Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. M. R., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.září 2001, sp.zn. 4 To 59/2001, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.9.2001, sp. zn. 4 To 59/2001, kterým tento soud, jako soud odvolací, zamítl (podle § 256 trestního řádu) odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.ledna 2001, č.j. 35 T 13/2000-1452, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání: trestného činu padělání a pozměňování peněz ( dle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. b/ trestního zákona, za použití § 143 trestního zákona); pokusu trestného činu podvodu ( dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona); pokusu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny (dle § 8 odst. 1 k § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b/ trestního zákona), kterých se dopustil v souvislosti s vyhotovením a indosací směnky v hodnotě 150.000.000,-Kč s uvedením výstavce L. W., za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků nepodmíněně do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen peněžitý trest v výši 500.000,-Kč.
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvádí, že v pravomocně skončeném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Porušení shora uvedeného práva spatřuje stěžovatel v rozporu mezi skutkovým stavem, zjištěným krajským soudem a skutkovým stavem, který objektivně vyplývá z provedených důkazů
Stěžovatel tvrdí, že důkazy, provedenými v trestním řízení nebyla jeho vina prokázána bez důvodných pochybností, tedy v rozporu s § 2 odst. 5 věta první trestního řádu, když oba obecné soudy se podle mínění stěžovatele nevypořádaly s nedostatkem důkazů, svědčících o vině stěžovatele. Zejména prý v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že stěžovatel vyhotovil falzifikát směnky; dále prý nebylo oběma obecnými soudy vyvráceno alibi stěžovatele, nebylo prý dále prokázáno, že stěžovatel věděl o tom, že předmětná směnka je padělek. Neexistuje prý také důkaz o tom, že stěžovatel padělal občanský průkaz poškozeného W., vlepil do něj svoji fotografii, a takto padělaný průkaz dále použil.
Ústavní soud po zjištění, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, vyčkal jeho rozhodnutí o dovolání stěžovatele.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.2.2002, sp. zn. 3 Tdo 1/2000, se podává, že dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.9.2001 bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako nepřípustné.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.2.2002 o odmítnutí dovolání nenapadá, zabýval se dále Ústavní soud již jen oběma, ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11.9.2001, sp. zn. 4 To 59/2001, zamítl (podle § 256 trestního řádu) odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.1.2002, č.j. 35 T 13/2000-1452.
Jak v odůvodnění napadeného usnesení uvedl odvolací soud, krajský soud postupoval v řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, a pokud neprovedl některé důkazy, resp. je odmítl, náležitě tento postup odůvodnil. Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků rozsudku, i správnosti postupu řízení, které rozsudku předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Odvolací soud nezjistil v provedeném řízení porušení práva stěžovatele na obhajobu, či řádné objasnění věci. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že soud prvního stupně se náležitým způsobem vypořádal se shromážděnými důkazy, k jejichž způsobu hodnocení nemá jakýchkoli výhrad. K návrhům stěžovatele odvolací soud poznamenal, že pokud stěžovatel nenavrhoval provedení důkazů schopných zvrátit rozhodnutí ve věci, a nelze-li nalézacímu soudu vytýkat nerespektování postupu podle § 2 odst. 6 trestního řádu, pak je i odvolací soud hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem vázán a nepřísluší mu do něj zasahovat. Způsob hodnocení důkazů a z něho vyvozená skutková zjištění jsou, dle názoru odvolacího soudu, zcela v souladu se zásadami hodnocení důkazů (podle ustanovení § 125 trestního řádu a zásad, uvedených v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu), a neodporuje rovněž zásadám formální logiky, takže jej odvolací soud bez výhrad akceptoval.
Vrchní soud dále zdůraznil, že stěžovateli uložený trest považuje za zákonný a zcela adekvátní vzhledem k okolnostem případu, za přiměřený majetkovým poměrům obžalovaného považuje odvolací soud i vyměřený peněžitý trest.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že obecné soudy se v průběhu řízení velmi obsáhle a podrobně zabývaly námitkami stěžovatele. Přes tuto skutečnost však stěžovatel většinu těchto argumentů opětovně opakuje v ústavní stížnosti. Ve vztahu k těmto námitkám nelze než připomenout, že obecné soudy se v řízení jak před soudem nalézacím, tak i před soudem odvolacím námitkami stěžovatele velmi obsáhle a podrobně zabývaly, a vypořádaly se s nimi právě v odůvodněních napadených rozhodnutí.
Z hlediska ústavnosti nelze způsobu hodnocení důkazů a posuzování důkazních návrhů stěžovatele ničeho vytknout, a to jak z pohledu zachování procesních práv stěžovatele, tak z pohledu zachování práv a svobod stěžovatele v pravomocně skončeném trestním řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je proto nutné připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a nepřísluší mu proto hodnotit jimi provedená hodnocení důkazů, a to ani kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožnil.
Jak shodně konstatovaly obecné soudy, návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, pokud nebyly obecnými soudy akceptovány, by nemohly zvrátit výsledek trestního řízení, když důkazy v rámci trestního řízení shromážděné byly v otázce viny stěžovatele naprosto přesvědčivé.
V otázce důkazních návrhů stěžovatele ostatně Ústavní soud již jasně vyjádřil své stanovisko, a to v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.8.2002, sp. zn. III. ÚS 91/02, na než pro krátkost Ústavní soud odkazuje.
Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho práva dále tím, že byl uznán vinným, ač údajně o jeho vině nebyly předloženy dostatečné důkazy, je zajisté právem obecných soudů vyvodit ze skutkových zjištění i odpovídající závěry právní. Rozhodnutí obecných soudů o tom, zda stěžovatel byl uznán vinným nebo zda se žaloby zprošťuje, jsou výrazem nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů, a jako takové je nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů ( k tomu např. nález ve věci II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Ze stejných důvodů také Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda trest vyměřený stěžovateli je či není přiměřený.
V návaznosti na výše uvedené závěry, Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných práv (a svobod) za opodstatněná, a z tohoto důvodu také ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 15. října 2002