III.ÚS 595/04

III.ÚS 595/04




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




III. ÚS 595/04


Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. C., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem v Ostravě 1, Sokolská 21, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 5 T 7/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 25/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 25/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 5 T 7/2000, s tím, že na základě uvedených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na řádný a spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, shora označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a také podle § 148 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále k peněžitému trestu ve výši 150 000,- Kč s tím, že pokud tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovuje se náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Prvně uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tak, že v osmi případech v období od 20. 6. 1994 do 26. 9. 1994 v rámci dovozu poškozených osobních automobilů při deklaraci celní hodnoty předkládal zálohové faktury, přičemž částka, kterou za automobil zaplatil, byla vyšší, čímž způsobil vyměření nižšího cla a daně a poškodil tak Českou republiku na dani z přidaného hodnoty a clu o 664 043,- Kč. Druhého trestného činu se dopustil shodným způsobem v období od 26. 6. 1995 do 4. 3. 1996, a to v 5 případech, přičemž na dani z přidané hodnoty a clu způsobil škodu České republice ve výši 316 689,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Ostravě o jeho odvolání rozhodoval v době, kdy bylo ve Sbírce zákonů publikováno oznámení prezidenta republiky o vyhlášení výsledků referenda o přistoupení ČR k EU, jímž byla ratifikována smlouva o přistoupení ČR k EU. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nepřihlédl k tomu, že právní vztahy upravují právní předpisy ČR, pokud nejsou upraveny předpisy Evropských společenství (dále "Společenství"), přičemž podle čl. 4 celního kodexu Společenství celní kontrole nepodléhá zboží zcela vyrobené nebo získané na celním území Společenství, z čehož plyne, že po vstupu ČR do EU zboží, které je zbožím Společenství, není předmětem celního řízení. Jestliže osobní automobily byly zakoupeny a dovezeny z Nizozemského království, pak dle názoru stěžovatele výše uvedené skutečnosti mají mít dopad na trestní řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno, a to v tom ohledu, že zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost ve smyslu § 65 odst. 1 trestního zákona, což platí i v případě, že by se formalisticky vycházelo z právní úvahy, že účinnost smlouvy o přistoupení nastala až dnem 1. 5. 2004, tj. 8 dnů poté, co o jeho odvolání rozhodl krajský soud; pro tento případ dle zásady iura novit curia měl uvedený soud věc odročit, vyčkat účinnosti smlouvy a zprostit jej obžaloby. Pokud tak neučinil, nebyl dle stěžovatele v jeho řízení (patrně) respektován rámec procesních a hmotněprávních předpisů.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jádrem ústavní stížnosti je argumentace, že vzhledem ke změně situace, jíž je vstup České republiky do EU, pominula nebezpečnost daného trestného činu (§ 65 trestního zákona), a že se obecné soudy s touto skutečností adekvátním způsobem nevypořádaly. Ústavní soud se však s tímto názorem stěžovatele ztotožnit nemůže. "Změnou situace" ve smyslu § 65 trestního zákona se dle právní teorie i praxe rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, C. H. BECK, 6. vydání, 2004, str. 578). Ustanovení § 148 trestního zákona chrání zájem státu na správném vyměření povinných plateb a na příjmu z nich, přičemž z ničeho nelze vyvozovat, že by tento zájem automaticky pominul v souvislosti se zrušením té které povinné platby. Posledně uvedená skutečnost tedy sama o sobě neznamená existenci změny, s níž je spojen zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost (dokonce si lze představit situaci, že ačkoliv ke zrušení konkrétní povinné platby vůbec nedojde, nebezpečnost trestného činu přesto zanikne). V souvislosti s posuzovaným případem lze tedy uvažovat o zániku nebezpečnosti, pokud by došlo ve společnosti ke změnám, v důsledku nichž by se (do)výběr dané povinné platby (která byla v důsledku těchto změn zrušena), stal nepřijatelným či alespoň nežádoucím (resp. takovým by se stal související eventuální trestněprávní postih). Jde-li o věc stěžovatele, pak taková situace nenastala, neboť předmětná povinná dávka nezanikla v důsledku společenských a politických změn, nýbrž v důsledku dlouho připravovaného vstupu naší země do EU, spojeného s povinností převzít acquis communautaire, a tak lze konstatovat, že podmínky ustanovení § 65 trestního zákona splněny nebyly.

Zbývá jen doplnit, že jsou zde pochybnosti, zda stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť z rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, že by výše uvedenou námitku uplatnil v řízení před obecnými soudy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005