III.ÚS 217/03

III. ÚS 217/03


Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. A. Z., advokátkou proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2002, sp. zn.
4 To 29/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. února 2003, sp. zn.
3 Tdo 1069/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak v intencích zákona [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci (29 T 10/95), pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2002 (4 To 29/2002) a spolu s ním usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. února 2003 (3 Tdo 1069/2002) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to tím, že odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označen, nebyl vydán v přiměřené lhůtě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že skutek, za nějž byl odsouzen, spáchal dne 26. listopadu 1992. Obviněn byl dne 24. října 1994 a odsuzující rozsudek byl vynesen dne 5. dubna 1996. Odvolací soud tento rozsudek nalézacího soudu pro jeho vady zrušil. Od května 1997 do ledna 2000 se nalézacímu soudu nepodařilo rozhodnout ve věci, aniž by stěžovatel měl na tom jakýkoliv podíl. Rozsudek nalézacího soudu byl vydán dne
15. listopadu 2001. K vydání napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označen, došlo tedy 8 let od sdělení obvinění a 9,5 let od předmětného skutku.

Na základě toho, že "orgány činné v trestním řízení nebyly schopny v přiměřené lhůtě věc skončit pravomocným rozhodnutím, mělo být trestní řízení zastaveno podle § 231
odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.", neboť dle přesvědčení stěžovatele by "další řízení bylo v rozporu s ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod".

Stěžovatel proto navrhl zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu v Brně, jak jsou vpředu označena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili k výzvě Ústavního soudu níže uvedení účastníci a vedlejší účastníci řízení.

Vrchní soud v Olomouci považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a poukazuje na vývody napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označeno. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.

Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka svým výslovným prohlášením vzdalo.

Nejvyšší soud ČR odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvádí, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád, ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listina základních práv a svobod. Nedošlo proto k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo ve svém vyjádření na to, že námitkou stran nepřípustnosti trestního stíhání se velmi podrobně zabýval soud I. stupně, když s jeho závěrem, že mimořádná délka řízení neměla příčiny výlučně a převážně v subjektivních průtazích či objektivních skutečnostech na straně soudů, které se na rozhodování podílely, lze plně souhlasit. Kupř. spoluobviněný Ing. K. byl ve vážném zdravotním stavu, v důsledku čehož muselo být hlavní líčení mnohokrát odročeno či přeloženo, nedostavovali se svědci, znalci a další osoby, a rovněž tak byla věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Po prostudování obsahu ústavní stížnosti, s přihlédnutím k vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje se s názorem stěžovatele, na němž je založena jeho ústavní stížnost, a to, že trestní řízení je možné zastavit z důvodu průtahů v řízení, které jsou zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1. Ani jedna z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 -
5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodů průtahů v řízení bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Naopak je v rozporu s účelem trestního řádu, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§ 1 odst. 1 tr. ř.).

Závěrem pro úplnost je na místě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům řízení před obecnými soudy, byl oprávněn domáhat se v jeho průběhu nápravy jiným procesním způsobem [§ 170 písm. a), § 174 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne z vyložených důvodů; zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. října 2003