Článek 2 Právo na spravedlivé pracovní podmínky

Přehled

Typ rozhodnutí

Část IV: Výklad různých ustanovení Charty

Všichni pracovníci mají právo na spravedlivé pracovní podmínky.

2.1 S cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují stanovit přiměřenou denní a týdenní pracovní dobu, postupně zkracovat pracovní týden, jak to dovolí růst produktivity práce a další důležité činitele.

Ustanovení čl. 2 odst. 1 zaručuje pracovníkům právo na přiměřené omezení denní a týdenní pracovní doby včetně přesčasů.¹Jeho cílem je chránit bezpečnost a zdraví pracovníků.² Výbor podle tohoto ustanovení zkoumá situaci pracovníků „na pohotovosti“ nebo pracujících v přerušované pracovní době.³ Odpovídající ochrana ve smyslu tohoto článku musí být rovněž poskytnuta pracovníkům na částečný úvazek.⁴

Přiměřená doba práce, včetně přesčasů, musí být zaručena právními předpisy, nařízeními, kolektivními smlouvami nebo jinými závaznými prostředky.⁵ Aby bylo zajištěno dodržování limitů v praxi, musí na dodržování limitů dohlížet příslušný orgán.⁶ Tyto limity by se měly vztahovat na všechny kategorie pracovníků a mohou být překročeny pouze za výjimečných okolností (tj. přírodní katastrofy, situace zásahu vyšší moci).⁷

Charta výslovně nedefinuje, co přiměřená pracovní doba představuje.⁸ Situace se proto posuzují případ od případu. Výbor shledal, že denní pracovní doba by za žádných okolností (s výjimkou mimořádných situací) neměla překročit 16 hodin, a to ani v případě, že by to jako kompenzace znamenalo zkrácení týdenní pracovní doby.⁹

Při posuzování toho, jak státy, jež jsou smluvní stranou Charty, plní své závazky podle čl. 2 odst. 1, se Výbor domnívá, že kromě počtu pracovních hodin stanovených zákonem v daném státě musí vzít v úvahu také účinek kolektivních smluv a povahu a rozsah práva zaměstnavatele požadovat práci přesčas.¹⁰

Práce přesčas nesmí být ponechána pouze na uvážení zaměstnavatele nebo zaměstnance.¹¹ Důvody pro práci přesčas a doba trvání přesčasů musí podléhat regulaci.¹² Státy, které jsou smluvní stranou Charty, musí zřídit příslušný orgán, který bude dohlížet na dodržování denních a týdenních limitů pracovní doby v praxi.¹³

Ustanovení čl. 2 odst. 1 určuje postupné snižování týdenní pracovní doby v rozsahu, jak to dovolí růst produktivity práce a další důležité činitele. Těmito „dalšími činiteli“ mohou být povaha práce a bezpečnostní a zdravotní rizika, kterým jsou zaměstnanci vystaveni.¹⁴ Rozšířené zavedení pracovního týdne kratšího než 40 hodin výrazně snížilo potřebu zkracovat pracovní týden.¹⁵

Za účelem ochrany soukromého a rodinného života pracovníků přikládá Výbor důležitost skutečnosti, že musí být jasně a řádně informováni o jakýchkoli změnách své pracovní doby.¹⁶

V mnoha státech, jež jsou smluvní stranou Charty, byla přijata zákonná ustanovení zavádějící nebo povolující pružnost pracovní doby.¹⁷ Pracovní doba se vypočítává jako průměr za dané referenční období.¹⁸ Výsledkem těchto pracovních režimů je, že hodiny odpracované nad průměrný počet jsou v praxi kompenzovány dobami odpočinku v průběhu dalších týdnů referenčního období.¹⁹Výbor se domnívá, že tato opatření jako taková nejsou v rozporu s Chartou.²⁰ Opatření týkající se pružnosti pracovní doby jako taková nejsou v rozporu s Chartou.²¹

Aby byly shledány v souladu s Chartou, musí vnitrostátní zákony nebo předpisy splňovat tři kritéria:

i) Musí zabránit existenci nepřiměřené denní a týdenní pracovní doby.²²

ii) Musí fungovat v právním rámci poskytujícím přiměřené záruky.²³

iii) Musí stanovit přiměřená referenční období pro výpočet průměrné pracovní doby.²⁴ Období, která nepřesahují čtyři až šest měsíců, jsou přijatelná ve smyslu čl. 2 odst. 1 a za výjimečných okolností mohou být přijatelná i období v délce maximálně jednoho roku.²⁵ Takové prodloužení referenčního období musí být odůvodněno objektivními nebo technickými důvody nebo důvody týkajícími se organizace práce.²⁶

Celkový pracovní týden (obvyklá pracovní doba plus přesčas), který může v rámci „opatření o pružnosti pracovní doby“ dosáhnout až šedesáti hodin týdně nebo překročit šedesát hodin týdně, je nepřiměřený.²⁷ Vyloučení určitých kategorií pracovníků ze zákonné ochrany před nepřiměřenou pracovní dobou je důvodem pro nesoulad s Chartou.²⁸ Právo námořníků na přiměřenou týdenní pracovní dobu musí být zaručeno zákonem.²⁹

Výbor požaduje více záruk, pokud byla pružná pracovní doba dohodnuta v kolektivních smlouvách uzavřených na podnikové úrovni. ³⁰

Od pracovníků s pružnou pracovní dobou s dlouhými referenčními obdobími (tj. jeden rok) by se nemělo žádat, aby pracovali nepřiměřený počet hodin nebo nadměrně dlouhé pracovní týdny.³¹

Dobu pracovní pohotovosti („périodes d’astreinte“), po kterou zaměstnanec není povinen pro zaměstnavatele vykonávat práci, nelze považovat za dobu odpočinku ve smyslu čl. 2 charty, ačkoliv nepředstavuje výkonnou pracovní dobu.³² Přiřazení doby pracovní pohotovosti k dobám odpočinku představuje porušení práva na přiměřenou pracovní dobu stanoveného v čl. 2 odst. 1.³³ Absence výkonné práce, určená a posteriori na dobu, kterou zaměstnanec a priori neměl k dispozici pro sebe, nemůže být adekvátním kritériem pro takovou dobu odpočinku jak v případě pracovní pohotovosti v prostorách zaměstnavatele, tak i v případě pracovní pohotovosti strávené doma.³⁴

2.2 S cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují poskytovat placené volno v době veřejných svátků.

Ustanovení čl. 2 odst. 2 zaručuje právo na placené veřejné svátky, navíc k dobám týdenního odpočinku a ke každoroční dovolené.³⁵ Veřejné svátky mohou být stanoveny v zákoně nebo v kolektivních smlouvách.³⁶

Charta nestanoví počet veřejných svátků. Počet veřejných svátků se liší v závislosti na státech, které jsou smluvní stranou Charty. Nebyl zjištěn žádný nesoulad s tímto ustanovením, pokud státy, které jsou smluvní stranou Charty, poskytují příliš malý počet veřejných svátků. Musí však být zaručeno právo všech pracovníků na placené veřejné svátky.³⁷

Jako obecné pravidlo by měla být práce během veřejných svátků zakázána.³⁸ Práce však může být vykonávána o veřejných svátcích za zvláštních okolností stanovených právními předpisy nebo kolektivními smlouvami.³⁹

Práce vykonávaná během veřejného svátku s sebou nese omezení na straně pracovníka, který by měl obdržet náhradu.⁴⁰ S ohledem na různé přístupy přijaté v různých zemích ve vztahu k formám a úrovním takové náhrady a nedostatek konvergence mezi státy, které jsou smluvní stranou Charty, mají tyto státy v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení v této otázce s výhradou požadavku, že všichni zaměstnanci mají nárok na přiměřenou náhradu při práci během veřejného svátku.⁴¹

Při posuzování, zda je náhrada za práci konanou během veřejného svátku přiměřená, se přihlíží k výši náhrady stanovené ve formě navýšení mezd a/nebo náhradního volna podle právních předpisů nebo různých platných kolektivních smluv, navíc k pravidelné mzdě vyplácené během veřejného svátku, ať už se vypočítává na denní, týdenní nebo měsíční bázi.⁴² Například náhrada odpovídající běžné mzdě navýšená o 75 % není dostatečně vysoká, aby představovala přiměřenou výši náhrady za práci vykonávanou během veřejného svátku.⁴³

Práce vykonávaná během veřejného svátku by měla být odměňována vyšší odměnou, než je obvyklá odměna: kromě placeného státního svátku musí být práce vykonávaná během tohoto svátku odměňována nejméně dvojnásobkem obvyklé mzdy.⁴⁴ Odměnu lze poskytnout i ve formě náhradního volna, v takovém případě by měla doba volna činit alespoň dvojnásobek odpracovaných dnů.⁴⁵

2.3 S cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují poskytovat minimálně čtyřtýdenní placenou dovolenou ročně.

Ustanovení čl. 2 odst. 3 zaručuje právo na minimálně čtyři týdny (nebo 20 pracovních dnů) placené dovolené za kalendářní rok.

Čerpání dovolené za kalendářní rok může být podmíněno úplným uplynutím dvanácti pracovních měsíců, na které náleží.⁴⁶

Dovolenou za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou a zaměstnanci nesmí mít možnost se dovolené za kalendářní rok vzdát.⁴⁷ Tato zásada však nebrání tomu, aby byla zaměstnanci při skončení pracovního poměru vyplacena jednorázová částka jako náhrada mzdy za dovolenou, na kterou měl nárok, ale kterou nevyčerpal.⁴⁸

Minimálně dva týdny nepřetržité dovolené musí být vyčerpány v roce, na který měla dovolená připadnout.⁴⁹ Skutečnost, že někteří zaměstnanci nemají právo čerpat během roku alespoň dva týdny nepřetržité dovolené, je důvodem pro nesoulad.⁵⁰ Dovolená za kalendářní rok přesahující dva týdny může být odložena za zvláštních okolností definovaných vnitrostátním právem, jejichž povaha by měla odklad odůvodňovat.⁵¹

Povolení převodu veškeré dovolené za kalendářní rok do následujícího roku není v souladu s čl. 2 odst. 3 Charty.⁵²

Pracovníci, kteří během své dovolené za kalendářní rok utrpí nemoc nebo úraz, mají právo čerpat ztracené dny jindy tak, aby měli celkem čtyři týdny dovolené za kalendářní rok v souladu s tímto odstavcem.⁵³ Tento požadavek platí ve všech případech, bez ohledu na to, zda pracovní neschopnost začne před dovolenou nebo v jejím průběhu, jakož i v případech zaměstnání, ve kterých je stanovena pevná doba dovolené pro všechny pracovníky v podniku.⁵⁴ Stanovení podmínky, že zaměstnanec musí svého zaměstnavatele neprodleně informovat a předložit lékařské potvrzení, je v souladu s čl. 2 odst. 3 Charty.⁵⁵

2.4 S cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují odstraňovat rizika, která jsou spojená s nebezpečnými nebo nezdravými povoláními, a tam, kde nebylo dosud možné odstranit nebo dostatečně snížit tato rizika, poskytovat buď zkrácení pracovní doby nebo dodatkovou placenou dovolenou pracovníkům v takových povoláních.

Státy, které jsou smluvními stranami Charty, jsou povinny eliminovat rizika u povolání ve své podstatě nebezpečných nebo zdraví škodlivých.⁵⁶ Výbor ponechává vnitrostátnímu zákonodárci určitou volnost při výběru povolání, která mají být klasifikována jako nebezpečná nebo zdraví škodlivá.⁵⁷ Některá odvětví a povolání však musí být považována za nebezpečná nebo zdraví škodlivá, jako je těžba v dole nebo v lomu, výroba oceli, loďařství a povolání vystavující zaměstnance ionizujícímu záření, extrémním teplotám a hluku.⁵⁸

Zatímco odstranění nebezpečných a zdraví škodlivých povolání je ideálem, o který je třeba usilovat, ustanovení čl. 2 odst. 4 vyžaduje, aby byla přijata konkrétní opatření, zatímco tato povolání stále existují.⁵⁹

Pokud neustálé zlepšování technických podmínek, ve kterých jsou některá nebezpečná nebo zdraví škodlivá povolání vykonávána, představuje na jedné straně významný faktor pro snižování rizika úrazů nebo nemocí, na druhé straně je zkrácení pracovní doby a poskytování dodatečných dovolených stejně nezbytné, protože obojí umožňuje snížit akumulaci fyzické a duševní únavy a snížit vystavení rizikům a současně poskytnout pracovníkům delší doby odpočinku.⁶⁰

Při posuzování, zda jsou státy, jež jsou smluvní stranou Charty, v souladu s čl. 2 odst. 4, Výbor nejprve zkoumá, jaká opatření byla přijata k postupnému odstranění rizik, která jsou ze své podstaty přítomná u nebezpečných nebo zdraví škodlivých povolání.⁶¹ Dále Výbor zkoumá, jaká kompenzační opatření jsou uplatňována u pracovníků, kteří jsou vystaveni rizikům, která nelze odstranit či dostatečně snížit nebo dosud nebyla odstraněna či dostatečně snížena, ať už navzdory účinnému uplatňování preventivních opatření, nebo proto, že taková opatření dosud nebyla uplatněna.⁶²

Odstranění nebo snížení rizik

První část čl. 2 odst. 4 požaduje, aby státy, jež jsou smluvní stranou Charty, odstranily rizika u povolání, která jsou ze své podstaty nebezpečná nebo zdraví škodlivá.⁶³ Tato část je úzce spojena s článkem 3 Charty (právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky, viz níže), podle kterého se smluvní strany zavazují provádět politiku ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímat opatření za tímto účelem.⁶⁴ V případě potřeby vezme Výbor v úvahu poskytnuté informace a závěry dosažené v souvislosti s článkem 3 revidované Charty.⁶⁵

Například legislativní ustanovení v tom smyslu, že vystavení pracovníků takovým vlivům, jako je záření, které způsobuje nebezpečí nebo bezpečnostní nebo zdravotní rizika, musí být sníženo na takovou úroveň, aby tyto vlivy nepůsobily žádné nebezpečí nebo riziko pro bezpečnost, zdraví nebo reprodukční zdraví pracovníků, bylo shledáno v souladu s čl. 2 odst. 4 Charty.⁶⁶

Na osoby samostatně výdělečně činné se musí dostatečně vztahovat předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.⁶⁷

Opatření v reakci na zbytková rizika

V případech, kde odstranění rizika není možné, zmiňuje čl. 2 odst. 4 dvě formy kompenzace, a to zkrácenou denní pracovní dobu a dodatečnou placenou dovolenou.⁶⁸ Výbor zdůraznil, že je důležité zkrátit pracovní dobu a poskytnout dodatečnou dovolenou, a to jak z důvodu nutnosti, aby byli pracovníci v nebezpečných situacích ostražití, tak i z důvodu omezení doby vystavení bezpečnostním a zdravotním rizikům.⁶⁹

S ohledem na důraz na cíle zdraví a bezpečnosti v tomto ustanovení však mohou soulad s Chartou zajistit i jiné přístupy ke snížení vystavení pracovníků rizikům.⁷⁰ Alternativní přístupy budou posuzovány případ od případu.⁷¹

Finanční náhradu nelze za žádných okolností považovat za relevantní a vhodné opatření k dosažení cílů podle čl. 2 odst. 4.⁷² Předčasný odchod do důchodu, zvýšení mezd nebo potravinové doplňky nejsou relevantní ani vhodná opatření k dosažení cílů čl. 2 odst. 4 revidované Charty.⁷³

Kompenzační opatření, jako je jeden den dovolené navíc a maximální týdenní pracovní doba 40 hodin, byla považována za nedostatečná, protože neposkytují pracovníkům vystaveným rizikům pravidelnou a dostatečnou dobu na zotavení.⁷⁴

Opatření určená ke kompenzaci pracovníků za vystavení zbytkovým rizikům musí být regulována na centrální úrovni a nesmí být ponechána na dohodách mezi sociálními partnery.⁷⁵

2.5 S cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují zajistit každý týden dobu odpočinku, která má, pokud možno připadnout na den uznávaný podle tradice nebo obyčeje příslušné země nebo oblasti za den odpočinku.

Ustanovení čl. 2 odst. 5 zaručuje týdenní dobu odpočinku, která se má, pokud možno shodovat se dnem tradičně nebo běžně uznávaným jako den odpočinku v příslušné zemi nebo oblasti (což je neděle ve všech státech, které jsou smluvními stranami Charty).⁷⁶Ustanovení čl. 2 odst. 5 však umožňuje čerpání odpočinku v jiný den než v neděli, pokud to vyžaduje druh činnosti, nebo z důvodů ekonomické povahy.⁷⁷ Kromě toho musí být zajištěn další den odpočinku v týdnu.⁷⁸

Ačkoli by doba odpočinku měla nastávat „každý týden“, může být odložena na následující týden, pokud žádný pracovník nepracuje déle než dvanáct dní po sobě před tím, než mu je poskytnuta dvoudenní doba odpočinku.⁷⁹ Dvanáct po sobě jdoucích pracovních dnů před dobou odpočinku je však maximem.⁸⁰

Odchylky od tohoto pravidla mohou být v souladu s čl. 2 odst. 5, pokud je odklad skutečně výjimečný a je podepřen přísnými zárukami (jako je povolení inspektorátu práce, se souhlasem odborů nebo případně se souhlasem zástupců zaměstnanců, případně s možností zástupce pro bezpečnost reagovat, pokud zaměstnavatel nerespektuje příslušná pravidla).⁸¹

Právo na týdenní doby odpočinku nelze nahradit žádnou kompenzací a pracovníkům nesmí být dovoleno se tohoto práva vzdát.⁸²

Za dobu odpočinku v týdnu nelze považovat dobu pracovní pohotovosti v době týdenního odpočinku, po kterou zaměstnanec nebyl nucen pracovat.⁸³

2.6 S cílem zajistit účinný výkon práva na spravedlivé pracovní podmínky se smluvní strany zavazují zajistit, že pracovníci budou co nejdříve, avšak v žádném případě ne déle než dva měsíce od data zahájení jejich zaměstnání, písemnou formou informováni o podstatných náležitostech pracovní smlouvy nebo pracovněprávního vztahu.

Příloha: Strany mohou stanovit, že toto ustanovení se nebude vztahovat na:

a. pracovníky mající pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu, která nepřesahuje jeden měsíc a/nebo pracovní týden nepřesahující 8 hodin.

b. pracovní smlouvy nebo pracovní poměry příležitostné a/nebo zvláštní povahy, pokud je tato výjimka ospravedlněna objektivními důvody.⁸⁴

Ustanovení čl. 2 odst. 6 zaručuje právo pracovníků na písemné informace při nástupu do zaměstnání. Tyto informace mohou být uvedeny v pracovní smlouvě nebo v jakýchkoli jiných povinných dokumentech poskytnutých pracovníkům při nástupu do zaměstnání (práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců, kolektivní smlouvy nebo podnikové předpisy, úřední příkazy ke jmenování, výplatní páska, kolektivní smlouva, popisy příspěvků atd.).⁸⁵

[…]

Článek 2 Právo na spravedlivé pracovní podmínky

Přehled

Digesta