IV.ÚS 257/02 — K výkladu pojmů tuzemec a cizozemec podle devizového zákona

Ústavní soud

rozhodl dne 3. října 2002 v senátě ve věci
ústavní stížnosti A. H., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 2. 8. 2001, čj. 17 C 82/2001-55, a rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2002, čj. 25 Co
540/2001-74, za účasti 1) Okresního soudu v Hradci Králové, 2)
Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, za
souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozsudkům obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími
byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst.
1, čl. 2 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 2, čl. 12 odst.
1, 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Obecné soudy mu totiž odepřely poskytnutí ochrany
zejména tvrzením, že kupní smlouva, kterou nabyl vlastnictví
k předmětným nemovitostem dotčeným výkonem rozhodnutí, je neplatná
pro rozpor s ustanovením § 17 devizového zákona, když při tom
nesprávně interpretovaly pojem "cizozemec" a podmínky platnosti
vztáhly k pojmu "občan". Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá
se proto zrušení obou napadených rozsudků.

Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne
12. 8. 2002 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku i napadeného
rozhodnutí krajského soudu.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření z 25. 7.
2002 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

F. K. se podáním ze dne 2. 8. 2002 postavení vedlejšího
účastníka vzdal.

Z obsahu spisu 17 C 82/2000 Okresního soudu v Hradci Králové
Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla
zamítnuta stěžovatelova žaloba na vyloučení věci z výkonu
rozhodnutí a náhradu škody uvedením do původního stavu. V důvodech
svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že kupní smlouvu uzavřenou
mezi manžely R-ovými a stěžovatelem v části týkající se
nemovitosti je nutně považovat za absolutně neplatnou, protože
stěžovatel není občanem ČR a podle § 17 devizového zákona č.
219/1995 Sb., v platném znění, vlastnické právo k nemovitostem
nemůže nabývat. Písemná smlouva, uzavřená mezi účastníky,
neobsahuje žádné ustanovení ohledně nabytí vlastnického práva
k movitým věcem, takže v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel se
stal jejich vlastníkem. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský
soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu
prvého stupně, vyjma výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil,
v podstatě se ztotožniv s názorem okresního soudu, pokud jde
o výklad ustanovení § 17 devizového zákona, když projevil odlišný
názor, jen pokud se týče movitých věcí, s poukazem na skutečnost,
že prodej movitých věcí umístěných v objektu bydlení se těsně
upínal k převodu nemovitostí a bez něj by ztrácel smysl.

Základní pojmy, které mají pro právní úpravu provedenou
devizovým zákonem č. 219/1995 Sb., vymezuje ustanovení § 1
citovaného zákona. Pro projednávanou věc jsou klíčovými pojmy
pojem tuzemec [písm. b) - pro účely tohoto zákona se rozumí
tuzemcem fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku nebo právnická
osoba se sídlem v tuzemsku] - a pojem cizozemec [písm. c) - jímž
se rozumí fyzická nebo právnická osoba neuvedená v písm. b)].
Tuzemec je tedy vymezen na základě trvalého pobytu v tuzemsku
u fyzických osob a sídla v tuzemsku u právnických osob. Trvalým
pobytem fyzické osoby je podle zákona ohlášení a evidence pobytu
občanů (č. 135/1982 Sb.), místo, kde má občan (fyzická osoba) byt,
rodinu, rodiče nebo zaměstnání a majetek. Podle zákona o pobytu
cizinců (č. 123/1992 Sb., ve znění zákona č. 190/1994 Sb.) může
trvale pobývat na území ČR rovněž cizinec, a to na základě
povolení k trvalému pobytu, jaké má i stěžovatel. Ze smyslu písm.
b) § 1, včetně poznámky pod čarou, devizového zákona lze tedy
dovodit, že cizinec, který má trvalý pobyt v tuzemsku, tedy na
území ČR, je z pohledu devizového zákona považován za tuzemce.
Naproti tomu cizozemec je v devizovém zákoně vymezen negativně, je
jím fyzická nebo právnická osoba, která nesplňuje podmínku
trvalého pobytu, resp. sídla, v tuzemsku. Z těchto základních
pojmů je třeba vycházet i při výkladu ustanovení § 17 devizového
zákona, o němž krajský soud mylně usuzuje, že jako specifické
ustanovení má přednost před ustanovením písm. b) § 1 devizového
zákona, a neumožňuje tudíž, vyjma případů uvedených v ustanoveních
§ 17 devizového zákona, cizím státním občanům nabývání nemovitosti
v tuzemsku. Pro devizový zákon je totiž při vymezení pojmu tuzemec
a cizozemec určující trvalý pobyt či sídlo v tuzemsku, nikoli
občanství. Ustanovení § 17 má tedy mimo jiného pouze ten smysl
a účel, že umožňuje i občanu ČR, který je devizovým cizozemcem,
nabývání nemovitosti v tuzemsku.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36
odst. 1, čl. 2, čl. 11 odst. 1, 2, čl. 42 odst. 2 Listiny podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozsudky podle ustanovení §
82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. října 2002