Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném ze zastupujícího předsedy senátu podle § 17 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Miloše Holečka ve věci navrhovatele obchodní společnosti T., spol. s.r.o., zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.8.2001 č.j. 22 Co 200/2001-239 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z 20.8.2001 č.j. 22 Co 200/2001-239, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 6.12.2000 č.j. 9 C 289/94-187, kterým mu bylo uloženo zaplatit Národnímu divadlu v Praze specifikované peněžní částky z důvodu bezdůvodného obohacení za dodávku tepla do budovy v jeho vlastnictví. Stěžovatel tvrdí, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, soudy obou stupňů porušily několik jeho práv, která jsou zaručena ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně namítá, že neprovedením důkazů (tyto důkazy specifikuje v návrhu) dospěly soudy obou stupňů k nesprávným skutkovým závěrům a jejich rozhodnutí jsou chybná. Zejména bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvádí, že bylo dotčeno i jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny, zejména odstavce čtvrtého, protože výsledkem řízení je závěr, že vlastník musí ve své budově topit, i když si to nepřeje, a musí za toto vytápění platit vysoké částky, i když z tohoto vytápění nemá žádného užitku.
Městský soud v Praze, ač řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník, Národní divadlo v Praze, poukázal na to, že tvrzení stěžovatele, že budovu vůbec neužíval není pravdivé, protože budova byla po určitou dobu rekonstruována, byly v ní kanceláře stěžovatele. Budovu bylo nutno vytápět, byť v omezeném rozsahu, úplné přerušení dodávek tepla nebylo technicky možné. Podle jeho názoru se obecné soudy s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování vypořádaly, když dospěly k závěru, že jejich provedení by bylo nadbytečné. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a požádal, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 C 289/94, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří námitky vůči postupu obecných soudů ve sporu o zaplacení peněžité pohledávky. Vedlejší účastník se domáhal v několika soudních řízeních vůči stěžovateli zaplacení nákladů vynaložených na provoz jím užívaných nebytových prostor, protože stěžovatel je dobrovolně nehradil. Po řadě procesních a meritorních rozhodnutích vydal Obvodní soud pro Prahu 2 dne 6.12.2000 rozsudek č.j. 9 C 289/94-187, jímž stěžovateli uložil povinnost zaplatit Národnímu divadlu 10 889 158,14 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem z 20.8.2001 č.j. 22 Co 200/2001-239 tak, že jej v napadené části potvrdil. Stěžovatel proti rozsudku apelačního soudu podal - současně s ústavní stížností - dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu z 27.6.2002 č.j. 33 Odo 132/2002-270 odmítnuto, protože směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím však nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu (podle čl. 36 Listiny) odpovídá možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, ale i možnost navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 občanského soudního řádu (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 51). Ústavní soud však nezjistil, že by obecné soudy navržené důkazy opomenuly (viz např. stanovisko k výslechům zpracovatelů posudku na č.l. 195). Je přitom notorietou, že obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, a proto stěžovatelova tvrzení o porušení tohoto práva neobstojí. Obsáhlý spisový materiál rovněž dokládá, že nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, protože stěžovatelovo vlastnické právo nebylo omezeno ústavně nepřípustným způsobem, když jistá omezení jsou založena na střetu s vlastnickými právy jiných vlastníků.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu