II.ÚS 93/04 — Rozhodování o vzetí do vazby - popis skutku

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 27. května 2004 sp. zn. II. ÚS 93/04 ve věci ústavní stížnosti R. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, z 11. 12. 2003 sp. zn. 28 To 68/2003 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě z 26. 11. 2003 sp. zn. Nt 1177/2003, jímž byl stěžovatel vzat do vazby.

Odůvodnění



Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. Nt 1177/2003, kterým byl vzat do vazby, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 28 To 68/2003, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti tomuto usnesení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vzhledem k povaze věci Ústavní soud posoudil nejprve případnou naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"). Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla tato věc projednána přednostně.

Stěžovatel namítá, že pokud má být někdo stíhán pro úmyslný trestný čin, musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání obsažena i subjektivní stránka. Pokud tomu tak není, nemůže dojít k řádnému zahájení trestního stíhání a nemůže tak existovat podklad k rozhodování o vazbě. V daném případě popis skutku vytýkaný v usnesení o zahájení trestního stíhání pouze rekapituluje obchodní vztah a nelze z něj pro neuvedení relevantního úmyslu vyvodit spáchání úmyslného trestného činu. Toho si byl vědom soud prvního stupně, neboť v odůvodnění svého usnesení, kterým rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, chybějící popis subjektivní stránky doplnil.

Z usnesení policejního rady Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky z 24. 11. 2003 ČTS: ORCL-1503/OHK-82-2003 a z usnesení napadených ústavní stížností Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu z 24. 11. 2003 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z."), kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 6. 2003 na základě plné moci jménem společnosti J., spol. s r. o., uzavřel kupní smlouvu s firmou V. M. KM-P. Po uzavření této smlouvy převzal dvě bezhotovostní platební karty firmy KM-P. k odběru pohonných hmot a doplňkového sortimentu u benzinových čerpacích stanic firmy KM-P. S jejich využitím odebral v období od 1. 7. 2003 do 16. 7. 2003 u benzinových čerpacích stanic této firmy pohonné hmoty a jiné zboží v celkové hodnotě Kč 502 877,60. Za odebrané zboží neprovedl žádnou platbu a pro dodavatele se stal nekontaktním. V tomto trestním řízení byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. Nt 1177/2003 vzat z důvodu podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") do vazby, poněvadž soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel zboží vyzvedl v úmyslu je neuhradit. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel bezprostředně po vyhlášení stížnost, kterou odůvodnil podáním z 1. 12. 2003, ve kterém namítal absenci popisu úmyslu spáchání trestného činu ve výrokové části shora uvedeného usnesení o zahájení trestního stíhání. Odvolací soud usnesením ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 28 To 68/2003, aniž měl k dispozici odůvodnění stížnosti z 1. 12. 2003, stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresní soud v České Lípě jako účastníci řízení ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázali na odůvodnění svých usnesení. Okresní státní zastupitelství v České Lípě jako vedlejší účastník řízení shledalo usnesení napadená ústavní stížností správnými. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých nálezech [sp. zn. I. ÚS 46/96, sp. zn. IV. ÚS 582/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 5, nález č. 43; svazek 17, nález č. 30], že pokud jde o úmyslný trestný čin, musí být v úkonu, kterým se zahajuje trestní stíhání, uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popřípadě i pohnutka. Pokud v úkonu zahajujícím trestní stíhání chybí tato či jiná podstatná náležitost, nelze trestní stíhání považovat za řádně zahájené, neboť právě zahájením trestního stíhání podle § 160 tr. ř. je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny. Důsledky z toho plynoucí se musí projevit v závěru, že obviněný nebude vzat do vazby, resp. bude propuštěn z vazby na svobodu (sp. zn. II. ÚS 347/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 155).

V posuzovaném případě je v usnesení o zahájení trestního stíhání konstatováno stěžovatelovo odebírání určitého zboží, v určité hodnotě a v určitém období od firmy KM-P. na základě jím uzavřené smlouvy s tím, že po odběru zboží se stěžovatel stal pro firmu KM-P. nekontaktním. Nelze tedy vyvodit z jakého důvodu (v jakém úmyslu stěžovatele) byla uzavírána smlouva, na jejímž základě bylo zboží stěžovatelem odebíráno, v jakém úmyslu bylo zboží odebíráno, ani proč nebylo odebrané zboží zaplaceno, a jaké prostředky firma KM-P. dosud použila k vymožení svého soukromoprávního nároku na zaplacení sjednané ceny dodaného zboží. Z takto vymezeného skutku přitom nelze vyloučit, že se jedná o soukromoprávními předpisy předvídané porušení smluvního vztahu, a nikoliv o jednání postižitelné trestněprávně. Nelze než souhlasit se stěžovatelem v tom, že si tohoto nedostatku byl zjevně vědom soud prvního stupně, neboť při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby popis skutku, pro který je stěžovatel stíhán, doplnil o uvedení subjektivní stránky. Odvolací soud na tuto skutečnost nijak nereagoval.

Postup soudu prvního stupně v posuzovaném případě však Ústavní soud neshledává ústavně konformním. Soud při rozhodování o vzetí obviněného do vazby není oprávněn jakkoliv upravovat popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán. Soud je v takovém případě, stejně jako státní zástupce při podávání návrhu na vzetí obviněného do vazby, povinen vycházet z popisu skutku, tak jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jiný postup by byl v rozporu se základními zásadami trestního řízení, tak jak jsou vyjádřeny v § 1 odst. 1 větě druhé a § 2 odst. 4 tr. ř., tedy že orgány činné v trestním řízení musí projednávat trestní věci co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána tak, aby trestní řízení přispívalo k upevňování zákonnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Státní zástupce jako orgán veřejné žaloby v trestním řízení je přitom povinen přispívat k důvodnosti trestního stíhání, a tedy vést policejní orgán k nápravě nesprávných či neúplných usnesení o zahájení trestního stíhání. Tedy státní zástupce, a nikoliv soud rozhodující o návrhu na vzetí obviněného do vazby, má k tomu prostředky vyplývající z § 157 a 160 odst. 2 tr. ř. Pokud soud vezme obviněného do vazby a upraví přitom popis skutku, tak, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, porušuje tím čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona napadená usnesení zrušil.