Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci J. S., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002, č.j. 12 Co 103/2002-55 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 5. 2001, č.j. 18 C 96/2001-13,
t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených pravomocných rozhodnutí, jimiž bylo rozvedeno jeho manželství s Danou Smetanovou a tvrdil, že postupem obvodního soudu, který nepřijal jeho druhou omluvu s jednání a rozhodl o rozvodu manželství v jeho nepřítomnosti a který v odůvodnění citoval trestní rozsudek zrušený na základě amnestie prezidenta republiky, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních svobod (dále též "Listina"), právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny a porušena byla zásada není trestu bez zákona dle čl. 39 Listiny. Dodatečný výslech stěžovatele provedený odvolacím soudem nemůže nahradit plnohodnotné dokazování před soudem I. stupně. Navíc odvolací soud se nevypořádal s tím, že do odůvodnění rozsudku soudu I. stupně byl zahrnuto i jednání stěžovatele, které bylo amnestováno.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
V daném případě se Ústavní soud musel vypořádat především s případnými dopady svého rozhodnutí do právního postavení stěžovatele a vedlejší účastnice a s případnými ústavněprávními aspekty situace, kdyby v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu bylo revokováno rozhodnutí o rozvodu manželství, jež nově konstituovalo osobní status stěžovatele a vedlejší účastnice.
V daném případě bylo posledním procesním prostředkem ve smyslu ust. § 75 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002 (12 Co 103/2002-55). Zákon o Ústavním soudu se k podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, tj. i ve věcech rozvodu manželství, explicitně nevyjadřuje. Ústavní soud se proto, s ohledem na výše uvedené, musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost za dané situace vůbec z ústavněprávních hledisek připustit. V daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být porušena v řízení, jehož výsledkem bylo vydání předmětných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství,. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie.
Po zvážení této otázky dospěl Ústavní soud k závěru, že respektování právní jistoty, jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR), musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování, jehož porušení stěžovatel v ústavní stížnosti také namítl. Případné zrušení napadených rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenalo zásah do principu právní jistoty, do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty. Z tohoto důvodu nebylo možno zkoumat, zda napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelem namítaných základních práv.
Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§ 75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti toliko z formálního hlediska (zásada subsidiarity), je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR.
S ohledem na výše uvedený závěr však považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že o to významněji musí být požadavek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zohledňován obecnými soudy v řízení před nimi. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že rovněž podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§ 230 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) se nepřipouští uplatnění mimořádných opravných prostředků v případech, kdy již pravomocné rozhodnutí soudu konstituovalo či změnilo osobní stav účastníků řízení, tedy pokud je rozhodováno ve stanovených případech podle zákona o rodině. I v této procesní úpravě provedené obyčejným zákonem se promítá ústavní úvaha uvedená shora.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel proto předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona).
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj