Přehled
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 12. 2002, čj. 40 Co 537/2002 - 63, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky, odbor odškodňování, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, jako vedlejšího účastníka, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností se J. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), pro porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 9 C 8/2002 Okresního soudu v Šumperku, ze kterého zjistil, že označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 10. 2002, čj. 9 C 8/2002 - 31, tak, že zamítl návrh stěžovatele, kterým požadoval po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, náhradu škody ve výši 10 876,-- Kč, jako škodu způsobenou mu nesprávným úředním postupem. Stěžovatel svůj nárok odůvodnil tím, že dne 26. 1. 2001 mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestní stíhání však vyústilo v postoupení věci Městskému úřadu v Zábřehu, neboť nešlo o trestný čin, ale žalovaný skutek mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodnout. Ačkoli se nejednalo o případ nutné obhajoby, stěžovatel si zvolil obhájce, který po ukončení trestního řízení vyúčtoval stěžovateli náklady obhajoby v částce 10 944,60 Kč. Rozsudek odvolacího soudu obsahuje výslovné poučení, podle kterého je proti němu přípustné dovolání do dvou měsíců od jeho doručení, a to prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR. Rozsudek byl doručen JUDr. M. S., který zastupoval stěžovatele i v uvedeném řízení, dne 31. 3. 2003 a ze spisu vyplývá, že dovolání ve věci podáno nebylo.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita, zakotvená v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je, ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR, ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu přísluší zasahovat pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ve své činnosti se Ústavní soud musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecných závěrů vycházel Ústavní soud rovněž v přezkoumávané věci. Stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž využil svého práva podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo přípustné ze zákona ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože se jednalo o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Přitom dovolání je klasickým posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje za situace, kdy je zákonem výslovně připuštěno. Tak je tomu právě v přezkoumávané věci. Stěžovatel dovolání nepodal, ač byl výslovně o možnosti jeho podání poučen. Na této skutečnosti nemění nic ani chyba v poučení, kdy odvolací soud chybně informoval stěžovatele, že dovolání může podat prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci, zatímco v prvním stupni rozhodoval Okresní soud v Šumperku.
Nepodáním dovolání stěžovatel způsobil, že jeho ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tato skutečnost je důvodem pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu