Přehled
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. L. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2002, čj. 42 Co 247/2002 - 256, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2001, čj. 33 C 507/92 - 224,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2003, napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2002, čj. 42 Co 247/2002 - 256, kterým tento soud, jako soud odvolací, změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2001, čj. 33 C 507/92 - 224, tak, že žalovaným JUDr. E. S. (v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako stěžovatelka) a B. L. uložil povinnost zaplatit žalobci S., s. r. o., společně a nerozdílně částku 107 724,50 Kč.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu na připuštění dovolání, čímž postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Podle přesvědčení stěžovatelky je dovolání proti napadenému rozsudku přípustné, a proto je podala.
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno ze samotné ústavní stížnosti, i ze sdělení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2003, stěžovatelka podala proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl, protože Okresní soud v Ostravě ještě zajišťuje potřebné podklady pro předložení spisu Nejvyššímu soudu ČR.
Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na tyto skutečnosti je návrh ústavní stížnosti nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu