Přehled
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. O. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2002, č. j. 8 C 566/2001 - 23, dále proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, č. j. 27 Co 227/2002 - 42, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, č. j. 22 Cdo 216/2003 - 94,
t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2002 stěžovatel napadá výše citované rozsudky Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená ustanovením čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud ze soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 972/91 zjistil, že rozsudkem výše citovaného soudu ze dne 1. 11. 1994, č. j. 4 C 972/91 - 38 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby žalovaným (vedlejší účastníci manželé H.) byla stanovena povinnost vydat stěžovateli dům č. p. 829 v L. se stavební parcelou č. 925, zahradou č. 619/36 a 619/121, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Nymburce na listu vlastnictví č.958 pro obec a katastrální území Lysá nad Labem.
Krajský soud v Praze rozhodl k odvolání stěžovatele svým rozsudkem ze dne 13. 1. 1998 č. j. 28 Co 620/97 - 55 tak, že rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání domu č. p. 829 v L. (dále ve výroku specifikováno) a v dalším rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.
V roce 2001 si pak stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Nymburce novou žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parcelní číslo 925, parcelní číslo 619/36 a parcelní číslo 619/121, zapsaných na listu vlastnictví 958 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu v Nymburce. Tato žaloba byla v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu nalézacího podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že jej neshledal důvodným a rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele výše citovaným usnesením odmítl, protože jej neshledal přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho žaloba má základ v restitučním řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 972/91. Dále konstatuje, že mu nelze vytýkat, že si nepodal ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, protože mu nebyl znám právní názor Ústavního soudu ohledně výkladu ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., který byl publikován až za dlouhou dobu po uplynutí lhůty k podání předmětné ústavní stížnosti. Stěžovatel má za to, že kdyby mělo platit, že jen ti restituenti, kteří se dočkali nálezu Ústavního soudu, získají více práv než ti, o jejichž právech bylo rozhodnuto před vydáním nálezu Ústavního soudu, šlo by o nerovnost těchto restituentů v právech, čímž by jim byla způsobena újma na právech, což představuje porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Dotazem učiněným na Okresní soud v Nymburce Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10. 12. 2002 proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání. Proto bylo řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 7. 1. 2003 přerušeno. Jelikož Nejvyšší soud ČR výše citovaným usnesením o dovolaní stěžovatele rozhodl, odpadla tak překážka bránící v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základní práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).
S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, žaloba nebyla shledána důvodnou. Jak soud I. stupně uvedl, nápravy křivd, k jejichž napravení slouží zákon č. 87/1991 Sb., v platném znění, se lze domáhat pouze postupem dle uvedeného zákona. Proto nebyl u stěžovatele shledán žádný hmotněprávní titul k vydání takového rozhodnutí. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, "že se stěžovatel domáhá vydání pozemků, ke kterým by mohl nabýt vlastnické právo na základě dohody o vydání ve smyslu § 5 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Jestliže byla jeho žaloba ohledně dotčených pozemků pravomocně zamítnuta, stěžovatel se jejich vlastníkem nestal. Tento závěr je třeba respektovat i při rozhodování o určovací žalobě, neboť je projevem závaznosti (§ 159 odst. 2 o. s. ř.) pravomocného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ve věci sp. zn. 4 C 972/91. Ani z § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. nelze vyvodit závěr, že ústavní stížnost, navíc podaná v jiné právní věci, než ve věci sp. zn. 4 C 972/91, by konstituovala vlastnické právo stěžovatele k dotčeným pozemkům. Žádné podobné právní důsledky nevyplývají ani z čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, neboť v něm deklarovaná závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu nemá přímý vliv na vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, o kterých obecné soudy vydaly závazné rozhodnutí, které nebylo ústavní stížností zrušeno" (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, č. j. 27 Co 227/2002 - 42, str. 43).
Ústavní soud k těmto závěrům obecných soudů konstatuje, že soud nalézací i odvolací postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadených rozhodnutích nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Dále dodává, že žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků (tzv. určovací žaloba dle § 80 písm. c) o. s. ř. ) má deklaratorní charakter. Soud na takový návrh určí, zda tu právní vztah nebo právo je či není (je-li na tom naléhavý právní zájem). Na základě určovací žaloby nelze konstituovat vlastnické právo k určité věci, neboť rozhodnutí soudu pouze určuje existenci právního vztahu či práva. V konkrétním případě pak obecné soudy nemohly porušit princip rovnosti garantovaný Listinou, jak stěžovatel namítá. Argumentuje-li stěžovatel nerovností v přístupu obecných soudů k jednotlivým restitučním sporům, Ústavní soud k tomu dodává, že se sám stěžovatel svým vlastním přičiněním zbavil možnosti přezkoumání rozhodnutí v restitučním řízení, když si nepodal ve své věci dovolání, resp. ústavní stížnost. Jestliže v restitučním řízení stěžovatel navrhl připustit dovolání proti rozsudku soudu II. stupně a odvolací soud tento návrh zamítl, měl stěžovatel stále možnost podat si dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (§ 239 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), případně pak ústavní stížnost. Tímto procesním postupem se mohl domáhat svých práv, pokud se cítil být na nich zkrácen v řízení před obecnými soudy, tak jak to učinili ti, na rozhodnutí v jejichž věcech se stěžovatel odvolává. V postupu obecných soudů tudíž nelze vidět tvrzený zásah do základních práv stěžovatele, neboť rozhodnutí obecných soudů má oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toto rozhodnutí výslovně nenapadá, nicméně Ústavní soud jej vzhledem k celistvosti řízení přezkoumal. Za této situace nelze přehlédnout význam nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (publikovaný jako zákon č. 153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., jenž zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud, přestože dovolací soud přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení o. s. ř., nepřistoupil ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu a de facto neefektivní, resp. neznamenalo by v důsledku změnu oproti současnému stavu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu