Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele R. K., zastoupeného advokátem H. A., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2002, čj. 4 To 17/2002-755, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2001, čj. 2 T 22/2001-743, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení,
t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 3. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena ústavně garantovaná práva dle článků 90 a 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 Nt 4200/2001, a spis Okresního soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 2/2002, z nichž zjistil následující:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4141/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 9 To 675/2000, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když současně nebyla přijata jeho nabídka písemného slibu. Městský soud v Brně změnil svým usnesením ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 7 Nt 4133/2001, vazební důvody stěžovatele a rozhodl o trvání vazebních důvodů dle § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu. V průběhu řízení byla vazební lhůta v přípravném řízení několikrát prodloužena, naposledy usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 7 Nt 4200/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 9 To 776/2001, a to do 30. 12. 2001. Oba soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele trvají i nadále vazební důvody dle § 67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu. Konstatovaly, že v průběhu řízení vyšla najevo potřeba provést další dokazování a procesně zhodnotit výpověď utajeného svědka. Bylo nutné uskutečnit i další úkony dle návrhu státního zástupce. Propuštěním z vazby na svobodu by nepochybně mohlo dojít ke zmaření dosažení účelu trestního řízení. Soudy tudíž shledaly návrh státního zástupce na prodloužení vazby důvodným.
Dne 28. 12. 2001 podal krajský státní zástupce na stěžovatele a spolu-obviněného P. V. obžalobu pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, vše ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Krajský soud v Brně projednal obžalobu v neveřejném zasedání a rozhodl usnesením ze dne 31. 12. 2001, čj. 2 T 22/2001-743, tak, že podle § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu postupuje věc Krajskému soudu v Ostravě. Současně podle § 192 trestního řádu rozhodl, že se stěžovatel i spoluobviněný ponechávají ve vazbě. V odůvodnění konstatoval, že u obou obviněných existuje obava, že pokud by byli propuštěni z vazby na svobodu, pokračovali by v páchání obdobné trestné činnosti, neboť je důvodný předpoklad, že si tímto způsobem opatřovali finanční prostředky k udržení své vysoké životní úrovně. Oba se měli dopustit více různých trestných činů, byť obžaloba byla podána jen pro jeden skutek. Jejich trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost stále pokračuje. Soud u stěžovatele přihlédl i k rozsahu trestné činnosti, pro niž je stíhán, k výši způsobené škody i k výši trestu, který mu hrozí. Vyjádřil, že u něj i nadále existuje obava, že pokud by byl propuštěn na svobodu, mohl by uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání i vysokému trestu. Mohl by také působit na spoluobviněné a svědky, a tímto způsobem mařit průběh vyšetřování. Uvedené skutečnosti vyplynuly dle soudu ze spisového materiálu, především z výsledku prohlídky, která byla provedena v cele stěžovatele, při níž byly nalezeny dopisy adresované spoluobviněnému V. Zmiňuje se v nich o nutnosti ujednotit výpovědi všech obviněných a svědků, s nimiž jsou v kontaktu.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou zaměřil do výroku o ponechání ve vazbě. Upozornil, že lhůta trvání vazby byla prodloužena do 30. 12. 2001. Pokud soud o jeho ponechání ve vazbě rozhodl až 31. 12. 2001, je držen ve vazbě v rozporu se zákonem. Poukázal v této souvislosti na stanovisko Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 2 To 98/2000.
Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost usnesením ze dne 21. 1. 2002, čj. 4 To 17/2002. Současně rozhodl dle § 71 odst. 5, odst. 7 trestního řádu a čl. II, bod 4 závěrečných a přechodných ustanovení k části první trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb., že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu stran trvajících vazebních důvodů. Poukaz stěžovatele na usnesení Vrchního soudu v Praze označil za nepřípadný s tím, že dopadá na zcela jiný případ. Upozornil na ustanovení § 71 odst. 2 a 3 trestního řádu ve znění platném v době rozhodování soudu o prodloužení vazby, z něhož při zdůraznění věty druhé odstavce druhého nelze přehlédnout, že upravuje trvání vazby v přípravném řízení. Z toho vyplývá, že ve lhůtách stanovených v uvedeném odstavci musí být buď podána obžaloba nebo učiněno některé z rozhodnutí uvedených v §§ 171 až 173 trestního řádu. V posuzovaném případě se tak zjevně stalo. Vrchní soud připomněl, že vazba byla prodloužena do 30. 12. 2001, přičemž již dne 28. 12. 2001 byla podána obžaloba a začala běžet vazba soudní.
Stěžovatel napadl obě posledně uvedená usnesení obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Poukázal na usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, jimiž bylo rozhodnuto, že lhůta jeho vazby se prodlužuje do 30. 12. 2001. Pokud Krajský soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě až dne 31. 12. 2001, je dle názoru stěžovatele jeho rozhodnutí v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny a ustanovením § 71 odst. 6 trestního řádu, jelikož měl být při důsledném postupu z vazby propuštěn již dne 30. 12. 2001. Stěžovatel má za to, že tento fakt nemůže ovlivnit ani podání obžaloby, které nemá žádnou souvislost s délkou trvání vazby. Krajskému soudu dále vytýká, že trvání vazby odůvodnil domněnkou, že se měl dopustit více různých trestných činů, spáchaných více útoky, byť obžaloba byla podána jen pro jeden skutek. Tím porušil dle názoru stěžovatele ústavní zásadu presumpce neviny, neboť skutek, pro nějž byla podána obžaloba, je od 18. 12. 2001 vyšetřován samostatně a nelze poukazovat na jiná sdělení obvinění vůči jeho osobě jako důvod pro další trvání vazby. Uvedená pochybení nenapravil ani stížnostní soud, a to přesto, že on sám upozornil na téměř totožný případ, jenž řešil otázku překročení lhůty trvání vazby, resp. neprodloužení lhůty jejího trvání.
Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření upozornil, že obžaloba napadla u podepsaného soudu dne 28. 12.2001, tedy ještě před účinností zákona č. 265/2001 Sb. Pokud byla vazba prodloužena v přípravném řízení do 30. 12. 2001, byla obžaloba podána z hlediska běhu vazebních lhůt včas a nebylo nutno stěžovatele propustit na svobodu. Pokud by nenastala účinnost zákona č. 265/2001 Sb., musel by být stěžovatel propuštěn na svobodu dne 2. 8. 2002, kdy by uplynula dvouletá vazební lhůta. S ohledem na novelu trestního řádu bylo nutno podle § 71 odst. 5 trestního řádu a čl. 4 závěrečných a přechodných ustanovení rozhodnout do jednoho měsíce od účinnosti novely, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě, což Vrchní soud dne 21. 1. 2002 učinil. Soud má za to, že žádná ústavní práva stěžovatele nebyla porušena. Vyjádřil přesvědčení, že jde zřejmě o neznalost trestního řádu ze strany obhájce.
Vrchní soud v Olomouci vyslovil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení Listiny ani trestního řádu. Odkázal na napadené usnesení, které on sám považuje přes stížnostní argumentaci stěžovatele za správné a zákonné.
Stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 2 To 98/2000, v němž byl dle jeho názoru řešen totožný případ. Vyvozuje z něj, že soud nemohl rozhodnout o prodloužení trvání vazby, která v době jeho rozhodování již neexistovala.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (srov. III. ÚS 102/94, III. ÚS 671/02). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Dalšími jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci se Ústavní soud zabýval především otázkou, zda příslušná ustanovení použitého právního předpisu (trestního řádu) byla interpretována a aplikována ústavně konformním způsobem.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, postupoval krajský soud při předběžném projednání obžaloby v otázce dalšího trvání vazby podle § 192 trestního řádu a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnostní soud s jeho rozhodnutím vyslovil souhlas. Námitku stěžovatele, že je držen ve vazbě nezákonně, neshledal důvodnou a jeho poukaz na judikát Vrchního soudu označil za nepřípadný.
Ústavní soud shledal ústavně konformním názor stížnostního soudu, že závěry Vrchního soudu v Praze vyslovené v jeho usnesení ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 2 To 98/2000, na něž stěžovatel odkazuje i v ústavní stížnosti, na projednávaný případ nedopadají. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že Vrchní soud vyšel při posouzení vazební otázky ze zjištění, že vazba obviněného byla započítána od 13. 5. 1999. Usnesením soudu byla prodloužena do 13. 1. 2000. Při předběžném projednání obžaloby dne 4. 1. 2000 soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a o ponechání obviněného ve vazbě, avšak vazba nebyla pro potřeby přípravného řízení znovu prodloužena. Vrchní soud dospěl tudíž k závěru, že po vrácení věci do přípravného řízení měl být obviněný z vazby propuštěn. Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 337/97, z něhož mimo jiné vyplývá závěr, že po vrácení věci k došetření nezačíná nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu původního přípravného řízení (§ 191 odst. 2 trestního řádu). V případě dalšího trvání vazby v přípravném řízení je proto nutno rozhodnout o jejím dalším prodloužení za podmínek uvedených v ustanovení § 71 odst. 2 trestního řádu. O takový případ však v projednávané věci nejde a závěry, vyslovené v citovaném rozhodnutí Vrchního soudu, na ni zjevně nedopadají.
V nyní projednávaném případě byla vazba stěžovatele pro potřeby přípravného řízení naposledy prodloužena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, čj. 7 Nt 4200/2001-6, v souladu s ustanovením § 71 odst. 2 věta druhá trestního řádu do 30. 12. 2001. Citované ustanovení upravuje trvání vazby v přípravném řízení. Ve lhůtách v něm uvedených musí být buď podána obžaloba anebo učiněno některé z rozhodnutí uvedených v §§ 171 až 173 trestního řádu.
Trvání vazby v řízení před soudem upravuje ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Podle jeho věty prvé "vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky". Jestliže byla v této lhůtě podána obžaloba, soud pokračuje v řízení a nemusí žádat o prodloužení vazební lhůty až do celkové doby dvou let trvání vazby (srov. Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář, 2. vydání 1997, str. 323). Pokud byla v projednávané věci obžaloba podána dne 28. 12. 2001, což stěžovatel nezpochybňuje, stalo se tak v prodloužené vazební lhůtě přípravného řízení a ani lhůta dle § 71 odst. 3 trestního řádu nebyla překročena. Ta by skončila (vycházeje ze zjištění, že vazba byla stěžovateli započítána okamžikem jeho zadržení dne 2. 8. 2000) až dne 2. 8. 2002.
Ústavní soud se nemůže tudíž ztotožnit s názorem stěžovatele, že poté, kdy skončila prodloužená lhůta trvání vazby v přípravném řízení, byl ve vazbě nezákonně. Obecné soudy postupovaly při rozhodování o dalším trvání vazby v souladu s platnými právními předpisy a neporušily tak zásadu řádného zákonného procesu vyjádřenou v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Jinak řečeno, pokud by stěžovatele propustily z vazby na svobodu s tím, že vazební lhůta uplynula, samy by porušily ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel ve své argumentaci totiž nerozlišuje mezi podmínkami a lhůtami trvání vazby v přípravném řízení a v řízení před soudem. Z toho důvodu pak nesprávně poukazuje na soudní judikát, jenž se týká předpokladů dalšího trvání vazby v přípravném řízení po vrácení věci k došetření.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily a aplikovaly příslušné normy jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. Jejich interpretace obsáhla a respektovala obvyklé výkladové metody a nelze ji označit za projev svévolné aplikace norem jednoduchého práva. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Stěžovatel dále tvrdí, že soud prvního stupně porušil zásadu presumpce neviny, když trvání vazby odůvodnil domněnkou, že se měl dopustit více různých nespecifikovaných trestných činů spáchaných několika útoky, byť obžaloba byla podána jen pro jeden skutek. Tato námitka postrádá ústavní rozměr. Z obsahu připojeného trestního spisu vyplývá, že stěžovatel je vedle skutku, pro nějž byl obžalován, trestně stíhán pro další rozsáhlou závažnou trestnou činnost převážně majetkového charakteru a je důvodný předpoklad, že si tímto způsobem opatřoval finanční prostředky k udržení své vysoké životní úrovně. S přihlédnutím k tomu, že v minulosti byl již za majetkovou trestnou činnost odsouzen, je závěr soudu, že existuje důvodná obava z toho, že při ponechání na svobodě by mohl v obdobné trestné činnosti pokračovat, akceptovatelný i z hlediska ústavního a Ústavní soud nemá důvod tento závěr obecného soudu zpochybňovat. Důvody, jež opodstatňují existenci předstižné vazby, trvají po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po sdělení obvinění splněny jeho zákonné subsumpční podmínky a nedojde-li v průběhu trestního stíhání ke zjištění, že některá z nich pominula nebo byla předpokládána nedůvodně. V daném kontextu je nezbytné zohlednit skutečnost, že v této fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, nýbrž je posuzováno pouze to, zda jsou dány důvody vazby jako institutu zajišťovacího. Uvalení vazby či její trvání nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku. Poukaz stěžovatele na presumpci neviny garantovanou čl. 40 odst. 2 Listiny je tudíž nepřípadný.
Pokud jde o tvrzené porušení článků 90 a 95 odst. 1 Ústavy, je s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že tyto články garantují obecné principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu. V řízení o ústavní stížnosti se jich tak nelze samostatně dovolávat. Ze stejného důvodu se nelze samostatně dovolávat čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 Listiny. Trestní právo musí s ohledem na své poslání nutně počítat s většími či menšími zásahy do základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je posoudit intenzitu a přiměřenost konkrétních zásahů a zjistit, zda se nejedná o zásah, který by vedl k odepření či omezení základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu v daném případě byla státní moc uplatněna přiměřeným způsobem a v mezích stanovených zákonem.
Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
: