Přehled
Usnesení
I. ÚS 587/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. R. H., V. H., MVDr. K. H., a H. K., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca 180/2002 ze dne 9. 8. 2002,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena dne 27. 9. 2002, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť se cítí dotčeni na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení Krajského soudu v Plzni zjistil Ústavní soud následující:
Rozhodnutím Úřadu městského obvodu Plzeň 3 bylo povoleno umístění dvojice panelů na samostatné konstrukci na pozemku v k. ú. Plzeň (rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 ze dne 13. 12. 2000 č. j. 3382/2000-ÚMO3/Výst-Hu) podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Toto rozhodnutí bylo zrušeno Magistrátem města Plzně v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 25. 4. 2002 č. j. stav/77/02) podle § 65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále "správní řád"). Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně (rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 25. 7. 2002, č. j. RR 1182/02) podle § 59 odst. 2 správního řádu. Krajskému soudu v Plzni byla následně doručena žaloba na zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje. Řízení o této žalobě Krajský soud usnesením zastavil s tím, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem (§ 250d odst. 3 o. s. ř.), neboť napadeným rozhodnutím nebylo konečným způsobem rozhodnuto o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby (Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2002, sp. zn. 30 Ca 180/2002).
Usnesení Krajského soudu v Plzni napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které namítají porušení ústavního práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť se domnívají, že Krajský soud v jejich případě především nesprávně aplikoval § 248 odst. 1 o. s. ř., a že pro jejich žalobu není rozhodující, zda žalobou napadené rozhodnutí ve věci je či není konečné. Další námitka stěžovatelů brojí proti skutečnosti, že aktivní procesní legitimace byla Krajským soudem přiznána pouze třetímu stěžovateli.
Ústavní soud v první řadě zkoumal splnění náležitostí ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále ZÚS). Ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv. Ústavní soud tedy může rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod nelze domáhat jiným zákonným způsobem, a představuje tak mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Proto v případě, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, kterým však věc není ukončena, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, se jedná o nepřípustnou stížnost ve smyslu § 75 ZÚS.
V případě stěžovatelů dosud nebylo vydáno rozhodnuto ve věci samé, neboť Magistrát města Plzně po zrušení rozhodnutí ve věci stavby uložil příslušnému stavebnímu úřadu provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci. Ústavní soud proto konstatuje, že nejsou vyčerpány procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelů, a jejich ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) ZÚS.
Další námitkou stěžovatelů, totiž že prvnímu, druhému a čtvrtému stěžovateli bylo upřeno postavení účastníka řízení před Krajským soudem v Plzni, neboť tito - narozdíl od třetího stěžovatele - nepodali opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu, se Ústavní soud vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti dále nezabýval.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj