Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem, se sídlem v Praze, Čs. Armády 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 404/2002, spojené s návrhem na zrušení ust. § 266 trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 404/2002, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. Nt 1706/2001, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel bez bližšího zdůvodnění navrhl i zrušení ust. § 266 trestního řádu "s účinností uplynutí jednoho roku ode dne tohoto nálezu".
Stěžovatel ve stěžejní pasáži ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že jestliže soud prvního stupně a) nařídil veřejné zasedání o jeho návrhu na obnovu řízení, aniž by před tím rozhodl v řízení o odložení výkonu trestu, jak prý avizoval, b) organizoval jeho zadržení s předstihem před tím, než návrh ve veřejném zasedání řádně projednal, zejména vyslechl svědka, c) připustil, aby se v době porady v jednací síni opakovaně pohybovala nepovolaná osoba, s níž jednal, při čemž nešlo o rozhodování samosoudce, ale rozhodoval senát, d) připustil, aby byl z jednací síně odnesen trestní spis v původní trestní věci (spis Obvodního soudu pro Prahu 7 spis. zn. 25 T 81/97), který byl základním důkazem ve věci a který tak prý senát po podstatnou část porady neměl k dispozici, e) již v průběhu porady odevzdal tento spis k přípravě jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody a jestliže stěžovatel byl (prý dle pokynů soudu, neboť příslušník justiční stráže by jistě sám takovou iniciativu nevyvíjel) zadržen již v průběhu porady senátu, potom stěžovatel - podle svých slov - "jen stěží může uvěřit, že tento senát hodlal nestranně a nezávisle, spravedlivě, co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách projednat jeho návrh na povolení obnovy řízení".
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal zcela na napadené usnesení. Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti odmítlo vyjádřit s tím, že ústavní stížnost směřuje pouze proti usnesení Městského soudu v Praze.
Ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) se podrobně reaguje na jednotlivé námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti. Poté, co senát po skončení dokazování v řízení o obnově řízení vykázal z jednací síně odsouzeného a jeho obhájce za účelem porady senátu, zůstali v jednací síni: předsedkyně senátu, dva přísedící a zapisovatelka. V té době proběhla závěrečná porada senátu a byl vyhotoven protokol o hlasování. Poté vstoupil do jednací síně člen justiční stráže s dotazem, zda porada senátu již skončila s tím, že si potřebuje na chvilku půjčit spis zdejšího soudu sp. zn. 25T 81/97, který mu byl zapůjčen a "jím vrácen téměř okamžitě". Člen justiční stráže do žádné porady senátu nezasáhl a ani zasáhnout nemohl. Tvrzení stěžovatele, že byl odnesen trestní spis, který byl základním důkazem ve věci a který senát po podstatnou část porady neměl k dispozici, nelze prý ani připustit. Senát totiž než vůbec v jakékoli věci začne jednat, je vždy předem seznámen s obsahem spisového materiálu tak, aby mohl ve věci činit rozhodnutí, nikoli znát spis "až v jednací síni před veřejností". Kromě toho v rámci dokazování ve veřejném zasedání je obsah spisu veřejně čten jako důkaz. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že senát v průběhu porady odevzdal spis k přípravě dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, protože senát nic "nezosnoval ani nepřipravoval", neboť příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu byl vydán již předtím. Nelze opomenout, že ode dne 4. 1. 2000 bylo poprvé a ode dne 12. 11. 2001 podruhé na osobu odsouzeného vyhlášeno pátrání na území ČR, neboť trest dobrovolně nenastoupil; dne 26. 2. 2002 byla na něho podána žádost o dodání do výkonu trestu odnětí svobody, neboť již předtím dne 13. 10. 1999 byl v dané trestní věci nařízen výkon trestu. Důvod uváděný obhájcem je prý nepravdivý a účelový. Obvodní soud uzavřel, že podle jeho názoru se řádně zabýval podáním stěžovatele a rozhodoval v rámci spravedlivého procesu nezávisle a nestranně.
Ústavní soud zaslal uvedené obsáhlejší vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 stěžovateli (jeho právnímu zástupci), aby se k němu mohl případně vyjádřit. Stěžovatel reagoval podáním, ve kterém v podstatě setrval na svých námitkách, obsažených v ústavní stížnosti a opětovně polemizoval s názory citovaného soudu, obsaženými v jeho vyjádření.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Veškeré v ústavní stížnosti obsažené námitky, jejichž podstatná část, resp. shrnutí je reprodukováno výše, však podle přesvědčení Ústavního soudu nedosahují - v tomto konkrétním případě - ústavní úrovně. Jak Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, který si pro posouzení věci vyžádal, jakož i z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze a z průběhu řízení před soudem prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 7), k zásahu do stěžovatelových základních práv v daném případě nedošlo.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 404/2002 zejména vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 25 T 81/97, pravomocně uznán vinným a odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm. b) zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 7 po provedeném dokazování ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že podmínky povolení obnovy řízení v této věci nejsou dány, neboť najevo nevyšly žádné nové skutečnosti, které by uvedený postup odůvodňovaly. Městský soud v Praze se v daném případě v napadeném usnesení ztotožnil se závěry i s podrobnou argumentací soudu prvního stupně, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Městský soud přitom zejména zdůraznil, že z výpovědi svědka K., kterou obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně rozvádí a hodnotí, nevyplynuly žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení. Pokud jde o námitky ohledně řízení před soudem prvního stupně, městský soud konstatoval, že z protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy a skutečnost, že příslušník justiční stráže z jednací síně odnesl trestní spis, který v zápětí vrátil, nemohla mít podle městského soudu vliv na rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť i při poradě měl tento soud spis k dispozici. (Pozn.: V této souvislosti lze konstatovat i již zmíněné vyjádření obvodního soudu, jenž se touto otázkou rovněž zabýval.)
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní stížnost zjevně spočívá v polemice stěžovatele s dostatečně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů, který své námitky proti jejich postupu a závěrům znovu opakuje i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Zde je na místě v prvé řadě připomenout - zejména pokud stěžovatel protestuje proti shora vymezeným a podle jeho názoru nesprávným postupům obecných soudů v dané věci - že Ústavní soud je povinen reagovat kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivním, že vyvolávají reálné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Není jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. perfekcionisticky vyhledávat všechny možné - či spíše z hlediska stěžovatele subjektivně pociťované - nedostatky v postupu orgánů veřejné moci (k čemuž v zásadě míří argumentace v ústavní stížnosti) a předmětné řízení, ve kterém nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele takto "předělávat", nota bene v případě rozhodování o obnově řízení, kterému nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta .
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který musí být takový návrh odmítnut (srov. ust. § 43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. již usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351). Jen pro úplnost lze konstatovat, že ve věci by byl nepochybně dán i důvod odmítnout návrh na zrušení napadeného ustanovení trestního řádu jako návrh, podaný někým zjevně neoprávněným, jelikož napadené zákonné ustanovení zřejmě nebylo ve věci aplikováno a samotné podmínky § 74 zákona o Ústavním soudu tedy nebyly splněny; navíc stěžovatel návrh nijak ústavněprávně nezdůvodnil. Přezkoumávat však v tomto směru blíže naznačené nedostatky by bylo s ohledem na shora uvedené závěry a neopodstatněnost samotné ústavní stížnosti podle přesvědčení Ústavního soudu zcela irelevantní a nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu