Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky J. Š., zastoupené advokátem Mgr. B. P., o ústavní stížnosti proti Okresnímu soudu ve Znojmě s návrhem na zrušení jeho usnesení ze dne 27. srpna 1998, č.j. 7 C 267/97-48, proti Krajskému soudu v Brně s návrhem na zrušení jeho usnesení ze dne 26. října 1998, sp. zn. 17 Co 578/98, a proti Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem na zrušení jeho usnesení ze dne 9. srpna 2001, č.j. 21 Cdo 2515/2000-54,
t a k t o:
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl k poštovní přepravě podán dne 4. října 2002 a Ústavnímu soudu došel dne 7. října 2002, domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví. Tvrdí, aniž by označila konkrétní základní právo, které mělo být postupem obecných soudů porušeno, že obecné soudy nedostatečně zjišťovaly důkazy, nedostatečně uplatnily zákon a porušily zákon. Podle navrhovatelky je jejím základním právem požadovat osvobození od soudních poplatků. Tím, že jí obecné soudy osvobození od soudních poplatků nepřiznaly, neumožnily navrhovatelce domoci se jejích práv. Navrhovatelka vedle toho požádala Ústavní soud o osvobození od placení nákladů řízení.
Z příloh návrhu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. května 1998, č.j. 7C 267/97-40, které však ústavní stížností napadeno nebylo, nebylo žalobkyni (navrhovatelce) přiznáno osvobození od soudních poplatků v řízení o náhradě škody proti žalovanému zemědělskému družstvu. Napadeným usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. srpna 1998, č.j. 7C 267/97-48 (navrhovatelka nesprávně označila toto rozhodnutí jako rozsudek), bylo řízení o náhradu škody zastaveno (výrok I.), neboť žalobkyně (navrhovatelka) nezaplatila soudní poplatek, ač k tomu byla opakovaně vyzvána. Podle výroku II. neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání obou účastníků byl napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 26. října 1998, sp. zn. 17 Co 578/98, potvrzen výrok I. usnesení Okresního soudu ve Znojmě a výrok II. byl změněn tak, že žalobkyně (navrhovatelka) je povinna nahradit žalovanému zemědělskému družstvu náklady prvoinstančního řízení. Odvolací soud žalobkyni (navrhovatelce) uložil též povinnost nahradit žalovanému zemědělskému družstvu náklady odvolacího řízení. Z doručenky je zřejmé, a tuto skutečnost potvrzuje sama navrhovatelka v písemnosti označené jako dovolání E 948/98 k Nejvyššímu soudu, že napadené usnesení Okresního soudu ve Znojmě nabylo právní moci doručením usnesení odvolacího soudu právnímu zástupci navrhovatelky dne 13. listopadu 1998.
Ústavní soud dále zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. srpna 2001, sp. zn.: 21 Cdo 2515/2000-54, se týká věci zcela odlišné. Tímto usnesením Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 1999, č.j. 17 Co 388/99-31, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného zemědělského družstva proti povinné (navrhovatelce) vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. E 948/99 (jen pro informaci Ústavní soud doplňuje, že v tomto exekučním řízení šlo o vymáhání nákladů řízení, které byly oprávněnému zemědělskému družstvu přiznány napadeným usnesením Okresního soudu ve Znojmě ve znění usnesení odvolacího soudu). Napadené usnesení Nejvyššího soudu České republiky bylo právnímu zástupci navrhovatelky prokazatelně doručeno dne 26. září 2001.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je stěžovatelem fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Zřejmě posledním prostředkem na ochranu práva navrhovatelky bylo její odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě označenému v záhlaví. Krajský soud v Brně o něm rozhodl napadeným usnesením ze dne 26. října 1998, jež bylo navrhovatelce doručeno dne 13. listopadu 1998, kdy rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci. Pokud navrhovatelka podala nyní projednávaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti až dne 4. října 2002, učinila tak dávno po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty.
Napadá-li navrhovatelka ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. srpna 2001, sp. zn.: 21 Cdo 2515/2000-54, činí tak ve zcela jiné věci. Toto usnesení bylo navrhovatelce prokazatelně doručeno dne 26. září 2001, takže lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí uplynula také dávno před jejím podáním. Za této situace nepovažoval Ústavní soud za účelné vyloučit návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky k samostatnému řízení, a rozhodl o něm v rámci tohoto usnesení tak, jak je uvedeno ve výroku.
Navrhovatelka se vedle toho domáhala i osvobození od placení nákladů řízení. Ústavní soud připomíná, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku. Jediné náklady, které mohou navrhovatelce vzniknout, jsou náklady spojené s jejím právním zastoupením. Ústavní soud by mohl na návrh stěžovatelky podle § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady na její zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, avšak jen pokud by ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti je tedy návrh na osvobození od placení nákladů řízení bezpředmětný.
Nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí Ústavní soud doplňuje, že i samotné odůvodnění ústavní stížnosti je z hlediska ústavněprávní argumentace kusé. Pouhá obecná tvrzení postrádající řádné zdůvodnění by nemohla sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které předepisuje obecnou povinnost být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen. Důvodem je zcela mimořádná závažnost řízení před Ústavním soudem a s tím spjatá snaha povinným právním zastoupením zajistit právně kvalifikované uplatňování základních práv a svobod stěžovatelů před Ústavním soudem. Je otázkou, zda účel tohoto institutu byl v posuzovaném případě bezezbytku naplněn, neboť ústavní stížnost byla zcela zjevně podána dávno po uplynutí zákonných lhůt a vedle toho v ní chybí označení základních práv či svobod stěžovatelky, která měla být porušena, což je podstatnou náležitostí ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Pavel Rychetský, v.r.
soudce zpravodaj