúplatný převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu. Smlouvou o postoupení nároku na převod náhradních pozemků, uzavřenou mezi oprávněnou osobou a stěžovatelkou dne 4. 2. 1999, byl tento nárok převeden na stěžovatelku. Její nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky v k.ú. Ď. o výměře 50.275 m2 je nesporný. Stěžovatelka podala Pozemkovému fondu ČR žádost o převedení pozemků parc. č. 65, orná půda, parc. č. 789/1, ovocný sad a parc. č. 1470 pastvina, dosud zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 10002, k.ú. T. pro ČR - Pozemkový fond ČR, jako náhradních pozemků, protože tyto pozemky splňují obecné náležitosti náhradních pozemků. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 se nejdříve domáhala, aby soud uložil Pozemkovému fondu ČR povinnost uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu těchto nemovitostí. Podáním ze dne 7. 3. 2000 stěžovatelka navrhla změnu žalobního petitu tak, že žalovaný je povinen vydat označené pozemky nebo je povinen uzavřít dohodu o vydání těchto pozemků ve znění v tomto podání uvedeném. Dalším podáním ze dne 24. 1. 2001 stěžovatelka změnila žalobní petit tak, že se určuje, že stěžovatelka je vlastníkem v tomto podání označených pozemků a že se nárok na vydání náhradních pozemků snižuje o cenu těchto pozemků stanovenou ke dni 24. 6. 1991. Usnesením č.j. 4 C 11/2000-27 ze dne 6. 2. 2001 soud připustil změnu žalobního petitu ve znění ze dne 24. 1. 2001. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č.j. 4 C 11/2000-32 ze dne 6. 2. 2001 tak, že žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků a že se nárok stěžovatelky na náhradní pozemky snižuje o hodnotu těchto specifikovaných pozemků, zamítl. Soud I. stupně konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k vydání náhradních pozemků a že žalovaný Pozemkový fond ČR je osobou, která má bezplatně převést náhradní pozemky do vlastnictví oprávněné osoby postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., nelze-li ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě původní pozemky vydat. Z této právní úpravy však prý nelze dovodit nárok stěžovatelky jako oprávněné osoby na konkrétní náhradní pozemek. Rovněž nelze vyhovět žalobě o určení, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků označených v žalobě, neboť k přechodu vlastnického práva na osobu oprávněnou dochází uzavřením dohody o vydání nemovitosti mezi osobou oprávněnou a povinným a následným vkladem do Katastru nemovitostí, k čemuž nedošlo.

K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem č.j. 20 Co 105/2002-61 ze dne 28. 3. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Konstatoval, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu, který umožnil dostatečná skutková zjištění a že dospěl ke správným skutkovým a právním závěrům. Dále odvolací soud dovodil, že na určovací žalobě nemá stěžovatelka podle § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem. Takový právní zájem je zásadně dán tehdy, jestliže by bez požadovaného určení bylo žalobcovo právo ohroženo nebo se stalo nejistým. To však v souzené věci nelze dovodit. Mezi účastníky sporu není žádná pochybnost o tom, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle § 11 odst. 2 zákona o půdě a že jí přísluší nárok na vydání náhradních pozemků. Odvolací soud konstatoval, že sporná je otázka, zda se stěžovatelka může domáhat převedení do vlastnictví (vydání) konkrétně vymezených pozemků. Tato otázka však již byla negativně řešena v rozhodovací praxi a podrobně se jí zabýval rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 35 Co 4/2000 ze dne 29. 2. 2000 (Soudní rozhledy č. 4, ročník 2001). Nárok žalobkyně na vydání náhradních pozemků zůstává zachován, takže nelze dovodit ohrožení jejího práva na jejich vydání. Konečně se odvolací soud vyjádřil i k argumentaci stěžovatelky, která dovozovala závazkový vztah mezi oprávněnou osobou (věřitel) a žalovaným (dlužník) a vznik práva věřitele na plnění od dlužníka (§ 488 a násl. občanského zákoníku); konstatoval, že z hlediska určovací žaloby je tato argumentace bez právního významu. Pouze v případě, že oprávněná osoba uplatní nárok na bezplatné převedení náhradních pozemků, je zde založen závazkový právní vztah sui generis, jehož předmětem je při splnění dalších podmínek bezúplatný převod náhradních pozemků. V takovém případě není vyloučeno, aby oprávněná osoba žalovala Pozemkový fond o splnění povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků.

K dovolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením č.j. 28 Cdo 1525/2003-82 ze dne 18. 3. 2003 dovolání odmítl. V jeho odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání bylo nutno posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud však dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není řešena otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně anebo je řešena v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu, jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, je v souladu s hmotněprávními předpisy. Stěžovatelce, která není vlastníkem předmětných nemovitostí, ani to netvrdí, nelze vyhovět v návrhu na určení, že jejich vlastníkem je. Rozhodování o tom, jakého hmotněprávního nároku se stěžovatelka domáhá, přísluší jen jí, a soud není ani povinen a ani oprávněn ji v tomto směru usměrňovat, neboť jeho poučovací povinnost se týká pouze procesního práva. Dále dovolací soud uvedl, že problematika možnosti výběru náhradních pozemků oprávněnou osobou byla již tímto soudem vícekrát - a to negativně - judikována a odvolací soud v souladu s touto judikaturou rozhodl. Konečně dovolací soud konstatoval, že souhlasí s argumentem stěžovatelky, že její právo na převod náhradních pozemků je soudem vymožitelné. Právo oprávněné osoby založené ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě je vymahatelné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V daném věci však není tento právní závěr rozhodující, protože předmětem řízení po změně žalobního návrhu nebylo uložení povinnosti uzavřít smlouvu, ale určení vlastnického práva.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu a tvrzení, že jí obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jejího subjektivního práva. Obecně Ústavní soud připomíná, že samotný neúspěch ve sporu neznamená zásah do ústavním pořádkem chráněných základních práv, především do práva na spravedlivý proces. Obecné soudy posoudily žalobu tak, jak ji stěžovatelka podala. Ústavní soud se shoduje s názorem dovolacího soudu, vyjádřeném v odůvodnění jeho rozhodnutí, že rozhodování o tom, jakého hmotněprávního nároku se stěžovatelka domáhá, přísluší jen jí, a soud není ani povinen a ani oprávněn ji v tomto směru usměrňovat, neboť jeho poučovací povinnost se týká pouze procesního práva. Stěžovatelka sice původně žalovala o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí (byť určení konkrétních nemovitostí nebylo na místě), avšak návrhem ze dne 24. 1. 2001 změnila žalobní petit ze žaloby o plnění na žalobu určovací. Obecné soudy nemohly jinak, než posoudit spor tak, jak stěžovatelka jeho předmět vymezila, což je důsledkem působení jedné ze základních zásad civilního řízení - zásady dispoziční, která dává účastníkovi řízení, zejména žalobci, právo disponovat s předmětem sporu s určitými stanovenými podmínkami. Za této procesní situace nelze obecným soudům vytýkat, že by neposkytly stěžovatelce dostatečnou ochranu jejích subjektivních práv a že by porušily její základní právo na spravedlivý proces. Ústavní soud proto dovozuje, že ani napadenými rozhodnutími ani řízením, jež jim předcházelo, nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává.

Je třeba zdůraznit, že v této souzené věci byla podána žaloba na určení, že stěžovatelka je vlastnicí v žalobě uvedených pozemků, jíž obecné soudy nevyhověly, neboť k přechodu vlastnického práva na osobu oprávněnou dochází až uzavřením dohody o vydání nemovitosti a následným vkladem do katastru nemovitostí, k čemuž nedošlo. Jde tedy o jinou právní situaci, než kterou řešil Ústavní soud v řízení pod sp. zn. III. ÚS 495/02.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2004




JUDr. František Duchoň
předseda senátu