Přehled
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. B., bytem S., zastoupeného JUDr. L. Ch., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 4 To 156/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2002, čj. 11 T 14/99 - 280,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2003, se PhDr. J. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), kterým byl částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, rozsudek soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění novely zákona č. 265/2001 Sb. Odvolací soud, v návaznosti na nezrušený výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, přičemž nad stěžovatelem vyslovil dohled. Současně stěžovateli uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky uplatněné v odvolání a dovolání. Tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na svobodu podnikání zakotvenou v čl. 26 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nesprávným výkladem trestněprávních norem došlo k popření možností založených ustanoveními jiného, právní silou srovnatelného předpisu, a to obchodního zákoníku, živnostenského zákona a předpisů s nimi souvisejících. Obecné soudy současně porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, neboť náležitě nezjistily skutkový stav, neprovedly dosažitelné důkazy, neobjasnily subjektivní a materiální stránku předmětného trestného činu a kriminalizovaly právně nezakázané jednání stěžovatele. Soud prvního stupně nerespektoval důsledky obchodně právních zásad, jejichž posouzení bylo na místě v rámci prejudiciálního hodnocení trestnosti stíhaného jednání a popřel zásady volného obchodního styku, smluvní svobody a rovnosti účastníků v obchodních vztazích. Odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a paušálně odkázal na výsledky dosavadního řízení, bez právního odůvodnění převzal chybné právní závěry soudu prvního stupně. Současně obecné soudy porušily čl. 4 odst. 1, 2, 3 Listiny. V další části ústavní stížnosti doslovně opakoval námitky uplatněné v odvolání, ale i v podaném dovolání. Poukázal na gramatický a historický výklad ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ. Soudu prvního stupně vytýkal, že převzal argumenty obžaloby, která k sobě řadila nesourodé, vzájemně si odporující skutková zjištění, bez vztahu k obchodně právním předpisům. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 2 odst. 1 obchodního zákoníku s tím, že v soukromém právu platí obecná povinnost dbát o svá práva ("vigilantibus iura"). Proto každý z operátorů na trhu má prokazovat patřičnou míru prozíravosti a předvídavosti při navazování obchodních kontaktů, jejich sjednávání, zejména pak jejich zajištění, a to formami, které zákon výslovně dává, příp. formou nepojmenovaných právních úkonů. Právní předpisy, upravující tyto vztahy, dávají subjektům působícím na volném trhu, kromě jiného, ochranu soudní podle občanského soudního řádu. V návaznosti na tyto skutečnosti stěžovatel konstatoval, že normy trestního práva nemohou bezdůvodně zasahovat do automatického fungování obchodních vztahů mezi subjekty na trhu. V tomto směru poukázal na § 3 odst. 2 TrZ, týkající se pojmu společenské nebezpečnosti a následně na nutný předpoklad úmyslného zavinění jako podmínku trestnosti činu (§ 3 odst. 3 TrZ).
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 14/99.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření konstatoval, že obsah ústavní stížnosti je v podstatě znovu opakováním obhajoby a odvolací argumentace. K porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod nedošlo. Stěžovatel opakuje a prezentuje svůj náhled na fungování obchodních vztahů mezi subjekty trhu, v konfrontaci s trestněprávní odpovědností, který se vymyká současné právní úpravě a rozhodovací praxi soudů. V podrobnostech odkázal na závěry obou napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 302/2003, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 14/99, vyplynulo, že stěžovatel jako jednatel společnosti S., s. r. o., objednal a v době od 13. 10. 1992 do 7. 12. 1992 včetně nechal dodat pro společnost S., s. r. o., od firmy T., a. s., různé druhy nábytku v celkové hodnotě 1 924 430,-- Kč. V srpnu roku 1992 založil spolu se dvěma dalšími společníky společnost s obchodním jménem S., s. r. o., které bylo zaměnitelné se jménem společnosti S., s. r. o. Nábytek odebraný od firmy T., a. s., v období od 13. 10. 1992 do 23. 11. 1992, ve výši 1 082 350,-- Kč, převedl "kupní smlouvou" ze dne 30. 11. 1992 ze společnosti S., s. r. o., na společnost S., s. r. o. Kupní smlouva byla pro společnost S., s. r. o., nevýhodná z hlediska ceny i termínu splatnosti. Cena za zboží v tzv. "kupní smlouvě" odpovídala ceně, za kterou T., a. s., toto zboží dodávala S., s. r. o. Nebyl v ní započítán žádný zisk ani náklady, které společnosti S., s. r. o., v souvislosti s dodáním tohoto zboží vznikly. Rovněž lhůta splatnosti byla naprosto neobvyklá. Smlouva obsahovala dohodu, podle které byla kupní cena splatná do sedmi měsíců od podepsání smlouvy. Stěžovatel však v době podpisu předmětné kupní smlouvy věděl, že společnost S., s. r. o., nemá finanční prostředky na včasné zaplacení nábytku dodaného společností T, a. s. Dohodnutou cenu společnost S., s. r. o., společnosti S., s. r. o., do současné doby neuhradila.
Ze spisu je rovněž patrno, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 302/2003, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b TrŘ. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda bylo možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně uvedených námitek se pak podává, že výslechy svědků a ostatní listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele.
V projednávané věci není citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť nebylo napadeno ústavní stížností. Fakt, že stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí ve věci, však nebrání přípustnosti ústavní stížnosti, neboť uvedené rozhodnutí o dovolání je rozhodnutím procesní povahy, které neřeší meritum věci. Na základě této skutečnosti se může Ústavní soud takto koncipovaným návrhem stěžovatele zabývat.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje soud prvního stupně a odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné důkazní situace. V ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Vyjádřením práva na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení, v případě rozsudku, způsobem zakotveným v ustanovení § 125 odst. 1 TrŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odůvodnění pak musí obsahovat konkrétní důkazy, o které soud svá rozhodnutí opřel. V tomto směru je třeba dodat, že závazek soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je nutno vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda řízení bylo ve svém celku spravedlivé, a to včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy.
V souzené věci však Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání ve věci byla ústní a veřejná. Stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, proč obhajobě stěžovatele neuvěřil a které provedené důkazy ji vyvrátily. Na tyto důkazy poukázal a vypořádal se s nimi. Odůvodnění obsahuje konkrétní důkazy, o které soud své rozhodnutí opřel. K naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu se přesvědčivě vyjádřil nejen soud prvního stupně (č. l. 836 - 837 spisu), ale také odvolací soud (č. l. 867 spisu) a Nejvyšší soud ČR (č. l. 909 spisu). Odvolací soud se rovněž dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika soudem prvního stupně (č. l. 866 spisu). Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu. Obdobný závěr musel Ústavní soud učinit i ve vztahu k namítanému porušení čl. 39 Listiny a rovněž čl. 4 odst. 1, 2, 3 Listiny.
K námitce porušení čl. 26 odst. 1, 2, 3 Listiny je třeba poukázat na ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle kterého "výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany." Vzhledem ke shora uvedenému nelze než uzavřít, že stěžovatel v rámci podnikání nepostupoval v souladu se zásadou poctivého obchodního styku a napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaného článku.
Pro úplnost je nutno konstatovat, že námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny nejen soudy obou stupňů, ale rovněž Nejvyšším soudem ČR v řízení o dovolání. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu