IV.ÚS 142/02

IV. ÚS 142/02














Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti H.J. H., a.s., právně zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 22 Ca 112/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě , jako účastníka řízení, a Celního ředitelství Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zrušena v ústavní stížnosti specifikovaná rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 8. 2. 2001, jimiž nebylo vyhověno jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům, vydaným dne 7. 12. 2000 a 8. 12. 2000 Celním úřadem Šumperk, sp. zn. Su/5747-1/00 až SU/5747-18/00, kterými mu byl dodatečně dle ust. § 46 odst.7 zák. č. 337/1992 Sb. vyměřen celní dluh.

V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh případu, kdy předmětem sporu bylo správné označení a zařazení jím dováženého zboží (obalový materiál na mléčné výrobky), propuštěného do režimu volného oběhu zboží, do příslušné - předpisu odpovídající podpoložky - celního sazebníku. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, neboť věc byla na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dvakrát vrácena celním orgánům k dalšímu řízení. V posledních rozhodnutích celních orgánů, přezkoumaným ústavní stížností napadeným rozhodnutím, bylo argumentováno tím, že v rámci prováděné kontroly po propuštění zboží bylo zjištěno, že zboží, tak jak bylo stěžovatelem označeno v odst. 31 celního prohlášení, neodpovídá podpoložce kombinované nomenklatury celního sazebníku, do které patřilo. Tím vznikl faktický rozpor mezi uvedením názvu zboží a jeho skutečným sazebním zařazením, jak jej stanovují všeobecná pravidla pro interpretaci harmonizovaného systému a především konkrétně pro dovezené zboží, podmínky v poznámce 7 ke kapitole 48 celního sazebníku, a celní dluh byl proto vyměřen oprávněně.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí, poukazuje na to, že celní orgány ve svých rozhodnutích účelově hledají stále další důvody opodstatňující vyměření celního dluhu. (Celní orgány argumentovaly nejdříve uvedením nesprávné podpoložky celního sazebníku v jednotné celní deklaraci a teprve po vrácení věci soudem k dalšímu řízení argumentovaly tím, že dovezené zboží bylo v jednotné celní deklaraci nesprávně označeno.) Namítá, že bylo věcí celních orgánů, aby stěžovatele již v roce 1994 upozornily na to, že zboží je zařazováno do nesprávné podpoložky celního sazebníku a nikoliv jen formálně potvrzovaly celní prohlášení a až na základě kontroly se domáhaly domnělého cla. Dále vyslovuje podivení nad tím, že celní orgány nesprávné označení zboží zjistily až v této fázi řízení, ačkoliv měly k dispozici faktury zahraničního dodavatele, a v případě kvalitního úřednického aparátu by tuto skutečnost měly zjistit dříve jak po šesti letech.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud uvedenou argumentaci celních orgánu přejal a je přesvědčen, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho právo chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť povinností soudu je interpretovat jednotlivá ustanovení z pohledu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod a napadený rozsudek v tomto smyslu nemůže obstát.

Celní ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako ve svých rozhodnutích. K námitce stěžovatele, že jej měly upozornit na nesprávné zařazení zboží, uvedlo, že vzhledem k dispoziční zásadě zakotvené v ust. § 105 celního zákona, celního úřad nepochybil, když akceptoval vůli stěžovatele a přijal celní prohlášení v podobě, jak byla deklarována a zboží propustil do volného oběhu zboží. Legitimní byla i následná kontrola, jejímž účelem bylo ověření pravdivosti údajů uvedených v předmětných celních prohlášeních.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli nebylo upřeno právo na spravedlivý proces a výklad zák. č. 13/1991 Sb. byl proveden ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 112/2001, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Stěžovatel ústavní stížnost, kterou napadá rozsudek krajského soudu, odůvodňuje porušením práva na spravedlivý proces a vyvozuje, že jednotlivá ustanovení (patrně aplikovaných zákonů) nebyla interpretována z pohledu účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod. Toto svá tvrzení však nijak blíže nerozvádí, ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje protiústavnost soudem provedené interpretace příslušných zákonů, stejně jako neuvádí, jakým způsobem bylo v průběhu řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Jak již Ústavní soud judikoval ve svých předchozích rozhodnutích, právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud vzal za prokázané, že kontrolou uskutečněnou dle ust. § 127 celního zákona, bylo zjištěno, že ve skutečnosti bylo do režimu volného oběhu propuštěno jiné zboží, než zboží deklarované stěžovatelem v celním prohlášení, přičemž správnost skutkových zjištění stěžovatel nenamítal. Za dané situace soud považoval postup správních orgánů, které v souladu s ustanovením § 127 odst. 3 celního zákona a § 46 odst. 7 zák.č. 337/1992 Sb. stěžovateli doměřily clo a DPH, ve výši rozdílu mezi těmito položkami a položkami původně vyměřenými, za oprávněný.

Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud v souladu s § 249 odst. 2 o.s.ř. žalobu stěžovatele přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými se podrobně zabýval a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnil, neboť uvedl, na základě jakých skutečností shledal postup celních orgánů při doměření celního dluhu správným, o která ustanovení celního zákona a zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí, a z jakých důvodů se neztotožnil s žalobními námitkami stěžovatele. Soud se vypořádal se i s tvrzením stěžovatele, dle kterého se správní orgány neřídily závazným právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutím. Ze skutečnosti, že o věci stěžovatele bylo rozhodováno opakovaně, je zřejmé, že jeho věc byla zevrubně přezkoumána jak správními orgány, (které rovněž dle pokynů soudu napravily právní stav v soudem naznačeném směru), tak i z hlediska zákonnosti příslušným soudem, a stěžovatel tedy měl možnost využívat zákonem mu dané prostředky k ochraně jeho práva. Vzhledem k nedostatku jakékoliv ústavněprávní argumentace ústavní stížnosti Ústavní soud dále jen připomíná, že jeho úkolem není posuzování zákonnosti vydaných rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. sp. zn. II ÚS 81/95).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2002

JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu