II.ÚS 252/04 — Průtahy v soudním řízení - Okresní soud v Teplicích

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 2. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 252/04 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti průtahům v řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 75/93.

Odůvodnění



Dne 21. 4. 2004 obdržel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Teplicích odstranit průtahy v řízení ve věci sp. zn. 17 C 75/93. Konstatoval, že uplatnil nárok na vydání nemovitého majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Pozemkový úřad jeho nárok neuznal a odkázal stěžovatele dle ustanovení § 4a odst. 5 zákona o půdě na soud. Okresní soud v Teplicích uznal nárok stěžovatele rozsudkem ze dne 7. 11. 1995 č. j. 17 C 75/93-76 ve znění rozsudku ze dne 20. 2. 1996 č. j. 17 C 75/93-87. Krajský soud v Ústí nad Labem však toto rozhodnutí usnesením ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 10 Co 220/96 zrušil.

Od té doby neproběhlo u Okresního soudu v Teplicích jediné jednání, kde by byla věc meritorně projednávána.

Stěžovatel zastává názor, že je úkolem státu, aby svým právním řádem předcházel možnosti výskytu podobných situací. Stávající úprava přitom stojí na pozici, že držitelé předmětu restituce jsou účastníky řízení, a to i přes to, že nebyli účastníky předchozího správního řízení. Přitom správní orgán mohl o nároku oprávněného sám rozhodnout. Dle této konstrukce zákona je rozhodnutí soudu mezitímní povahy a nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu. Oprávněná osoba tak nemůže uplatnit námitku překážky věci rozsouzené, pokud by povinná osoba v jiném řízení prokazovala, že oprávněné osobě nárok nepřísluší. Je sice otázkou, zda jako účastníci mají vystupovat fyzické osoby, které s největší pravděpodobností nebudou povinny majetek vydat, nicméně pokud by je stěžovatel nežaloval, mohl by riskovat zamítnutí žaloby pro neúplné vymezení účastníků řízení. V případě takového negativního rozhodnutí by byl zbaven i nároku domáhat se náhrady za věci, které nelze dle zákona o půdě vydat.

V popsaném postupu stěžovatel shledal porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aby jeho věc byla vyřízena bez zbytečných průtahů

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Okresního soudu v Teplicích. Předsedkyně okresního soudu podrobně popsala chronologii řízení a uvedla, že k nečinnosti okresního soudu došlo v době od října 1998 do března 2001. Dále uvedla, že ve vymezené době nebyl okresní soud personálně obsazen a na jednotlivé soudce připadalo v roce 1998 více něž 800 neskončených věcí, v roce 2001 minimálně 500. V současné době soud je již plně obsazen, a přesto na každého soudce připadá v průměru 300 neskončených věcí.

Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k této věci (např. nález sp. zn. IV. ÚS 358/98, viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 140), podle které je věcí státu organizovat své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v "přiměřené lhůtě". V daném případě bylo prokázáno, že Okresní soud v Teplicích nejedná o právech stěžovatele v přiměřených časových dimenzích a svou nečinností zasahuje do jeho ústavně chráněného práva, zaručeného citovaným článkem Listiny, ale i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V případě této ústavní stížnosti jde tudíž o prokázaný jiný zásah do ústavně garantovaného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.