Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2000, č. j. F 44128/2000/B 2150-175, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, č. j. 7 Cmo 935/2000-193 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, č. j. 29 Odo 435/2002-228, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení,
takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze (dnes Městského soudu v Praze) a Vrchního soudu v Praze. Po rozhodnutí o odmítnutí dovolání v této věci stěžovatel podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2003, svůj návrh rozšířil rovněž na v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatel svou stížností napadá postup obecných soudů, pro který mu nebylo v průběhu řízení před obecnými soudy přiznáno postavení účastníka rejstříkového řízení o výmazu společnosti P. P. investiční fond, a. s. ve smyslu § 94 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); důvodem tohoto účastenství je nejen fakt, že byl stěžovatel akcionářem uvedené společnosti, ale zejména skutečnost, že stěžovatel je jednou z osob, na něž dnem výmazu uvedené společnosti přecházejí práva a povinnosti tohoto subjektu způsobem, který stanoví § 35j odst. 8 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel se domnívá, že mu bylo postupem obecných soudů upřeno právo na soudní ochranu, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále došlo k zásahu do práva na nestranný soud, k porušení principu rovnosti stran před soudem a k zásahu do práva na veřejné projednání věci, jak vyplývají z ustanovení čl 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V důsledku těchto pochybení procedurálního charakteru pak došlo k zásahu do jeho majetkových práv, garantovaných ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel tak byl nucen plnit povinnosti za jiného bez svého souhlasu a proti své vůli, čímž došlo k zásahu do práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Ústavy. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se seznámil s obsahem návrhu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávaným návrhem Ústavní soud podotýká, že se případy, týkajícími se okolností přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond postupem podle § 35j zákona č. 248/1992 Sb., z různých úhlů pohledu již několikráte zabýval (například ve věci sp. zn. IV. ÚS 282/02, sp. zn. IV. ÚS 332/02, sp. zn. III. ÚS 365/02, sp. zn. III. ÚS 641/02, sp. zn. III. ÚS 360/03 a v jiných). Jádrem problému, který je v rámci řízení před obecnými soudy a následně v řízení před Ústavním soudem řešen, je zpravidla snaha akcionářů (podílníků) v některém z druhů civilních řízení zasáhnout do procesu přeměny společností jiným způsobem než účastí na valné hromadě.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že pokud je předmětem ústavní stížnosti konkrétně řízení rejstříkové, není stěžovatelem popsaný skutkový stav způsobilý k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Vedením tohoto řízení není zasahováno do právního postavení akcionářů (podílníků), jak ostatně vyplývá z názoru Ústavního soudu, jak byl prezentován v odůvodnění usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 185/98 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 14, usnesení č. 35, str. 331 a násl.), nýbrž pouze podnikatele, jehož se rejstříkový zápis bezprostředně dotýká.
Této koncepci rovněž konvenovala systematika ustanovení § 200a o. s. ř. ve znění účinném před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a v současné době především samotný text ustanovení § 200c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném po novele, provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Zákon nyní přímo obsahuje normu - lex specialis - v níž vymezuje účastenství v rejstříkových věcech výlučně pro osobu podnikatele a pro ty osoby, jež jsou zapisovány v rámci zápisu tohoto podnikatele, například členové orgánů obchodní společnosti, prokuristé, likvidátoři a jiní; tato skupina osob však spadá do kategorie, jejíž účastenství je definováno ve spojení s ustanovením § 94 odst. 2 o. s. ř., je tedy založeno na výslovném označení zákonem. Text § 200c odst. 1 o. s. ř. současně výslovně vylučuje aplikovatelnost obecného ustanovení o účastenství v nesporných řízeních, obsaženého v § 94 odst. 1 o. s. ř.
Fakt, že stěžovateli nebylo v rejstříkovém řízení přiznáno postavení účastníka, v důsledku čehož nebylo ani vyhověno jeho návrhu na přerušení tohoto řízení před soudem prvního stupně, a že v následujících řízeních před obecnými soudy byl tento závěr potvrzován, nelze s ohledem na shora uvedené vnímat podle názoru Ústavního soudu jako zásah do ústavně zaručených práv, jak jsou garantována v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto je plně akceptovatelný i závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí podaného dovolání, neboť nebyly za dané situace splněny zákonem stanovené podmínky jeho přípustnosti. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení, jak stěžovatel tvrdí. Citovaná ustanovení garantují právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud učinil závěr, že postup soudů v rejstříkových řízeních nebyl s to zasáhnout do právního postavení stěžovatele. Tímto postupem nemohlo proto dojít ani k zásahu do ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Ústavy, jak stěžovatel uvádí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu