II.ÚS 525/03

II.ÚS 525/03




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného o stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2001, č.j. 8 C (12C) 134/97-224, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 25 Co 147/2002-260, ze dne 26. června 2002, takto:



Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Ústavnímu soudu byla dne 14. 11. 2003 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Upozorňuje především na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Při posuzování lhůty k podání stížnosti vycházel Ústavní soud z právního stavu před novelou č. 83/2004 Sb. zákona č. 182/1993 Sb. a mohl tedy s ohledem na usnesení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. konstatovat, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Okresním soudem v Hradci Králové ve věci smlouvy o půjčce. Stěžovatel coby žalovaný se v průběhu řízení snažil dokázat neplatnost smlouvy o půjčce, načež Okresní soud v Hradci Králové konstatoval, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a rozsudkem ze dne 17. 4. 2000, č.j. 12 C 134/97-150, mu uložil zaplatit částku 132 347, 60,-Kč a náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný v zákonné lhůtě odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové a ten svým usnesením ze dne 14. 9. 2001, č.j. 25 Co 242/2001-204, napadené rozhodnutí zrušil. Důvodem zde byla především argumentace okresního soudu, jíž se vypořádal s jednotlivými důkazy.

Nové rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2001, č.j. 8 C (12 C) 134/97 - 224, ve věci samé ukládá žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 132.347,60,- Kč a na náklady řízení částku 38.069,76,-Kč. V rámci následného odvolacího řízení zpochybňoval žalovaný především právní povahu listin, právní titul závazku, převzetí peněz a povahu zajišťovacího instrumentu. Odvolací soud v Hradci Králové považoval odůvodnění prvoinstančního soudu za dostačující a svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č.j. 25 Co 147/2002-260, jej potvrdil.

Dne 20. 9. 2002 bylo prostřednictvím okresního soudu doručeno Nejvyššímu soudu dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2002, č.j. 25 Co 147/2002-260, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2001, č.j. 8 C (12C) 134/97-224. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. srpna 2003, č.j. 33 Odo 834/2002-291, dovolání odmítl, neboť jej nespatřoval přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel spatřuje zásah do základních práv a svobod především v tom, že obecné soudy neposoudily správně předložené důkazy. Stěžovatel poukazuje ve svém podání na skutečnost, že obecné soudy považovaly za důkaz o uznání dluhu listiny, které nesplňovaly všechny náležitosti dle ustanovení § 558 zákona č. 40/1964Sb., občanský zákoník. Ve věci hodnocení důkazů je napadána i možnost oddělení ustanovení o smluvních úrocích od zbytku smlouvy o půjčce.

Další zásah do základních práv a svobod by měl, dle stěžovatele, spočívat v neprovedení poučení podle § 118a občanského soudního řádu. Stěžovatel tak byl údajně zkrácen o možnost uvést další rozhodné skutečnosti, jež spatřuje především v posouzení charakteru ujednání o úrocích a v rozboru povahy smlouvy o půjčce. Dle stěžovatele bylo další důležitou skutečností, jíž se obecný soud nezabýval, uvedení okolností, za kterých došlo k dohodě o úrocích ve výši 10% týdně.

Závěrem své stížnosti stěžovatel upozorňuje na znemožnění položení dotazů žalobci při jeho účastnické výpovědi během jednání soudu prvního stupně.

Přípisem ze dne 7. 1. 2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Hradci Králové, jež odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21. 11. 2001, č. j. 8 C (12C) 134/97 - 224.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ke stížnosti odkazuje na rozsudek z 26. 6. 2002, č.j. 25 Co 147/2002 - 260. Dále pak uvádí, že se stěžovatelem tvrzenou neplatností smlouvy se vypořádal v odůvodnění svého rozsudku a poukazuje na skutečnost, že se žalobce domáhal pouze zaplacení jistiny a úroku z prodlení ve výši dané zákonem. Názor, že by dlužník nebyl povinen vrátit věřiteli jistinu, neboť ve smlouvě byly sjednány nemravně vysoké úroky ve prospěch věřitele, neshledává odvolací soud za správný, a to tím spíše, že věřitel zaplacení úroků nepožadoval. Krajský soud dále neshledal za potřebné poučovat stěžovatele podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť v opačném případě by se muselo jednat o poučení žalovaného o hmotném právu, což porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení.

Jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil též žalobce J. V., který s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí. Dále pak uvádí, že spor samotný byl zahájen v roce 1997 a před ústavní stížností již proběhla rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu a stěžovatel byl zastoupen advokátem. Je tedy nepochybné, že stěžovatel měl dostatek času, aby mohl v řízení použít všechny důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů. Vždy je nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do obecné pravomoci soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech, v nichž došlo pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Co se týče přípustnosti a hodnocení důkazů Ústavním soudem, odkazuje tento opět na svou ustálenou judikaturu, dle které mu nenáleží posuzovat důkazní stránku řízení. Otázkou dokazování v soudním řízení se Ústavní soud zabývá pouze výjimečně a to tehdy, pokud dojde k extrémnímu vybočení obecného soudu ze zásad, na nichž je proces dokazování založen. Hodnocení důkazů je věcí obecného soudu, což ovšem nevylučuje, aby účastník vyvozoval z procesu dokazování jiné závěry než soud. Pro samotné rozhodnutí je však vždy relevantní pouze hodnocení provedené soudem na základě zásady volného hodnocení důkazů. To však neznamená, že by sám soud v této své činnosti nebyl limitován zákonem. Pokud účastník řízení s úvahou soudu nesouhlasí, může využít opravných prostředků, což také žalovaný neúspěšně učinil. Ústavní soud přezkoumal postup při provádění důkazů jak u prvoinstančního, tak i u odvolacího soudu a neshledal v nich pochybení, pro která by musel napadená rozhodnutí zrušit.

Stěžovatel ve své stížnosti též poukazuje na nedodržení § 118a občanského soudního řádu, z něhož vyplývá pro soudce povinnost poučit účastníky řízení dle zmíněného ustanovení. Podle názoru stěžovatele došlo nepoučením žalovaného k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V souvislosti s § 118a nelze opomenout tu skutečnost, že povinnost výzvy se vztahuje na předsedu senátu pouze v případě, že řízení dospěje do určité specifické procesní situace. K uvedené námitce lze též podotknout, že výzvy ze strany soudu mohou mít pouze procesní charakter, a tím je jejich obsah nutně zúžen. Překročení této informační povinnosti nad procesní rámec by pak znamenalo zavedení rysu nerovnosti mezi zúčastněné subjekty řízení. Předseda senátu se tedy při aplikaci ustanovení § 118a občanského soudního řádu řídí především svojí úvahou, do níž mu může Ústavní soud zasáhnout pouze v případě, že se dostane do přílišného rozporu se skutkovým stavem řízení, což se v předmětné věci nestalo. Vznik povinnosti soudce informovat účastníka řízení je tedy vždy odvislý od vývoje projednávaného případu. Poučování subjektů podle § 118a občanského soudního řádu není podmínkou, bez níž by řízení utrpělo vady. Ústavní soud v projednávané věci uzavřel, že k zásahu do základního práva, zbytnělého zásadou spravedlivého procesu, v tomto případě nedošlo.

K nemožnosti vyjádření se před soudem uvádí dále Ústavní soud tolik, že způsob vedení jednání je na úvaze příslušného soudce, který se ovšem musí pohybovat v hranicích daných mu zákonem. Dle náhledu Ústavního soudu tyto hranice překročeny nebyly a ani v této věci tedy nedošlo k zásahu do práv zaručených Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, který je chráněn ústavním pořádkem České republiky, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání


V Brně dne 6. 1. 2005





JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu