Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci Ing. M. Ř., právně zastoupeného JUDr. L. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, č.j. 29 Co 159/2002-59 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 12. 2001, č.j. 9 C 210/2001-44,
t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou dne 15. 8. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále též "Listina"). Dne 20. 2. 2004 bylo Ústavnímu soudu sděleno Okresním soudem v Mladé Boleslavi, že Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 30. 7. 2003, č.j. 32 Odo 964/2002-98 napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Tuto skutečnost Ústavní soud následně ověřil na oficiálních stránkách Nejvyššího soudu ČR (www.nsoud.cz/rozhod.php), kde je toto rozhodnutí veřejně vystaveno.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"). A to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [srov. též v § 75 odst. 2 zákona uvedené výjimky z této zásady].
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Za těchto okolností Ústavní soud konstatoval, že podané dovolání představovalo procesní prostředek, který zákon poskytoval k ochraně práv stěžovatele, a jehož podáním bylo podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti [§ 75 odst. 1 zákona]. Řízení u obecných soudů pokračuje dále.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel proto předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 15. března 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj