Přehled
Usnesení
II.ÚS 580/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. S., zastoupené Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Ostravě - Hrabové, Místecká 258, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.zn. 18 Co 31/2002, ze dne 29. 6. 2004 a rozsudku Městského soudu v Brně sp.zn. 47 C 219/96, ze dne 27. 6. 2001, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně,
takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na určení neplatnosti závěti a určení neexistence důvodu vydědění uvedeného v závěti.
V ústavní stížnosti uvádí, že v současné době probíhá pod sp. zn. II D 699/93 u Městského soudu v Brně řízení o dědictví po zemřelé matce stěžovatelky JUDr. J. K., zahájené usnesením tohoto soudu ze dne 7. 4. 1993. V průběhu řízení byla stěžovatelka dle § 18 zák. č. 95/1963 Sb. (dále jen notářský řád) vyzvána, aby podala u soudu návrh na určení, že důvod jejího vydědění uvedený v závěti zůstavitelky ze dne 2. 2. 1990 není dán. Řízení, kterým se stěžovatelka na základě uvedené výzvy domáhala určení, že právní úkon, kterým došlo k jejímu vydědění, je neplatný a určení, že poslední vůle zůstavitelky je neplatná, bylo z důvodu zpětvzetí návrhu usnesením Městského soudu Brně ze dne 3. 4. 1995 zastaveno (rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 1996).
Městský soud poté vydal dne 19. 11. 1996 usnesení, č.j. II D 699/93-64, kterým určil obecnou cenu majetku zůstavitelky a schválil dohodu dědiců - vnuků, protože vycházel ze závěru, že zůstavitelka dceru (stěžovatelku) vydědila. Krajský soud usnesení zrušil, neboť vzhledem k tomu, že na věc se s ohledem na den úmrtí zůstavitelky vztahoval notářský řád ve znění účinném do 1. 1. 1993, mělo být po zastavení sporného řízení se stěžovatelkou jednáno jako s účastníkem dědického řízení. Protože o sporné skutečnosti, zda je dán důvod vydědění, dosud nebylo rozhodnuto, přešla pravomoc k tomuto rozhodnutí na soud v řízení o dědictví, a to buď formou samostatného rozhodnutí nebo vyřešení předběžné otázky v rámci meritorního rozhodnutí. Odvolací soud rovněž uvedl, že před uvedeným rozhodnutím musí být dána stěžovatelce možnost k vyjádření, zda se jako neopomenutelná dědička dovolává neplanosti závěti dle § 479 obč. zák.
Následné usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 1999, kterým bylo určeno, že pozůstalá dcera nedědí, neboť se dopustila úmyslného trestného činu vůči zůstavitelce, bylo usnesením odvolacího soudu opět zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka se dalším návrhem, podaným mimo dědické řízení, ze dne 10. 9.1996, u Městského soudu v Brně domáhala určení jednak neexistence důvodu vydědění uvedeného v závěti a jednak určení, že závěť je neplatná. V tomto řízení oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě a rozsudky napadenými ústavní stížností jejímu návrhu nevyhověly. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že v průběhu řízení vyšla najevo pochybnost o dědické způsobilosti stěžovatelky. Otázku dědické způsobilosti je třeba prvořadě vyřešit, neboť jen osoba dědicky způsobilá se může domáhat dědického práva ze závěti nebo jako neopomenutelná dědička. Pravomoc k rozhodování o dědické způsobilosti však jednoznačně náleží soudu v dědickém řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, že neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě a je přesvědčena, že postupem soudů jí bylo odňato právo na meritorní rozhodnutí sporné otázky v dědickém řízení. Nezákonnost postupu soudu je dána i tím, že poté, co vzala návrh zpět, s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení a nemohla jeho průběh ovlivnit. Za situace, kdy ji soud do dnešního dne nevyzval, aby podala návrh na odstranění sporné skutečnosti, kterou je otázka platnosti závěti, ačkoliv je k tomu soud dle § 18 notářského řádu povinen, je dán naléhavý právní zájem na určení platnosti závěti. Stěžovatelka uvádí, že dle judikatury je naléhavý právní zájem dán tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo postavení žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Ze spisové dokumentace vedené v dědickém řízení je zřejmé, že je porušeno ústavně garantované dědické právo stěžovatelky. Dle jejího názoru je zapotřebí zjistit, zda splňuje předpoklady zákonné dědičky a dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ponechává na zvážení Ústavního soudu, zda ve věci nemělo být podáno dovolání. Dále zdůraznil, že stěžovatelka nemá Listinou zaručené právo na dědictví, přičemž její právo dědit ani nemohlo být napadenými rozsudky porušeno, neboť jimi nebylo rozhodováno o dědictví, ale pouze o žalobě na určení, že je dědičkou. K porušení čl. 36 Listiny v napadené věci nemohlo dojít, neboť žaloba byla zamítnuta v důsledku stěžovatelkou nesprávně zvoleného postupu k prokázání dědického práva, v dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 47 C 219/96, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ústavní stížnost nepovažoval za nepřípustnou, i když ve věci nebylo podáno dovolání, neboť v projednávaném případě (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně) by přípustnost dovolání záležela výhradně na posouzení Nejvyššího soudu, který by musel řešit, zda se jedná o otázku zásadního právního významu, přičemž jeho závěry Ústavní soud není oprávněn předjímat. Z tohoto důvodu i přihlédnutím k okolnostem věci tak, jak byly shora stručně podány, nelze stěžovatelce (z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti ) vytknout, že nepodala dovolání.
Ústavní soud především uvádí, že ačkoliv stěžovatelka napadá rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp.zn. 18 Co 31/2002, ze dne 29. 6. 2004 a Městského soudu v Brně, č.j 47 C 219/96 -122, ze dne 27. 6. 2001, její argumentace ohledně porušení základních práv se vztahuje i k postupu soudu v řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. II D 699/93, které dosud nebylo skončeno. Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím pouze vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu, jehož existenci však sama dovozuje z nutnosti nápravy jí tvrzených procesních nedostatků, ke kterým mělo dojít v dosud neskončeném dědickém řízení vedeném pod sp.zn. 47 C 219/96. Sama stěžovatelka přitom uvádí, že skutečnost, že s ní nebylo po zastavení sporného řízení u soudu prvého stupně v dědickém řízení jednáno jako s účastníkem řízení, byla důvodem pro zrušení usnesení soudu prvého stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že tento nedostatek nebyl ani v průběhu dalšího řízení odstraněn, je nutné, aby se svých práv domáhala adekvátními procesními prostředky právě v tomto řízení. Totéž platí ohledně tvrzení, že v dědickém řízení nebyla vyzvána dle § 18 notářského řádu k podání žaloby na určení neplatnosti závěti. Ústavní soud však považuje za nutné v této souvislosti zdůraznit, že stěžovatelka poněkud rozporně při řízení konaném dne 28.1 1994 připustila, že závěť je psána rukou zemřelé a nenamítá její neplatnost, pouze nesouhlasí s důvody vydědění. K výzvě soudu, kterou byla vyzvána k podání návrhu na určení, že není dán důvod k vydědění,pak podala jak návrh na určení neplatnosti závěti, tak i určení neexistence důvodu vydědění, avšak tuto žalobu sama vzala zpět.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce zůstaly a nadále zůstávají zachovány všechny procesní prostředky (vyjma prostředků, které z důvodu jí zvoleného procesního postupu nemohly být do důsledku naplněny), prostřednictvím kterých může hájit svá práva a uplatňovat své nároky v dědickém řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. II D 699/93. Pokud je přesvědčena, že dochází v souvislosti s projednáváním dědictví k porušování jejích základních práv, je nutné aby své námitky uplatnila ve vztahu k tomuto řízení. (Případně po splnění zákonem stanovených podmínek i cestou ústavní stížnosti.)
Dle názoru Ústavního soudu za dané procesní situace, kdy dosud nebylo skončeno dědické řízení, především v rámci něhož je nutné vyřešit spornou otázku platnosti závěti, existence či neexistence důvodu vydědění a dědické způsobilosti stěžovatelky dle § 469 obč. zák., nelze považovat právní závěry soudů vyslovené v napadených rozhodnutích o nedostatku naléhavého právního zájmu za závěry neústavní.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v projednávané věci došlo stěžovatelkou k namítanému porušení odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces. Toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K porušení těchto principů nedošlo, neboť obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z povahy věci je zřejmé, že v tomto řízení ani nebylo a nemohlo být rozhodováno o dědictví a nemohlo proto dojít k porušení práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud opětovně připomíná, že řízení o dědictví, jehož je stěžovatelka účastnicí, dosud skončeno nebylo.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Krajskému soudu v Brně
vrátit spis: Městského soudu v Brně - vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: B- ponechat ve spise, A - vrátit
Po obdržení ZPL založ