Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. C., F. C., M. M., G. G., A.H., a J.C., všech zastoupených advokátem Dr. L. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 22 Ca 106/2002, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Opava - okresní pozemkový úřad ze dne 8. 2. 2002, č.j. ROPÚ/92/93-RB,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní pozemkový úřad Opava - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 8. 2. 2002, č.j. ROPÚ/92/93-RB, rozhodl, že Ing. J. C., F. C., M. M., G. G., A. H. a J. C. (dále jen "stěžovatelé") nejsou vlastniky pozemků v k.ú. V., obec V., parcela č. - údaje v PK, část 158, 159, 265, 266, část 268/1, 270, 272/1. Jedná se o původní parcely GP, které byly dle kupní smlouvy ze dne ze dne 8. 5. 1987 prodány jako p.č. 814, 817, 816 a 815 (dále jen "nemovitosti"). Nyní se jedná o zastavěné území a manipulační plochy, které tvoří části parcel 814/1, 814/2, 816, 817/1, 817/2, 817/3, 818, 819, 820, 826/3, 826/4.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že pozemkový úřad posuzoval restituční nárok uplatněný dne 22. 1. 1993 (později dne 22. 7. 1998 zemřelou) M. C. na uvedené nemovitosti, které prý kupní smlouvou ze dne 8. 5. 1987, č.j. Op-18/35/3a/Dr.Sa, převedla v tísni a za nápadně nevýhodných do vlastnictví čs. státu - ONV v Opavě, zastoupeného Krajským investorským útvarem v Ostravě (dále jen "KIU"). Pozemky měly být použity na výstavbu 69 bytových jednotek. M. C. žádost uplatnila ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") jako původní vlastník nemovitostí. V čem žadatelka spatřovala tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, však v žádosti neuvedla. Pozemkový úřad - po obsáhlem dokazování - konstatoval, že uzavření citované kupní smlouvy předcházela mnohačetná několikaletá jednání a korespondence (z jejichž průběhu je zřejmé, že M. C. byla o výkupu nemovitostí informována již několik let před započetím výstavby). Z dokladů z let 1986 - 1987 (včetně čestného prohlášení M. C. ze dne 7. 9. 1996, vyjádření jejího právního zástupce Dr. D. ze dne 9. 5. 1997 a svědeckých výpovědí rodinných příslušníků), které byly v odůvodnění konkretizovány, prý není patrno, že by byl na M. C. vyvíjen takový psychický či ekonomický tlak, který by na ni působil takovým způsobem, že by učinila úkon, který by za jiných okolností neučinila. Pozemkový úřad konečně uvedl, že ani to, že by byl - v případě nepodepsání kupní smlouvy - M. C. majetek vyvlastněn, nelze považovat za okolnost, která by vlastníka donutila udělat něco, co by jinak neučinil. Vyvlastnění pro obecně prospěšné účely za náhradu bylo a je dosud legálním prostředkem, nelze-li věc vyřešit např. kupní smlouvou. Pozemkový úřad proto uzavřel s tím, že se v souzené věci nejedná o kupní smlouvu uzavřenou v tísni [takže není splněna jedna z taxativně uvedených podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.], a proto se již nezabýval zjištěním, zda se jednalo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Poněvadž M. C. v průběhu správního řízení zemřela, jednal pozemkový úřad s jejími dědici a doručil jim napadené rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a rozhodl, že navrhovatelé (stěžovatelé) nemají právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud především zabýval posouzením toho, zda v souzené věci nedošlo při uzavírání kupní smlouvy k naplnění zákonné podmínky stavu tísně. Krajský soud v prvé řadě - se zřetelem na v odůvodnění konkretizovaná zjištění - dospěl k závěru, že pozemkový úřad rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu v souladu s ustanovením § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., zákon o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 71/1967 Sb.") a že zjištěný skutkový stav posoudil v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. Krajský soud v této souvislosti poukázal na cíl citovaného zákona, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd spáchaných na vlastnících zemědělského a lesního majetku v období 1949 - 1989, což znamená, že se napravují pouze ty křivdy, které jsou výslovně v zákoně uvedeny a že zmírnění následků některých majetkových křivd je vázáno na splnění přesně vymezených skutečnost, zejména pak způsobu, jímž nemovitost přešla do vlastnictví státu. V souzené věci je předpokladem úspěšného uplatnění nároku na vydání nemovitého majetku to, že tento majetek přešel na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Každý z těchto předpokladů, jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně - i když spolu věcně, resp. skutkově souvisejí - jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době, kdy byl úkon učiněn, nelze úspěšně nárok uplatnit. Krajský soud dále poukázal na esenciální znaky stavu tísně, které jsou uváděny v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu (mimo jiné