Přehled

Datum rozhodnutí
26.1.2004
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. (S.) a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. Rsp 98/02,


takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


H. (S.) a. s. (dále jen "stěžovatelka"), se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud"). Stěžovatelka se dovolává Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručeného práva na soudní ochranu, která jí byla v řízení před rozhodčím soudem odepřena, jakož i práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že rozhodčí soud je orgánem nadaným veřejnou mocí, protože může autoritativním způsobem rozhodovat o právech a povinnostech účastníků, jeho rozhodnutí je vymahatelné obecnými soudy a v rozsahu zákonem stanovených důvodů přezkoumatelné obecným soudem. Poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 22. 7. 1999 ve věci Scarth proti Velké Británii, který potvrdil dřívější názor Komise, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i tím, že případ byl vyřešen prostřednictvím arbitráže, nicméně bez veřejného slyšení arbitrem. Již Komise podle stěžovatelky tvrdila, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje na proceduru před rozhodčími soudy či tribunály. Poukázala ještě na rozsudek z r. 1986 ve věci Lightgow proti Velké Británii.

Předmětem řízení vedeného před rozhodčím soudem bylo odstoupení od smlouvy uzavřené se společností Č., a. s., ze dvou důvodů. V důsledku tohoto odstoupení podala Č., a. s., návrh na zahájení rozhodčího řízení, ve kterém rozhodčí soud rozhodl, že toto odstoupení je neplatné. Rozhodčí soud se, podle stěžovatelky, zabýval jen jedním důvodem odstoupení, ve výrokové části nálezu rozhodl bez jakékoli specifikace jako o celku, a tím založil překážku rei iudicate i pro druhý důvod odstoupení. Podle stěžovatelky jde o selhání rozhodčího soudu z hlediska poskytnutí soudní ochrany, který jí tak odepřel ochranu jejích práv a právem chráněných zájmů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

V souladu s ust. § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Vedlejší účastník ČEZ, a. s., uvedl, že Ústavní soud není k jejímu projednání příslušný, stížnost je předčasná a vydáním rozhodčího nálezu nebyl porušen právní řád.

Rozhodčí soud ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná a Ústavní soud k jejímu projednání není příslušný.

Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve přezkoumal formální náležitosti podaného návrhu, mj. se zabýval přípustností ústavní stížnosti. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil Ústavní soud mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C.H.Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Podle čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní moc jménem republiky vykonávají nezávislé soudy. Ústavodárce tedy svěřil výkon soudní moci obecným soudům, tyto orgány pak vykonávají moc soudní v rámci daném jim Ústavou (zejména její hlavou čtvrtou upravující moc soudní) a Listinou (zejména její hlavou pátou upravující právo na soudní a jinou právní ochranu) a ve svém rozhodování se soudy řídí zákony a mezinárodními smlouvami.

Zákonodárce v mezích daných mu Ústavou vytvořil institucionální rámec pro rozhodování majetkových sporů rozhodci (jedním nebo více rozhodci, příp. stálými rozhodčími soudy) a rámec pro výkon rozhodčích nálezů. Právním předpisem obecného práva, upravujícím tuto problematiku, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "RozŘ"). Spor o právo je zde řešen za splnění dvou podmínek. První je dohoda stran o tom, že o majetkových sporech, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, bude rozhodovat rozhodce. V této souvislosti je také nutno konstatovat, že právní úkon, kterým se určitý subjekt vyřazuje z působnosti obecných soudů, je dobrovolný. Tento subjekt si pak musí být vědom, že zvolil cestu řešení sporu, která je v porovnání s řešením sporu před obecnými soudy rychlejší a efektivnější. Uvedená rychlost a efektivita pak logicky navozuje některé nutné následky, mezi které patří např. výrazné zúžení možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí, se kterým strana sporu není spokojena. Druhou podmínkou je souhlas státu s tím, že určitý typ soukromoprávních sporů je možno řešit prostřednictvím nestátních subjektů a rozhodnutí těchto subjektů jsou pak (stejně jako rozhodnutí obecných soudů) exekučním titulem. Ztělesněním tohoto souhlasu státu je právě citovaný RozŘ.

Povaha rozhodnutí vydaného v rozhodčím řízení (rozhodčího nálezu), které nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelné [§ 28 odst. 2 RozŘ], odlišuje rozhodčí nález od rozhodnutí vydaných na základě jiných forem řešení sporů, tzv. alternativních způsobů řešení sporů [viz Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, ASPI Publishing, Praha 2002, str. 13], mezi které patří např. konciliace, mediace nebo expertní řízení. Právě skutečnost, že část své působnosti při řešení soukromoprávních sporů předal stát jiným subjektům, znamená, že tyto subjekty se při svém rozhodování musí řídit stejnými principy danými ústavními zákony, jak to musí činit orgány státu, tj. obecné soudy (zásady spravedlnosti zmíněné v § 25 RozŘ těmto ústavním principům nesmí odporovat).

Stát se nezbavil své působnosti absolutně, za určitých předpokladů si vyhradil pravomoc zrušit rozhodčí nález rozhodnutím obecného soudu [§ 31 a násl. RozŘ]. V rámci tohoto řízení jsou pak obecné soudy povinny důvody, na jejichž základě lze zrušit rozhodčí nález, interpretovat s přihlédnutím k principům a hodnotám zjevených v ústavních zákonech, které "prozařují" do celého právního řádu [viz nález sp. zn. I. ÚS 129/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C.H.Beck, Praha 2001, str. 221]. Pokud obecné soudy plní tuto svou povinnost aplikovat při svém rozhodování zmíněné ústavní principy, existuje zde prostředek, který chrání práva strany rozhodčího řízení. Stěžovatelka však možnosti obrátit se na obecný soud nevyužila.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 26. ledna 2004

JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu