Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Ing. F. B., , zastoupeného JUDr. V. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2002, č. j. 17 Co 280/2001-167 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. března 2001, č. j. 7 C 1125/98-89, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a S. S. jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :
Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou k výzvě soudu dne 29. 4. 2003, která poté i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. března 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele a jeho matky A. B. na určení, že stěžovatel a jeho matka jsou podílovými spoluvlastníky v rozhodnutí citovaných nemovitostí, zapsaných na LV č. 628 pro k. ú. Š., a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2002, kterým bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno a jímž nebyl připuštěn stěžovatelův návrh na změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že zesnulý F. B., otec stěžovatele, zemřelý dne 6. 7. 1987, byl až do své smrti výhradním vlastníkem citovaných nemovitostí.
Stěžovatel v obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy porušily jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny (jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) tím, že nerozhodly na základě řádně podané žaloby o určení vlastnictví o oprávněném vlastníku nemovitostí, přestože měly k dispozici písemné důkazy, které toto vlastnické právo prokazovaly, jimiž se však v řízení nezabývaly, a dále že nepřihlédly k tomu, že listiny vydané správními orgány, soudy v již skončených řízeních (včetně Ústavního soudu) a jejich rozhodnutí ohledně předmětných nemovitostí byly vydány v rozporu s právy stěžovatele, a tedy nemohou být platné. Stěžovatel poukázal na to, že oba soudy dle jeho názoru vadně posuzovaly jeho nároky dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nikoliv podle předpisů vyšší právní síly, jimiž je Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a zabránily mu domoci se svého dědického práva po zemřelém otci.
Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti, dále z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě vedeného pod sp. zn. 7C 1125/98, obou napadených rozhodnutí a vyžádaných vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, přičemž zjistil:
Dne 12. 5. 1998 bylo před Okresním soudem v Třebíči zahájeno k návrhu A. B., matky stěžovatele, řízení o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. Š. je matka žalovaného. Do řízení dne 28. 5. 1999 vstoupil jako další účastník na straně žalobkyně stěžovatel a petit žaloby byl změněn tak, aby bylo určeno, že stěžovatel a jeho matka jsou podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí. Žalobci shodně tvrdili, že jejich právnímu předchůdci, F. B., otci stěžovatele, vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které nabyl na základě rozhodnutí o přídělu v roce 1947, nikdy nezaniklo. Nyní se domáhají toho, aby nemovitosti byly zařazeny do soupisu pozůstalosti po zemřelém F. B. a bylo o nich v rámci dědického řízení rozhodnuto. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění naléhavého právního zájmu žalobců a k jejich věcné legitimaci k řízení a na základě provedených důkazů žalobu zamítl. Svůj závěr odůvodnil poukazem na ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ohledně prokázání naléhavého právního zájmu žalobců i ohledně formulace petitu a konstatoval, že podaná žaloba není v souladu s hmotným právem a podkladem pro zápis do katastru by, pokud by žalobci nezměnili její znění, býti nemohla. Nedosáhli by tedy účelu, kvůli kterému žalobu podávali, tedy, podle jejich vyjádření, "dostat nemovitosti do dědictví". Soud navíc v řízení konstatoval, že není dána věcná legitimace žalobců k vedení sporu, neboť určovací žaloba je svou povahou nástrojem prevence, a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve než k jeho narušení dojde. Naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Věcnou legitimaci pak má pouze ten, kdo je účasten právního vztahu, nebo má právo, o které v řízení jde. Žalobci však své právo odvíjí od svého právního předchůdce, jenž zemřel, a v řízení o určení nelze nahrazovat dědické rozhodnutí v tom směru, aby bylo určeno, kdo se stává vlastníkem nemovitostí, jež byly podle tvrzení žalobců ve vlastnictví zůstavitele. Soud navíc podotkl, že řízení o nároku žalobců na vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů již proběhlo před krajským a navíc i před Ústavním soudem a žaloba i ústavní stížnost byly zamítnuty jako nedůvodné. Nebyl shledán nárok žalobkyně na vydání nemovitostí, pouze byla posouzena jako osoba oprávněná, avšak vydání nemovitostí nebylo dle zákona možné. Žalobkyni bylo naznačeno, že má nárok na náhradu podle § 16 zákona o půdě.
K odvolání stěžovatele (matka stěžovatele A. B. zemřela 29. 3. 2001) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2002 č. j. 17 Co 280/2001-167 nepřipustil návrh na změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že zesnulý F. B. (otec stěžovatele), zemřelý dne 6. 7. 1987, byl až do své smrti výhradním vlastníkem předmětných nemovitostí, a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Své rozhodnutí ohledně nepřipuštění změny návrhu dle § 95 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil tím, že dosavadní výsledky řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě, neboť v tomto směru nebyly soudem prvního stupně vzhledem ke znění původně projednávané žaloby prováděny žádné důkazy. Ohledně potvrzení rozhodnutí nalézacího soudu rovněž konstatoval, že žaloba, tak jak ji formulovali oba žalobci, nemohla z hlediska ust. § 80 písm. c) o. s. ř. obstát, neboť podle takto formulované žaloby by rozsudek nemohl být ani podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a zůstal by jen formálním rozhodnutím, nemohl by být ani podkladem pro dodatečné projednání dědictví po zemřelém F. B..
Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření označil stížnost jako nedůvodnou, přičemž popřel, že by v řízení došlo k porušení práv stěžovatele. Dle něj při projednání žaloby bylo postupováno dle platných ustanovení občanského soudního řádu a soud provedl veškeré důkazy, které žalobce navrhoval. Zopakoval, že žaloba byla zamítnuta, neboť tak, jak ji formulovali žalobci, nemohla obstát z hlediska ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. ani nemohla být podkladem pro dodatečné projednání dědictví. Stěžovatel se rovněž nemůže dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení chrání pouze vlastnické právo již konstituované.
Krajský soud v Brně rovněž navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, neboť v řízení nebyla práva stěžovatele žádným způsobem dotčena. Vzhledem k zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele se odvolací soud nezabýval věcnými důvody žaloby, kterými prokazoval stěžovatel vlastnické právo jeho otce a posléze i vlastnictví své k předmětným nemovitostem. Ze strany soudu však nedošlo k odnětí práva stěžovatele na dědění majetku po jeho zemřelém otci, neboť stěžovateli nebrání nic v tom, aby se novou, řádnou žalobou, domáhal svého nároku u soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují argumenty, kterými se zabývaly soud nalézací i soud odvolací a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Porušení svých základních práv stěžovatel dokládá tvrzením, že oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné právní závěry. Toto tvrzení uplatňuje i ohledně dalších rozhodnutí, jejichž předmětem byly sporné nemovitosti, bez ohledu na to, kterým orgánem byly vydány. Stěžovatel, zcela v rozporu s učiněnými závěry pozemkového úřadu i soudu, včetně soudu Ústavního, v řízení o vydání nemovitostí dle zákona o půdě, nadále trvá na své interpretaci právních předpisů, občanského zákoníku, zákona o půdě i ústavního pořádku ČR.
Ze spisu je zřejmé, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu se zásadami občanského soudního řádu i jeho jednotlivými ustanoveními. Věc byla před oběma soudy řádně projednána a stěžovatel měl možnost se k věci před soudem vyjádřit, čehož i využil. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 3. 2001 (č. l. 84 spisu) bylo navíc zjištěno, že stěžovatel byl o možnosti měnit návrh ve smyslu ust. § 95 o. s. ř. poučen ještě před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně. Oba soudy se zabývaly podanou žalobou v rozsahu, jenž byl pro jejich závěr dostačující, a své stanovisko, podle názoru Ústavního soudu, řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatele. Tento závěr je možné učinit i ohledně tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel v řízení neprokázal, že by mu svědčil jakýkoliv vlastnický titul, ze kterého by své právo mohl dovozovat, přičemž pouze tvrzenému nároku ochranu v tomto smyslu poskytnout nelze.
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3).
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský, v.r.
předseda senátu