Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci a) R. M., a b) S. M., zastoupených Mgr. Petrem Jenšíkem, advokátem se sídlem v Praze, Školská 28, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. F37886/2002/B 737, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 5 Cmo 445/2002, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 109 odst. 2, písm. c), část věty za středníkem ve znění: "to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku" zák. č. 99/193 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, a § 68a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, t a k t o :
Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic uzavřené mezi ČSFR a SRN, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 7, čl. 8 a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv. S tímto podáním spojili i návrh na zrušení ustanovení § 109 odst. 2, písm. c), část věty za středníkem ve znění: "to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku" zák. č. 99/193 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o,s,ř,"), a § 68a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen ObZ).
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. B 737, z něhož zjistil následující:
Usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě (nyní krajský soud) ze dne 5. 9. 2002, čj. F 37886/2002/B 737-938, bylo vyhověno návrhu na zápis změn spočívajících v rozdělení společnosti IVAX - CR, a.s., se sídlem v Opavě - Komárově, Ostravská 29, IČ 47675764, na dvě společnosti - IVAX Pharmaceuticals, s.r.o., a První Opavská, a.s., a to ke dni 31. 12. 2002.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 11. 2002, čj. 5 Cmo 445/2002-977, odvolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že nejde o osoby k tomu oprávněné. Odvolání mohl podat pouze účastník rejstříkového řízení podle ustanovení § 200c odst. 1 o.s.ř., ve spojení s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Postup dle ustanovení § 94 odst. 1 věta první o.s.ř., tedy že by účastníky řízení byly i osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, není po novele o.s.ř., účinné od 1. 1. 2001, možný, na rozdíl od předchozí úpravy. Z té též vycházel Nejvyšší soud v judikátech, na něž odvolatelé poukazovali.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání i ústavní stížnost. Vzhledem k tomu Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 17. 2. 2005 přerušil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 3. 2006, čj. 29 Odo 410/2005-1097, dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
V dané fázi se tedy Ústavní soud zabýval podanou ústavní stížností. Stěžovatelé tvrdí, že po valné hromadě společnosti IVAX-CR, a.s., dne 25. 6. 2002, na níž bylo mj. rozhodnuto o rozdělení společnosti bez likvidace s nerovnoměrným výměnným poměrem s převodem jmění na nástupnické společnosti a schváleno založení nástupnických společností, podali coby akcionáři této společnosti žalobu na neplatnost usnesení této valné hromady a následně též žádali rejstříkový soud, aby neprováděl na základě sporných usnesení zápis do obchodního rejstříku do té doby, než o žalobě bude rozhodnuto. Domáhali se též toho, aby s nimi rejstříkový soud nakládal jako s účastníky řízení. Přesto soud rozhodl bez jejich účasti (způsobem výše uvedeným). Stěžovatelé dále popisují jednak dosavadní průběh řízení a jednak i situaci v rozdělované společnosti. Domnívají se, že tímto způsobem došlo de facto k vyvlastnění jejich majetku, aniž by to proběhlo v souladu s Dohodou o podpoře a ochraně investic, uzavřenou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou. Obecné soudy dle stěžovatelů nerespektovaly princip, vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, dle něhož nelze rozhodovat o výmazu společnosti z obchodního rejstříku do skončení řízení o neplatnosti usnesení valné hromady. Otázka procesní legitimace akcionáře v rejstříkovém řízení není dle něj stěžejní, neboť jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu a soud může bez návrhu též činit rozhodnutí. Upozorňují, že důsledkem výmazu společnosti z obchodního rejstříku je, že budou zbavení možnosti, aby nalézací soud přezkoumal platnost usnesení valné hromady, neboť společnost jako právní subjekt zanikne. Rejstříkový soud dle jejich názoru měl návrh na zápis buď zamítnout nebo vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu, nikoli však vyloučit z řízení osobu, která předběžnou otázku neplatnosti usnesení valné hromady učinila předmětem sporu. Domnívají se též, že v rejstříkovém řízení dochází k porušení principu rovnosti, neboť jeho účastníkem je pouze zapisovaná osoba a nikoli akcionář, jehož práva mají být zcela zrušena. Stěžovatelé považují za protiústavní ustanovení § 68a ObZ ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., zabraňující přerušení rejstříkového řízení.
Stěžovatelé ústavní stížnost doplnili podáním ze dne 25. 4. 2003, jímž upozorňují na nález německého Spolkového soudního dvora BGH ze dne 2. 7. 1990, který je dle nich relevantní vzhledem k analogické úpravě v německém právu s § 220y odst. 1 písm. j) ObZ, a 5. 4. 2004, v němž upozorňují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreditní a průmyslová banka, a.s., proti České republice (29010/95).
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, nepovažoval však za nutné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci a sám z nich při svém rozhodování nevycházel.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že rozhodnutí rejstříkového soudu nelze považovat za zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že se stěžovateli nebylo v průběhu soudního řízení o změně zápisu do obchodního rejstříku jednáno jako s účastníky řízení. Z této skutečnosti pak stěžovatelé především dovozují, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Bylo nutno především zodpovědět otázku, zda stěžovatel byl, popřípadě měl být, účastníkem takového řízení. Ústavní soud předesílá, že se obdobnou problematikou ve svých rozhodnutích již dříve zabýval (srov. např. rozhodnutí III. ÚS 518/05, I. ÚS 62/04, IV. ÚS 720/01 aj.). Ani v této věci nevidí důvod odchylovat se od jím již dříve přijatých závěrů. V rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech a povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu, zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku, a v rámci zápisu podnikatelského subjektu i o osobách, které se do obchodního rejstříku podle zvláštních předpisů rovněž zapisují (§ 200c odst. 1 o. s. ř.). Pro případ, že by práva těchto osob mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za potřebné, jiným způsobem (ust. § 131 odst. 1 a § 183 ObchZ). Pokud rejstříkový soud posoudí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku usnesení valné hromady společnosti jako platné, povolí na jeho základě příslušný zápis do obchodního rejstříku. Pokud následně obecný soud v řízení podle ustanovení § 131 ObchZ rozhodne o neplatnosti takového usnesení, rejstříkový soud, po právní moci tohoto rozhodnutí, zahájí řízení podle ustanovení § 200b odst. 2 OSŘ. Jinými slovy, rozhodnutí soudu o neplatnosti usnesení valné hromady bude podkladem pro rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu či výmazu skutečností, jichž se rozhodnutí valné hromady týká. Takové řízení soud zahájí i bez návrhu.
Z uvedeného tedy plyne, že obecné soudy v projednávaném případě postupovaly zcela v souladu s platnou právní úpravou, dle níž stěžovatelé, coby osoby, které se nezapisují do obchodního rejstříku, nejsou účastníky řízení ve věcech obchodního rejstříku. Ústavní soud připomíná, že již ve svých předchozích rozhodnutích ve shodě s názorem obecných soudů konstatoval, že účastenství akcionářů akciové společnosti v rejstříkovém řízení by ve skutečnosti znamenalo značné průtahy v takovém řízení, což by ve svém důsledku ochranu práv akcionářů spíše oslabovalo. Z principu materiální publicity vyplývá, že zapisované skutečnosti je do obchodního rejstříku nezbytné zapisovat bez zbytečného odkladu tak, aby odpovídaly skutečnému stavu. Tento princip má sloužit především k ochraně třetích osob, které jednají v důvěře v zapsané skutečnosti v obchodním rejstříku a jejichž zájem může kolidovat se zájmem celé společnosti i se zájmy jednotlivých akcionářů.
Ústavní soud má za to, že právní úprava poskytuje dostatečnou ochranu práv akcionářů společnosti, i když nejsou účastníky rejstříkového řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nelze tedy považovat za porušení nebo omezení citovaného práva na soudní ochranu případ, kdy podle platné právní úpravy akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení, jestliže právo na soudní a jinou právní ochranu jim není odepřeno, ale zabezpečeno jiným způsobem než účastenstvím v rejstříkovém řízení.
Pokud se stěžovatelé dovolávali závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 43/2002 (sp. zn. 29 Odo 44/2002, sp. zn. 29 Odo 124/2002), je třeba v tomto směru dodat, že se tato rozhodnutí vztahují k odlišnému právnímu a skutkovému (výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku bez právního nástupce) stavu a závěry v nich vyslovené nejsou v současně době aplikovatelné. Ústavní soud rovněž konstatuje, že obecný soud postupoval v souladu se zněním ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) věta za středníkem, pokud zahájené rejstříkové řízení nepřerušil a návrh navrhovatele zamítl, přičemž tomuto postupu nelze vytknout žádné pochybení ani v souvislosti s vědomostí tohoto soudu o podané žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť navrhovatelé nebyli k takovému návrhu aktivně legitimováni.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Podle platné judikatury Ústavního soudu má návrh na zrušení ustanovení § 109 odst. 2, písm. c), část věty za středníkem ve znění: "to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku" o.s.ř., a § 68a ObZ ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí proto její osud. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná (jak Ústavní soud konstatoval výše), odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i tento návrh.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu