Přehled
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti M. D., a M. K., zastoupených JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, čj. 16 Co 382/2001-195 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, čj. 21 Cdo 1681/99-176, spojené s návrhem na zrušení § 10 odst. 4 a 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2002 se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, čj. 16 Co 382/2001-195 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2001 (správně ze dne 26. 6. 2001), čj. 21 Cdo 1681/99-176.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelky podaly návrh na zrušení § 10 odst. 4 a 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001 podaly dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 9. 2003, čj. 28 Cdo 2039/2002-208, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 31. 10. 2003, dovolání stěžovatelek odmítl, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelky domáhaly podle zák.č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, vydání specifikovaného pozemku v k.ú. Praha - Nové Město. Ve věci bylo rozhodováno vícekrát soudy všech stupňů. Po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1999, čj. 18 Co 482/98-154 (ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 12 ze dne 25. 3. 1998, čj. 25 C 260/91-103 tak, že žalovaná 2) je povinna vydat žalobci MUDr. T. D. jednu ideální polovinu a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu předmětné nemovitosti, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou 2) rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, čj. 21 Cdo 1681/99-176, ve věci rozhodoval znovu odvolací soud. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla mj. zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost vydat první žalobkyni jednu ideální polovinu a druhé žalobkyni jednu ideální dvanáctinu předmětné parcely, potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 11. 2001. Následně podané dovolání stěžovatelek pak Nejvyšší soud odmítl, jak je výše uvedeno.
Stěžovatelky tvrdí, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení spatřují v tom, že odvolací soud nepřipustil další dokazování ohledně charakteru stavby na předmětném pozemku z hlediska její přemístitelnosti. V důsledku toho nezjistil správně a úplně skutkový stav věci, tj. jaký byl skutečný charakter stavby k datu 1. 11. 1990. Porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před zneužitím vlastnického práva k újmě druhých dle čl. 11 odst. 3 Listiny, spatřují stěžovatelky v tom, že držitel a vlastník pozemku, kterým byl v době podání výzvy k vydání věci Obchodní dům bílá L., st. podnik, neodstranil stavbu montovaných skladů, ačkoliv tak byl povinen učinit dle rozhodnutí stavebního úřadu z roku 1981. Obdobně stěžovatelky argumentovaly i ve vztahu k napadenému rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 6. 2001.
Návrh na zrušení § 10 odst. 4 a 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelky odůvodnily tvrzením, že je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, nýbrž rozhoduje o tom, které důkazy provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.) a to z toho hlediska, zda je provedení důkazů potřebné ke zjištění skutkového stavu významného pro posouzení věci dle příslušných ustanovení hmotného práva. Odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování vypořádal a vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, proč další dokazování nepovažoval za nutné. V tomto směru je ústavní stížnost jen polemikou se závěry odvolacího, popř. dovolacího soudu, která se vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Pokud jde o námitku porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu o tom, že tato ochrana se týká vlastnictví již konstituovaného a nikoliv situace, kdy má vlastnictví teprve rozhodnutím soudu vzniknout (obnovit se), což je právě případ restitucí. Odvolací soud je přesvědčen, že neporušil ani právo stěžovatelek na ochranu před zneužitím vlastnictví, když uvedená námitka představuje kritiku právního názoru dovolacího soudu, jímž byl odvolací soud vázán. Opodstatněnost návrhu na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. by mohla být dána jen tehdy, pokud by byla důvodná ústavní stížnost v tom směru, že aplikací těchto ustanovení v rozhodnutí obecných soudů došlo k protiústavnímu zásahu do práv stěžovatelek. Tento názor však soud nesdílí. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 260/01, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelek, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s tím, jak obecné soudy posoudily charakter stavby (garážové haly) na pozemku parc.č. 453/2 v Praze - Novém Městě při aplikaci ust. § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává a oprávněné osobě přísluší náhrada. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky argumentovaly obdobně jako v dovolání, tedy především tím, že odvolací soud nepřipustil tzv. revizní znalecký posudek a ohledání na místě samém, když podle jejich názoru jde o přenosnou montovanou stavbu. Ústavní stížností se tak fakticky domáhají toho, aby Ústavní soud, v roli obecného soudu čtvrté instance, přehodnotil uvedené posouzení objektu a dospěl k pro ně příznivějšímu závěru, tedy že objekt na pozemku není stavbou. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.
K námitce, že odvolací soud nepřipustil důkaz tzv. revizním znaleckým posudkem, Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnos vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 1 věta druhá o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy), k čemuž ovšem ve věci stěžovatelek nedošlo. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.). Obdobné stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Např. podle Zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77 čl. 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách.
K tvrzení o porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (práva na spravedlivý proces) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud uvádí, že porušení tohoto práva neshledal. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatuje, že spravedlnost řízení je širší pojem, který v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní", tj. princip, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně. Principem rovnosti zbraní není ovšem požadavek spravedlnosti řízení vyčerpán. Součástí práva na spravedlivý proces je i např. právo na to, aby rozhodnutí obecných soudů obsahovala náležitá zdůvodnění, o něž se opírají, stejně jako právo na to, aby obecný soud řádně prozkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo hodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí. Hodnocení důkazních prostředků předložených obecným soudům je především jejich věcí (což se týká i tvrzení, že soud prvního stupně nepřipustil dokazování revizním znaleckým posudkem). Jinak řečeno, Ústavnímu soudu přísluší rozhodnout "pouze"o tom, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu nelze ze shromážděných podkladů pro rozhodnutí dovodit, že řízení ve věci stěžovatelek bylo jako celek nespravedlivé. Ústavní stížnost je fakticky pouhým nesouhlasem s výsledkem civilního sporu, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit.
Stejně tak Ústavní soud neshledal ani tvrzený zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. V tomto směru Ústavní soud vyslovil opakovaně, jak je třeba chápat obsah čl. 11 Listiny. Pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať by již byl tento nárok opřen o jakýkoliv právní důvod (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5, svazek 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 68/94, publikovaný pod č. 63, svazek 2 Sbírky, a řada dalších).
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatelek na zrušení § 10 odst. 4 a 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS jako usn. č. 22 ).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu