Přehled
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, sp.zn. 11 To 3/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, mimo ústní jednání, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 18. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil obě rubrikovaná usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jím vznesené námitce podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Tuto námitku podal stěžovatel spolu s odvoláním proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, kterým byl uznán trestným činem loupeže. Námitce nebylo vyhověno a stížnost proti předmětnému usnesení Krajský soud v Praze zamítl dne 10. 1. 2002. Následně pak podle § 256 tr. ř. svým usnesením, sp. zn. 11 To 533/2001, ze dne 17. 1. 2002 tento zamítl jeho odvolání proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání ve smyslu § 265a tr. ř. Současně podal ústavní stížnost proti předchozímu usnesení téhož Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti vznesené námitce podjatosti, když tvrdí, že tím byla porušena jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce a nebylo mu poskytnuto právo na rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Toto pochybení mělo za následek nesprávné rozhodnutí v trestní věci stěžovatele.
Ústavní soud, aniž se mohl zabývat vlastní otázkou porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to z těchto důvodů. S ohledem na závažnost situace, kdy je vznesena námitka rozhodování vyloučeným orgánem, je s účinností od 1. ledna 2002 umožněno v takových případech podávat dovolání k Nejvyššímu soudu podle § 265a odst. 2 písm. h) rovněž proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Jako dovolací důvod je podle § 265b odst. 1 písm. b) situace, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Stěžovatel tak má prostředek, který mu k ochraně jeho práva poskytuje zákon, v daném případě tr. ř. Protože příslušný k rozhodnutí o dovolání je Nejvyšší soud (§ 265c tr.ř.), je ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. To platí bez ohledu na to, že stěžovatel jí napadá pouze rubrikovaná usnesení obecných soudů, kterými by bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti předsedy senátu, kterou vznesl dne 3. 12. 2001, tedy dříve než bylo rozhodnuto Krajským soudem v Praze o jeho odvolání. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit důsledně uplatnění principu subsidiarity ústavní stížnosti, což by při souběžném projednávání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 11 To 3/2002, a dovolání proti usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 11 To 533/2001, nebylo zajištěno. Stěžovatel proto ještě nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva na spravedlivý proces a rozhodování nezávislým a nestranným soudem. S ohledem na tuto skutečnost nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a odmítnout ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu