I.ÚS 445/03

I.ÚS 445/03




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2003, čj. 30 Cdo 847/2003 - 156, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. 1 Co 186/2002 - 141, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, čj. 34 C 1/2000 - 120, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").

Stěžovatel uvedl, že L. H. podal České advokátní komoře (dále jen "ČAK") stížnost na postup stěžovatele v souvislosti s výkonem advokacie. ČAK stížnost odložila jako neopodstatněnou. Stěžovatel podal proti L H. žalobu na ochranu osobnosti, protože jeho postup poškodil stěžovatelovu čest a právo na ochranu dobrého jména. Podle stěžovatele neměl L. H. subjektivní právo podat stížnost u ČAK, nebyl totiž klientem, jehož postavení je chráněno zákonem o advokacii. Subjektivní právo L. H. nelze dovodit ani z vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., která, podle stěžovatele, není obecně závazná. Stěžovatel odkázal na Ústavu z roku 1948, podle níž byla vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona, nikoli vyhlášky. Ty mohly být závazné pouze pro subjekty podřízené vládě. Takovým subjektem, podle stěžovatele, rozhodně není ČAK. V této souvislosti upozornil na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 28/96. Za smyslu prosté označil stěžovatel odvození subjektivního práva L. H. z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud se podle stěžovatele vůbec nezabýval závazností uvedené vyhlášky. Ani vrchní soud se nezabýval závazností uvedené vyhlášky a dovodil z ní subjektivní právo podat stížnost k ČAK. Podle stěžovatele tak porušil zásadu iura novit curia, stejně jako krajský soud. Podle stěžovatele krajský a vrchní soud porušily jeho právo na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména ve smyslu čl. 10 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR a princip rovnosti v právech vyjádřený v čl. 1 Listiny.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 ZÚS byla vyžádána vyjádření účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu ČR, vrchního soudu a krajského soudu.

Nejvyšší soud ČR sdělil, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovoláním napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil odkazem na § 11 a násl. ObčZ, k zásahu do práv stěžovatele došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva. Odvolací soud se dle svého názoru neodchýlil od ustálené judikatury.

Vrchní soud odkázal na obsah svého rozhodnutí a uvedl, že nebylo možné dovodit zásah do osobnostních práv stěžovatele, protože ze strany žalovaného se jednalo o výkon práva, což je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu.

Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že údaje o žalobci, obsažené ve stížnosti L. H., nelze považovat za neoprávněný zásah do práv stěžovatele na ochranu osobnosti.

Ze spisu sp. zn. 34 C 1/2000 Krajského soudu v Praze bylo zjištěno, že v říjnu 1999 stěžovatel podal žalobu na ochranu osobnosti u Městského soudu v Praze, který, s odkazem na svou věcnou nepříslušnost, postoupil žalobu krajskému soudu usnesením ze dne 29. 10. 1999, čj. 32 C 143/99 - 14. Krajský soud, rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, čj. 34 C 1/2000 - 120, žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že podmínkou úspěšnosti žaloby na ochranu osobnosti je existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv, který je současně objektivně způsobilý narušit, příp. ohrozit práva chráněná v § 11 a násl. ObčZ. Krajský soud dovodil, že podání stížnosti České advokátní komoře je právě výkonem subjektivního práva, které vychází z ustanovení vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l. o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Okolnosti konání valné hromady byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení žalovaného L. H. o správnosti jeho tvrzení uvedených o žalobci ve stížnosti podané ČAK. V řízení nebylo prokázáno, že by zásah do osobnostních práv stěžovatele (žalobce) byl nepřiměřený.

Vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, čj. 1 Co 186/2002 - 141, jako věcně správný. Uvedl, že jestliže tvrzení obsažené ve stížnosti L. H. nelze z objektivního pohledu považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele (žalobce), nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného podle § 13 ObčZ.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 15. 5. 2003, čj. 30 Cdo 847/2003 - 156.

Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sbírka nálezů a usnesení"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

Podle stěžovatele obecné soudy dovodily výkon subjektivního práva L. H. z obecně nezávazné vládní vyhlášky a tím neposkytly ochranu jeho ústavně zaručeným osobnostním právům a jeho právu na spravedlivý proces. K argumentaci stěžovatele, týkající se vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., je nutné podotknout, že stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 28/96 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 557] a jeho citace je v tomto směru zavádějící. Slova o omezené účinnosti vládní vyhlášky jsou obsažena pouze v části nálezu, ve které Ústavní soud rekapituluje právní názory stěžovatele v uvedené věci. V usnesení pak Ústavní soud pouze konstatuje, že tato vládní vyhláška je doposud platná.

V této souvislosti nelze opomenout, že obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí pouze na právním názoru, že L. H. vykonával své subjektivní právo na základě uvedené vládní vyhlášky, ale i na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by zásah do osobnostních práv stěžovatele byl nepřiměřený. Obecné soudy rovněž dospěly k závěru, že údaje, obsažené ve stížnosti L. H., nebyly způsobilé neoprávněně zasáhnout do práv stěžovatele, jako žalobce, na ochranu osobnosti. S přihlédnutím k obsahu napadených rozhodnutí tedy lze konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do ústavně zaručených osobnostních práv stěžovatele, ani k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2005


JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu