Přehled

Datum rozhodnutí
19.7.2004
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002 sp. zn. 7 To 152/2002, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, B. a. s., F. s. r. o., H., s. r. o., I. spol. s r. o., Národního filmového archivu a W., s. r. o. jako vedlejších účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/02, a to ve výroku, jímž bylo podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona uloženo zabrání věcí, uvedených pod bodem 44 pol. 1 - 789, a ve výroku, jímž bylo její odvolání proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto jako nedůvodné.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v trestním řízení vedeném proti žalovanému V. P., v němž měla postavení zúčastněné osoby, byla v její neprospěch porušena práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), uvedená v čl. 11 Listiny, podle kterého každý má právo vlastnit majetek a čl. 36 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že považuje za nezbytné v souzené věci rozlišovat dvě základní skutečnosti. První je skutečnost, že její bývalý manžel byl za své jednání odsouzen za spáchání dvou trestných činů [§ 152 odst. 1, 2 písm. b) a § 118 odst. 1 trestního zákona] a druhou pak to, že v jejím bytě byly při domovní prohlídce zajištěny videokazety, ohledně nichž bylo rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Při rozhodování o zabrání věci obecné soudy, podle jejího názoru, zcela zjevně vycházely z předpokladu, že zajištěné videokazety užíval bývalý manžel stěžovatelky k páchání trestné činnosti. Tento předpoklad však údajně neměl oporu v provedených důkazech, a ani z odůvodnění rozsudků soudu prvního a druhého stupně nevyplývá, že by tyto soudy učinily skutková zjištění, která by tento jejich závěr odůvodňovala. Obdobná situace nastala v průběhu trestního řízení i v případě videorekordérů ve vlastnictví stěžovatelky, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, že by bývalý manžel stěžovatelky při nahrávání videokazet určených k prodeji používal právě tyto videorekordéry nacházející se v bytě stěžovatelky.

Ve vztahu k výroku o zabrání věci stěžovatelka zdůrazňuje, že při rozhodování o zabrání věci musí soud vždy sledovat, zda takové rozhodnutí vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, případně jiný obecný zájem. Nestačí pouhé odvolání na jiný obdobný zájem, jak to učinil v dané věci soud prvního stupně, neboť i v projednávané věci se musí jednat o zájem, který svým významem je v zásadě rovnocenný zájmu na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku, což nelze ztotožnit s pouhým držením pro osobní potřebu pořízených videokazet.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/2002 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací, podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu, zrušil v celém rozsahu odvoláním obžalovaného a stěžovatelky napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. 3 T 12/2000, a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu znovu ve věci rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným ze spáchání trestného činu porušování autorského práva podle § 152 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 trestního zákona, za což obžalovaného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.

Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo obžalovanému uloženo zaplatit na náhradu škody ve výroku rozsudku označeným poškozeným tam blíže uvedené částky.

Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona rozhodl odvolací soud rovněž o zabrání věci, a to: pod bodem 1 až 36 výroku rozsudku označených videokazet, které orgánům činným v trestním řízení vydali "zákazníci" obžalovaného, pod bodem 37 až 43 výroku označené audiovizuální zařízení a pod bodem 44, pod pořadovým číslem 1-789 výroku tam blíže označených videokazet.

Podle § 256 trestního řádu zamítl odvolací soud odvolání stěžovatelky jako nedůvodné.

Odvolací soud v odůvodnění shora citovaného rozsudku konstatoval, že poté, co v řízení postupoval podle ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu, dospěl k závěru, že odvolání lze považovat za částečně důvodné a odvolání zúčastněné osoby za nedůvodné. V hlavním líčení byly podle přesvědčení odvolacího soudu provedeny všechny důkazy potřebné pro objasnění věci. Soud prvního stupně při jejich hodnocení postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, neboť skutková zjištění tohoto soudu jsou správná a úplná a jsou v souladu s provedenými důkazy. Ve vztahu k argumentaci obžalovaného souhlasí odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, pokud ten své závěry o vině obžalovaného opřel o výpovědi některých svědků, kteří uvedli, že na nahrávce získané od obžalovaného bylo patrné logo televize, případně že na videokazetách bylo nahráno více filmů, a že šlo o nekvalitní nahrávku.

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně některá pochybení spočívající ve skutečnosti, že ze skutkové věty jeho rozsudku není jasné, proč tento soud používá u trestného činu podle § 152 trestního zákona kvalifikovanou skutkovou podstatu, když okolnosti podmiňující použití přísnější právní kvalifikace popisuje až v odůvodnění a vychází přitom ze správného a úplně zjištěného skutkového stavu.

Za této situace odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek výše uvedených ve věci sám znovu rozhodl.

Další pochybení soudu prvního stupně shledal odvolací soud v případě uloženého trestu propadnutí věci podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení § 55 odst. 2 trestního zákona.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), zaslali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření jak účastník řízení, tak i vedlejší účastníci.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření konstatoval, že ve věci bylo znovu rozhodováno, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 7 To 344/03, které v jednom vyhotovení ke svému vyjádření připojil.

Jak vyplývá z tohoto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 7 To 344/03, Městský soud v Praze podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) trestního řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. 3 T 12/2000 podle ustanovení § 259 odst. 1 trestního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Vedlejší účastník řízení - Městské státní zastupitelství v Praze, ve svém vyjádření poukázal na připojené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 5 Tdo 151/2003, kterým byl v mezidobí zrušen ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, z něhož Ústavní soud zjistil, že na základě dovolání obviněného V. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/2002, rozhodl dovolací soud tak, že předmětný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil (§ 265k odst. 1 trestního řádu); podle § 265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu dovolací soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Další vedlejší účastníci řízení: B. a. s., F. s. r. o., H., s. r. o., I., spol. s r. o., Národní filmový archiv a W. s. r. o., všichni zastoupení JUDr. J. K., advokátem, ve svém vyjádření poukazují na shodné skutečnosti jako účastník a vedlejší účastník řízení, a závěrem navrhují, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Ze všech výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 7 To 152/2002, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá s poukazem na porušení svých základních práv a svobod, byl zrušen výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud proto konstatuje, že po posouzení procesních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti není naplněn jeden ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, a to její subsidiarita. Tato skutečnost znamená, že stěžovatelka ústavní stížností nebrojí proti pravomocnému, ale zejména poslednímu procesnímu prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

V předmětné věci Ústavní soud tedy zjistil, že stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, dosud nevyčerpala. Z výše citovaných rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že řízení v této věci před obecnými soudy po zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku pokračovalo dál, a stěžovatelka má možnost ve stanovené lhůtě i tato, pro ni případně nepříznivá rozhodnutí, napadat ústavní stížností.

Ústavní soud dále zkoumal, byť stěžovatelka takovou námitku nevznesla, zda předmětná ústavní stížnost splňuje předpoklady uvedené v ustanovení § 75 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], případně zda v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].

Naplnění podmínek předpokládaných v ustanovení § 75 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. však Ústavní soud neshledal.

Za těchto okolností - s ohledem na výše uvedené skutečnosti - se Ústavní soud meritorními námitkami stěžovatelky nezabýval.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh nepřípustný odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj