Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V. B., a. s., zastoupené JUDr. J. A., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 17. 2. 2003, čj. 15/03/082930/3322, ze dne 20. 2. 2003, čj. 15939/03/082930/5425, ze dne 26. 2. 2003, čj. 17440/03/082040/3107,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka - L. V. B., a. s. (dále jen "stěžovatelka"), se ústavní stížností podanou na poště dne 5. 5. 2003 domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově (dále jen "finanční úřad") a požadovala, aby Ústavní soud zakázal finančnímu úřadu pokračovat v daňové kontrole.
Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve přezkoumal formální náležitosti podaného návrhu, a zabýval se především přípustností ústavní stížnosti.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C.H.Beck, Praha 2001, str. 79. Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí finančního úřadu o námitkách podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí se nelze, podle odst. 6 téhož paragrafu, samostatně odvolat. Rozhodnutí správního orgánu je však možno napadnout u příslušného správního soudu žalobou proti rozhodnutí správního orgánu na základě ustanovení § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "SŘS").
Stěžovatelka také brojí proti pokračovaní v daňové kontrole, kterou provádí finanční úřad. I proti tomuto postupu správního orgánu má možnost se bránit v rámci soustavy obecných soudů, a to v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle ust. § 82 a násl. SŘS.
Skutečnost, že stěžovatelka uvedené opravné prostředky nevyčerpala, činí její ústavní stížnost návrhem nepřípustným podle § 75 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu