Přehled

Datum rozhodnutí
15.1.2004
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O.F., zastoupeného JUDr. A. F., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2002, sp.zn. 12 Co 416/2002 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 20. 3. 2002, č.j. 7C 255/95-150,


t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2002, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byl spolu s dalšími dvěma žalovanými zavázán k uzavření dohody s žalobci o vydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal dovolání a ústavní stížnost podává z opatrnosti pro případ, že by dovolání nebylo připuštěno a rovněž požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

Ústavní soud ověřil, že dovolání stěžovatele, které bylo Nejvyšším soudem ČR shledáno jako přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, 28 Cdo 2475/2002-197, zamítnuto dle § 243b odst. 2 obč. zák. Dle sdělení Okresního soudu Plzeň -sever ze dne 10.12.2003 bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 11. 7. 2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání ústavní stížností napaden nebyl.

Ústavní soud se před přezkoumáním opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil na zjištění, zda byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) cit. zák. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Dle ustanovení § 72 odst.4 cit.zák. musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331). Pokud tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

V projednávané věci stěžovatel, jak je jednoznačně zřejmé z petitu ústavní stížnosti i obsahu plné moci, napadl pouze shora citované rozsudky Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, avšak nikoliv rozsudek Nejvyššího soudu, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, přestože stěžovatel dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, považoval. Ústavní soud je přitom petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním) vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.

V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.

Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 15. ledna 2004