v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000). Při posuzování tohoto předpokladu krajský soud konstatoval, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že původní vlastnice (M. C.) sice zpočátku jakákoliv jednání ohledně uzavření kupní smlouvy odmítal, ale její postoj se v průběhu let, během nichž jednání probíhala, změnil a v roce 1986 již nejen korespondovala z vlastní iniciativy s MěstNV ve V., písemně reagovala na činěné návrhy včetně písemného nesouhlasu s vypracovaným znaleckým posudkem, ale také se osobně spolu se svými syny účastnila jednání, jejichž předmětem bylo poskytnutí optimálního náhradního bydlení nejen pro ni samu, ale i pro rodinu její dcery A.H., která dům, jenž měl být předmětem prodeje, obývala. V průběhu těchto jednání v letech 1986 - 1987 M. C. měnila svá stanoviska ohledně náhradního bydlení, kladla si podmínky, vyžadovala poskytnutí lhůt a vyjádřila nespokojenost se stanovením kupní ceny ve znaleckém posudku. Průběh a četnost těchto jednání, iniciativa MěstNV ve vyhledávání náhradního bydlení a snaha vyhovět požadavkům vlastnice pak podle názoru krajského soudu vylučují, že by původní vlastnice M. C. uzavřela kupní smlouvu v tísni. Osoba nacházející se ve stavu tísně je totiž v postavení, kdy si žádné podmínky klást nemůže a pokud tak činí, pak to existenci tísně vylučuje. Krajský soud dále poukázal na to, že zahájení vyvlastňovacího řízení bylo standardním postupem za situace, kdy M. C. po několikaletém jednání vyslovila nesouhlas s kupní cenou a kdy existovaly zákonné podmínky umožňující vyvlastnění podle tehdy platných právních předpisů (tj. veřejný zájem na výstavbě bytových jednotek, jestliže se předcházející snaha o uzavření kupní smlouvy ukázala bezvýslednou). Proto ani zahájení vyvlastňovacího řízení stav tísně v souzené věci nepředstavovalo. Krajský soud současně zdůraznil, že podle právní úpravy platné v r. 1987 nebylo možné vyvlastnění bez náhrady, a proto tvrzení stěžovatelů, že M. C. hrozilo vyvlastnění bez náhrady, je nedůvodné. Podle názoru odvolacího soudu pozemkový úřad hodnotil všechny důkazy v souladu s ustanovením § 34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., tj. podle své úvahy, a to každý jednotlivě v jejich vzájemné souvislosti, učiněný závěr neodporuje zásadám logiky a skutkové závěry odpovídají provedeným důkazům. Současně také prohlásil za nedůvodnou námitku, že výslechem svědků (stěžovatelů) ing. J. C., F. C.e a J. a C. byla v podstatě prokázána tíseň, zatímco výpovědi svědků A. Z. a Ing. V. P. jsou "bez dalšího" nevěrohodné. Krajský soud v této souvislosti poznamenal, že tíseň nemůže být prokázána čestným prohlášením (roz. zemřelé C.), neboť to nemá charakter důkazu a skutečnost obsažená v čestném prohlášení není skutečností dokázanou, ale pouze osvědčenou. Navíc čestné prohlášení jen některého z účastníků nemůže správní orgán připustit, byla-li by tím porušena rovnost mezi účastníky řízení; tak by tomu bylo v dané věci, neboť v restitučním řízení jsou zájmy účastníků protichůdné. Krajský soud proto uzavřel, že existence tísně při uzavření kupní smlouvy nebyla prokázána. S ohledem na tento právní závěr již nebyl z hlediska hospodárnosti řízení důvod zkoumat existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť oba předpoklady (tj. jak tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky) musí být splněny současně.
Citovaný rozsudek krajského soudu a rozhodnutí pozemkového úřadu napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé uvedli, že nesouhlasí se závěry pozemkového úřadu a krajského soudu, neboť se domnívají, že pro přiznání vlastnictví k nemovitostem byly podmínky dle zákona č. 229/1991 Sb. splněny. Zastávají názor, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy došlo k činění nátlaku na jejich matku (M. C.), která tuto smlouvu uzavřela jak v tísni, tak za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelé tvrdí, že k uzavření kupní smlouvy došlo po mnohaletém enormním nátlaku státních orgánů na M. C.. Její odpor byl prý překonán na základě zahájeného vyvlastňovacího řízení díky stanovisku samotných stěžovatelů, kteří na M. C. naléhali, aby přistoupila na kupní smlouvu, neboť nátlak trvá příliš dlouho, žádné jiné řešení zde není a ve vyvlastňovacím řízení by nemusela nic získat. Současně připomněli svou vlastní i matčinu bezmocnost, jakož i věk a zdravotní stav zemřelé M. C. Stěžovatelé byli účastníky celého průběhu jednání a proto kategoricky odmítají argumentaci pozemkového úřadu i krajského soudu, pokud jde o posouzení otázky, kdy se jednající osoba nacházela v tísni. Konečně poukázali na nevěrohodnost "dalších svědeckých důkazů", jestliže svědci v podstatě hájili svá jednání, neboť to byli ti, kteří v konečné fázi donutili M. C. k uzavření kupní smlouvy a v souzené věci jsou proto zainteresováni na prokázání opačného stanoviska než stěžovatelé.
Stěžovatelé dále poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 382/2000, který se dle jejich názoru dotýká také jejich případu a bylo v něm zvoleno podobné řešení. Stěžovatelé konečně zdůraznili, že pozemkový úřad i krajský soud jednoznačně pochybily, pokud se nezabývaly jak podmínkou tísně, tak předpokladem nápadně nevýhodných podmínek, neboť obě tyto skutečnosti se musí hodnotit v souhrnu a "v jednolitosti", nikoli odděleně.
Z všech těchto důvodů se stěžovatelé domnívají, že jak pozemkový úřad, tak krajský soud porušily jejich základní práva na ochranu vlastnictví a navrhují, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí, tj. rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě, okresního pozemkového úřadu, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelé v podstatě namítají, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími, bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví (poznámka: podle čl. 11 odst. 1 Listiny) a základní práva zajištěná Ústavou ČR a Listinou, která se (s ohledem na obsah námitky uvedené v ústavní stížnosti) týkají práva na soudní a jinou právní ochranu (podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny).
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich základní práva zajištěná Ústavou ČR a článkem 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, dopouštějí se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského osudu v Ostravě domáhali. To také učinili a spolu se svým právním zástupcem se ústního jednání před tímto soudem zúčastnili. Podle obsahu soudního spisu postupoval krajský soud způsobem, který byl v souladu se zákonem a poskytl stěžovatelům prostor k tomu, aby svá práva hájili.
Stěžovatelé spatřují nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (a rozhodnutí pozemkového úřadu) - jak již bylo dříve uvedeno - především v tom, že oba orgány prý nesprávně posoudili stav tísně, ve kterém M. C. uzavřela kupní smlouvu a že měly obě restituční podmínky posuzovat v jejich souhrnu. Tuto námitku však nelze přijmout, neboť - jak vyplývá z rozsáhlého odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu a z rozsudku krajského soudu - oba orgány jasně, konkrétně a přesvědčivě uvedly, v čem a proč v souzené věci nelze stav tísně dovozovat. Ústavní soud v této souvislosti navíc připomíná svoji dřívější judikaturu, podle níž sice vyslovil, že "pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody ... je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví" (viz sp. zn. č. IV. ÚS 97/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6. Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1997, str. 365, 367 - 368), leč dodal i to, že naplněny "musí být oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně nevýhodné podmínky"; i když se tyto předpoklady často vzájemně prolínají, je nutno respektovat jejich relativní oddělenost (viz sp. zn. č. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5. Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1997, str. 429, 433). Jestliže tedy stav tísně nebyl v souzené věci prokázán, bylo by dokazování existence nápadně nevýhodných podmínek zjevně nadbytečné.
Sám Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem, pak neshledal - ve smyslu ustálené judikatury - tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry krajského soudu (a pozemkového úřadu) na straně jedné a provedenými skutkovými zjištěními na straně druhé; sem patří zejména doklady a důkazy o jednání na MěstNV ve V.ě, u Krajského investorského útvaru v Ostravě, znalecký posudek a jeho dodatek, kupní smlouva a výslechy svědků (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., Vydání 1., Praha C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1996, str. 255). Za tohoto stavu jde o přehodnocování hodnocení důkazů provedené v souzené věci správním soudem (a pozemkovým úřadem), což Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Z tohoto hlediska je proto třeba hodnotit námitku stěžovatelů, že některá svědectví byla nevěrohodná.
Ústavní soud dále - v souladu s konstantní judikaturou týkající se ochrany vlastnického práva jako práva konstituovaného, tedy již existujícího, a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně (srov. např. sp. zn. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3., Vydání 1., Praha C.H. Beck 1995, str. 295) - nemůže akceptovat ani námitku stěžovatelů, že pozemkový úřad a krajský soud porušily jejich základní právo na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud konečně - na rozdíl od stěžovatelů - dovozuje, že v ústavní stížnosti uvedený odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 382/2000, na souzenou věc vztáhnout nelze. V podstatě se totiž týká interpretace stavu tísně za zcela jiné situace, než která byla posuzována v daném případě.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského osudu v Ostravě a rozhodnutím Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Opavě zjevně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají, a které jsou ústavním pořádkem zaručeny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu