III.ÚS 720/02

III. ÚS 720/02
















Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti Koalice (dále jen "stěžovatelky"), složené z politických stran A... a S..., zastoupené JUDr. M. W., advokátkou, proti následujícím rozhodnutím :

1. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17.9.2002, č.j. 34 C 24/2002 a č.j. 34 C 25/2002,
2. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2002, č.j. 14 Nc 2506/2002 a č.j. Nc 2507/2002,
3. rozhodnutí Okresního úřadu Kolín ze dne 6.9.2002, č.j. VV 3466/02,
4. rozhodnutí Okresního úřadu Kladno ze dne 6.9.2002, č.j. VV/senát/2002/5,
5. rozhodnutí Městské části Prahy 5 ze dne 6.9.2002, č.j. 8/2002/S ,
6. rozhodnutí Městské části Prahy 9 ze dne 6.9.2002, č.j. 9/2002;

spojené s návrhem na zrušení § 61 odst. 2, písm. a), e) a § 62 odst. 2, písm. c) a e) zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále volební zákon),



t a k t o :


Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.


O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud obdržel dne 25. 11. 2002 návrh, jímž se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí, kterými byla odmítnuta přihláška stěžovatelky k registraci pro volby do Senátu podle § 62 odst. 2 písm. e) volebního zákona, (ke zrušení navržená rozhodnutí č. 3-6), a soudní rozhodnutí, kterými byly zamítnuty návrhy na zrušení rozhodnutí o odmítnutí přihlášek k registraci (ke zrušení navržená rozhodnutí č. 1 a 2).
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že podala přihlášku k registraci pro volby do Senátu ve volebních obvodech Kladno, Kolín, Praha 5 a Praha 9. Po výzvě okresního úřadu ve stanovené lhůtě odstranila všechny závady na přihlášce samotné (§ 61 odst. 1 volebního zákona), avšak k přihlášce nepřipojila potvrzení o složení kauce 20 000 Kč dle § 61 odst. 2 písm. e) volebního zákona. Registrační úřady proto její přihlášku nezaregistrovaly. Stěžovatelka se domáhala soudní ochrany podle § 86 volebního zákona, soudy návrhy stěžovatelky usnesením zamítly.
Stěžovatelka je toho názoru, že přihlášky měly být zaregistrovány. Své tvrzení podpořila vlastním výkladem ust. §§ 60 - 62 volebního zákona a namítla, že krajský soud se její právní argumentací vůbec nezabýval. Z uvedeného pak stěžovatelka dovodila, že usnesením krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý a veřejný proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), pasivní volební právo a právo na svobodnou soutěž politických stran/sil, zakotvené v Ústavě České republiky a čl. 21 Listiny základních práv a svobod, i právo na svobodné volby dle čl. 3 Úmluvy.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení výše uvedených ustanovení volebního zákona, a to "pokud by Ústavní soud nerozhodl ve prospěch stěžovatelky". Neústavnost cit. ustanovení obecně spatřuje ve třech důvodech: 1/ protiústavní je jakákoliv kauce, 2/ kauce 20 000 Kč je příliš vysoká a 3/ protiústavní je každé zákonné ustanovení omezující svobodnou soutěž politických stran/sil. Nastínila návrhy de lege ferenda, pokud jde o úpravu volebních kaucí, poukázala na judikaturu Ústavního soudu a uvedla důvody svého tvrzení. V části XII. ústavní stížnosti pak uvedla pod písmeny a) až q) argumenty, jimiž se dle jejího názoru Ústavní soud ve své judikatuře dosud nezabýval. Stěžovatelka podala rovněž návrh na vydání usnesení o zaplacení nákladů na zastoupení státem podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i dalších stěžovatelkou zaslaných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud v postupu registračních úřadů (t. j. okresních úřadů a úřadů městských částí) ani v postupu soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení volebního zákona, aplikovaných v projednávané věci.
Jádrem ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeného je nesouhlas stěžovatelky se zněním napadeného ust. § 61 odst. 2 písm. e) volebního zákona. V této souvislosti konstatuje Ústavní soud, že neshledává důvod odchýlit se od názoru, který vyjádřil v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 32/02 ze dne 27. 9. 2002, kterým odmítl pět identických návrhů Krajského soudu v Ostravě na zrušení stejného ustanovení cit. zákona. Stejný názor byl vyjádřen i v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002, Pl. ÚS 37/02 ze dne 3. 10. 2002, Pl. ÚS 36/02 ze dne 15. 11. 2002 a IV. ÚS 708/02 ze dne 2. 12. 2002.
V těchto rozhodnutích Ústavní soud zaujal názor, že volební kauce mají své specifické odlišnosti v systému poměrného zastoupení, který platí pro volby do Poslanecké sněmovny, a jiné v souvislosti s většinovým systém platným pro volby do Senátu. Tyto specifické rysy jsou spjaty s odlišnou charakteristikou obou volebních systémů, z nichž první je založen především na principu výběru a diferenciace a na základním hodnotovém kritériu proporcionality reprezentace politických sil vůči počtu jimi získaných hlasů, zatímco druhý zdůrazňuje význam volební diferenciace jako východisko pro politickou integraci ve prospěch vyjádřené většiny.
Volební kauce v případě voleb do Senátu tedy představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany realizovat ústavně zaručená základní politická práva, zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno: funkcí volební kauce v malých volebních obvodech v rámci většinového volebního systému je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů a jejichž předpokládané šance na volební úspěch jsou prakticky nereálné. Stanovená částka 20.000,- Kč nepředstavuje diskriminační opatření ani ve formálním (tzv. přímá nerovnost) ani v neformálním (tzv. nepřímá nerovnost) smyslu. Volební kauce je formálně upravena pro všechny kandidující subjekty stejně a zároveň její výše není tak nepřiměřená, že by z politické soutěže apriori fakticky vylučovala subjekty, které hodlají svoji kandidaturu pojmout vskutku seriózně.
Zákonné stanovení volebních kaucí ve volbách do Senátu PČR respektuje obecné požadavky, kladené na tvorbu zákonů: podmínky dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti a předvídatelnosti následků, které vyvolá. Volební zákon je nesporně dostupný, stanovení volebních kaucí splňuje rovněž požadavek srozumitelnosti a následek nesplnění povinnosti složení volební kauce, tedy odmítnutí přihlášky kandidáta k registraci, byl a je zřejmý a předvídatelný. Domněnce o principielní protiústavnosti volebních kaucí v rámci většinového volebního systému nesvědčí ostatně ani argument komparativní, neboť volební kauce jsou v řadě demokratických zemí s tímto volebním systémem známy (jejich příkladmý výčet viz. např. J. Filip, K otázce ústavnosti volebních kaucí, in: Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/1996, str. 273).
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že zákonné stanovení volební kauce v předmětné výši ve volbách do Senátu PČR respektuje ústavní kautely, vymezené zejména v čl. 5 Ústavy ČR, v čl. 21 a 22 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že napadená usnesení orgánů veřejné moci vycházela z textu zákona, jehož obsah, jak výše uvedeno, neshledává Ústavní soud rozporným s ústavním pořádkem, a ani interpretace aplikovaných ustanovení nikterak nevybočila z ústavních mezí, nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítnout jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrhu stěžovatelky uvedenému pod bodem XIV. ústavní stížnosti, aby náklady na zastoupení stěžovatelky hradil stát v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud rovněž nevyhověl vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.


Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2002

JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu