Přehled
Usnesení
IV. ÚS 79/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O. G., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 16. 12. 1999, čj. 445 705 092,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žádost o přiznání starobního důchodů dle § 29 zák. č. 155/1995 Sb. s tím, že nesplňuje podmínky stanovené v § 30 a § 31 zák. č. 155/1995 Sb. Současně uvedla, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo k jejímu odvolání rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000, čj. 41 Ca 14/2000-15, potvrzeno a dovolání uplatněné proti tomuto rozsudku bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 41 Ca 14/2000, Ústavní soud ověřil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, čj. 1 Cao 223/2000-29, bylo rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000, čj. 41 Ca 14/2000-15, potvrzeno a ve věci bylo připuštěno dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2001, čj. 30 Cdo 674/2001-42, pak bylo dovolání zamítnuto.
Dle ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Posledním prostředkem, který byl stěžovatelce zákonem k ochraně jejího práva v dané věci poskytnut bylo dovolání, jehož přípustnost byla založena výrokem Vrchního soudu v Praze dle ust. § 239 odst.1 o.s.ř. (ve znění před novelou o.s.ř. provedenou zák. č. 30/2000 Sb.). Stěžovatelka však toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ústavní stížností nenapadla, neboť její ústavní stížnost, jak je zřejmé z navrhovaného petitu, směřuje pouze proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahů orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (tj.v daném případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání). V případě, že by Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by zůstalo nedotčeno, což by však nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pro případ odvíjení lhůty pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání, tedy od doručení posledního prostředku ve smyslu ust. § 72 odst. 2 a § 75 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by se jednalo o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání bylo právní zástupkyni stěžovatelky, jak je zřejmé z doručenky založené na čl. 44 spisu, doručeno dne 19. 10. 2001, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 1. 2. 2002. (Stejně tak je ústavní stížnost podána po lhůtě i ve vztahu k napadenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 12. 1999.)
S ohledem na uvedené okolnosti nezbylo, než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm.b) a e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný a návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 21. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj