IV.ÚS 174/04 — Zajištění majetku obviněného náležející do společného jmění manželů

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 9. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 174/04 ve věci ústavní stížnosti D. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 19. 3. 2004 sp. zn. 1 To 2/2004 o zamítnutí stěžovatelčiny stížnosti a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze z 16. 2. 2004 sp. zn. 2 VZv 3/2003, jímž bylo rozhodnuto o zajištění veškerého majetku jejího trestně stíhaného manžela.

Odůvodnění



Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení, kterým Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 2. 2004 č. j. 2 VZv 3/2003-978, jímž bylo rozhodnuto o zajištění veškerého majetku jejího trestně stíhaného manžela, Mgr. D. T. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí výrazně omezují její vlastnická práva, neboť zajištění postihuje majetek spadající do společného jmění manželů. Přestože tedy nebyla obviněna a není ani podezřelá z jakékoliv trestné činnosti, nemůže s majetkem volně disponovat. Dle jejího názoru tkví problém v tom, že ustanovení § 347 trestního řádu (dále též "tr. řád"), podle kterého byl majetek zajištěn, neobsahuje žádné ustanovení, kterým by byla řešena práva manžela nebo manželky takové osoby, a její postavení neřeší ani zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů. Postavení takové osoby se tak odlišuje od postavení podílového vlastníka nebo manžela či manželky osoby, jež byla postižena trestem propadnutí majetku. Absence řešení problematiky při zajištění společného jmění manželů v trestním řádu a zákonu č. 279/2003 Sb. je natolik zásadním problémem, že by dle názoru stěžovatelky neměl být takový majetek postižen zajištěním či jeho výkonem. Řešením by bylo zrušení ustanovení § 347 až 349 tr. řádu a zákona č. 279/2003 Sb.; rozhodnutí v tomto směru však stěžovatelka ponechává plně na úvaze Ústavního soudu. Stěžovatelka má za to, že zajištění majetku je svojí povahou blízké institutu zajištění osoby. Ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a osob (dále jen "Listina") však postup při zajišťování majetku osoby podezřelé z trestného činu před rozhodnutím o její vině neupravuje, a tento institut tak nemá ústavní základ. Stěžovatelka předestírá úvahu, zda by se již z tohoto důvodu nejevilo zajištění majetku neodsouzené osoby jako protiústavní; konečný návrh však omezuje na žádost o zrušení shora označených rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 1 To, plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Připustil, že v důsledku zajištění majetku obviněného a jeho výkonu podle zákona č. 279/2003 Sb. dochází k omezení práv jeho manžela k tomuto majetku, jde však jen o dočasné zamezení volné dispozice s tímto majetkem a k návrhu může příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodnout o vyloučení věcí či části majetku ze zajištění. Vzhledem k zákonnému pojetí společného jmění manželů při jeho trvání nelze omezit dispoziční právo manžela obviněného na určitou část, např. polovinu, neboť podíly manželů lze vyjádřit až ke dni zániku společného jmění.

Vrchní soud v Praze připomněl účel trestu propadnutí majetku a zdůraznil, že majetek, který nebyl nabyt zákonným způsobem, se nemůže stát předmětem společného jmění manželů. Dochází-li ke konkurenci dvou ústavně chráněných hodnot, má dosažení účelu trestního řízení za daných okolností přednost před právem na ochranu vlastnictví. K námitce stěžovatelky, že její příjmy spadají do společného jmění manželů a může s nimi nakládat toliko v intencích zákona č. 279/2003 Sb., uvedl, že z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb. (poslední věta "pokud nemají vlastní zdroj příjmů") vyplývá, že předmětem výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nejsou příjmy manželů obviněných dosahované po rozhodnutí o zajištění majetku, což platí i o případných příjmech stěžovatelky. V závěru vyjádření Vrchní soud v Praze navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.

Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 1. 2005, podepsaném JUDr. J. K., uvedlo, že ustanovení § 347 a násl. tr. řádu tvoří dle jeho názoru ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví a ustanovení § 4 zákona č. 279/2003 Sb. umožňuje odstranit případnou tvrdost zákona vyhověním důvodným žádostem obviněného a jiných osob na vyloučení majetku ze zajištění, a tedy zohlednit aktuální potřeby a postavení rodiny obviněného.

Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že před zahájením trestního stíhání a před vydáním usnesení o zajištění majetku Mgr. D. T. zrušil až na jednu výjimku všechny své bankovní účty, zcizil osobní motorová vozidla a veškerý svůj nemovitý majetek. Dne 19. 3. 2002 bezúplatně převedl darovací smlouvou rodinný dům a zahradu v k. ú. P., L., na svou matku P. T., dne 28. 5. 2003 prodal V. T. byt s pozemkem v k. ú. K., Ú., za cenu 300 000 Kč, kterou nevložil na žádný ze svých bankovních účtů, ke dni 28. 4. 2004 převedl 60 % obchodního podílu ve společnosti M., s. r. o., na M. P. a V. N. Tyto převody se staly mimo jiné důvodem pro zajištění majetku dle § 347 tr. řádu a obviněnému byl zajištěn pouze zcela nepatrný zlomek jeho původního majetku, který se mu do doby zajištění nepodařilo skrýt či převést. Konkrétně se jedná o peníze na účtu u H. B., a. s., ve výši 38 443 Kč, tři kusy cenných papírů v nominální hodnotě 50 Kč/1 kus, 30% podíl ve společnosti M., s. r. o, movité věci (dvě tiskárny, počítačový monitor, digitální videokamera a dalekohled), přičemž osobní automobil Škoda Felicia a vybavení bytu byly ponechány obviněnému, resp. jeho manželce k dispozici a nebyly fyzicky zajišťovány.

K námitce stěžovatelky, že je v důsledku zajištění majetku vystavena životu na hranici chudoby, vrchní státní zastupitelství uvedlo, že zajištěn byl majetek nepatrné hodnoty. Postupem podle § 8 odst. 2 tr. řádu bylo zjištěno, že na bankovních účtech před jejich zrušením či vybráním byly finanční prostředky v objemu v řádu milionů Kč a že podstatné vklady či výběry byly činěny převážně v hotovosti, kdy např. na účet stěžovatelky bylo v hotovosti vloženo 650 000 Kč, které byly v hotovosti vybrány dne 25. 4. 2003, z jiného účtu stěžovatelky bylo dne 16. 5. 2003 v hotovosti vybráno 800 000 Kč. Šetřením k majetkovým poměrům obviněného a jeho příjmům a výdajům byly zjištěny pohyby vysokých finančních částek na účtech obviněného, které časově souvisely se zahájením trestního stíhání proti JUDr. J. B. v souvislosti s prohlášením konkursu na U. b., a. s., a s pátráním orgánů činných v trestním řízení po pobytu obviněného. Bylo doloženo, že obviněný minimálně počínaje dnem 7. 5. 2003 se zdržoval v zahraničí.

Vrchní státní zastupitelství v Praze popřelo, že by byly jakýmkoli způsobem zajištěny a blokovány prostředky stěžovatelky z její výdělečné činnosti. Dle vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích byla v době od 1. 2. 2003 do 31. 7. 2004 vedena jako spolupracující osoba samostatně výdělečně činná, její další pracovní činnost či pobírání dávek státní sociální podpory nebylo zjišťováno, její příjem není orgánům činným v trestním řízení znám a ani zajištěn. Stěžovatelka je majitelkou bankovního účtu se záporným zůstatkem a má dispoziční právo k účtu matky obviněného, který v době zajištění vykazoval zůstatek ve výši 67 000 Kč. Ani jeden z těchto účtů nespadá do zajištění majetku státním zástupcem, neboť se nejedná o prostředky obviněného.

Vrchní státní zastupitelství v Praze vyjádřilo přesvědčení, že možný příjem stěžovatelky, včetně prostředků a věcí, na které se nevztahuje propadnutí majetku, spolu s finančními prostředky, které byly čerpány z účtů obviněného a stěžovatelky v hotovosti před zajištěním majetku obviněného, nepochybně dostačují k její obživě i k úhradě všech jejích závazků. Ustanovení § 4 zákona č. 279/2003 Sb. dává výslovnou možnost státnímu zástupci na návrh obviněného nebo osoby, o jejíž výživu a výchovu je obviněný povinen pečovat, vyloučit ze zajištění i jiné věci, než které byly vyloučeny dle § 3 odst. 1 citovaného zákona. Takový návrh stěžovatelka nepodala, učinil jej však přímo její manžel.

Vrchní státní zastupitelství v Praze s poukazem na příkrý rozpor tvrzení stěžovatelky o omezení jejího života a výše jejích příjmů až na hranici chudoby s faktickým postavením a jejím příjmem, který zajištěn nebyl, navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplynulo, že Mgr. D. T. je trestně stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákona a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona a že společně s ním jsou stíháni i JUDr. J. B., P. T., L. K. a Bc. M. J. Usnesením ze dne 16. 2. 2004 č. j. 2 VZv 3/2003-978 státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodla podle ustanovení § 347 odst. 1 tr. řádu za užití § 348 odst. 1 tr. řádu o zajištění veškerého majetku těchto obviněných, vč. veškerých přírůstků, výtěžků, které ze zajištěného majetku plynou, jakož i majetku, kterého obvinění nabudou po zajištění, s výjimkou prostředků a věcí, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí majetku, neboť obvinění jsou stíháni pro trestný čin, za který vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům u každého z nich je třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen.

Proti tomuto usnesení podali v zákonné lhůtě stížnost všichni obvinění a z titulu oprávněné osoby podle ustanovení § 142 odst. 1 tr. řádu i stěžovatelka, která tvrdila, že se jí usnesení přímo dotýká, neboť je jím zajišťován majetek jejího manžela, který je součástí společného jmění manželů, a ona je tedy jeho spoluvlastnicí. Podle stěžovatelky předmětné usnesení neoprávněně omezuje její majetková práva, kdy není schopna plnit své smluvní závazky a zajišťovat základní životní potřeby, ačkoliv není obviněna ze žádného protiprávního jednání. Dle jejího názoru měla být v rozhodnutí vymezena dispozice s majetkem spadajícím do společného jmění manželů tak, aby byl zajištěn přinejmenším takový přiměřený životní standard její osoby, jaký by měla při výkonu trestu propadnutí majetku, při kterém by byla oprávněna disponovat s jednou polovinou tohoto majetku na základě zániku společného jmění manželů. Takto nemůže nakládat ani se svými osobními příjmy, neboť i ty spadají ze zákona do společného jmění manželů a jsou tedy součástí zajištěného majetku.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stížnosti obviněných a stěžovatelky zamítl. Stěžovatelčinu stížnost neshledal důvodnou proto, že podle ustanovení § 348 odst. 1 tr. řádu se zajištění vztahuje na celý majetek obviněného a tedy postihuje i majetek, který patří do společného jmění manželů, pokud ovšem zákonné majetkové společenství trvá a nezanikne výrokem o propadnutí majetku nebo jinak ve smyslu občanskoprávních předpisů. Vrchní soud uvedl, že si je vědom toho, že zákonná úprava zajištění majetku výrazným způsobem zasahuje i vlastnická práva manželek obviněných k majetku, který je ve společném jmění, a že omezení rozsahu zajištění majetku, tj. případné vyloučení věcí či části majetku ze zajištění, nastává až v rámci výkonu rozhodnutí o zajištění majetku, který výslovně upravuje zákon č. 279/2003 Sb.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení vlastnického práva stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí o předběžném zajištění majetku za účelem možného výkonu trestu propadnutí majetku, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční a užívací právo k věcem osoby trestně stíhané, je institutem dočasným. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi přezkumem takových rozhodnutí zabýval a požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního, zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v § 347 odst. 1 tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003, nepublikováno). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 z 28. 7. 2004, nepublikováno, či sp. zn. I. ÚS 369/03 ze 4. 11. 2003, nepublikováno, a další). Ustanovení § 347 tr. řádu tak při respektování účelu i přiměřenosti zásahu státu tvoří ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví. Tímto účelem je legitimní zájem státu na vynutitelnosti případného budoucího trestu (majetkového postihu) pachatele závažné trestné činnosti, který je součástí obecného zájmu na ochraně společnosti před pachateli trestných činů; časové omezení užívání majetku naplňuje požadavek přiměřenosti. Tento závěr je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 424/99 z 30. 5. 2000, nepublikováno, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, § 62) a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona.

Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených Ústavní soud posuzoval i projednávanou věc, vědom si toho, že ochrany vlastnického práva se dovolává osoba, proti které není vedeno trestní stíhání, ale která s osobou trestně stíhanou sdílí zákonné majetkové společenství, kterým se rozumí společné jmění manželů (§ 143 a násl., § 856 odst. 3 občanského zákoníku a § 105 zákona o rodině). Pojem zákonného společenství majetkového přinesl do právního řádu zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který vydělil majetkové vztahy v manželství z občanského práva obsaženého v tehdy dosud platném obecném zákoníku občanském (č. 946/1811 ř. z.) a v § 22 stanovil, že jmění, jehož nabude kterýkoli z manželů v době trvání manželství, vyjma to, co nabude dědictvím nebo darem, a to, co slouží jeho osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvoří jeho získaný majetek a získané majetky obou manželů jsou majetkem jim společným. Po přijetí občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a zákona o rodině č. 94/1963 Sb. se úprava majetkoprávních vztahů v rodině přesunula dnem 1. 4. 1964 ze zákona o právu rodinném do občanského zákoníku, kde se pro tyto vztahy stal rozhodujícím institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V bezpodílovém vlastnictví bylo vše, co mohlo být v osobním vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství (s výjimkou věcí získaných dědictvím, darem nebo určených k osobní potřebě nebo výkonu povolání), a tyto věci užívali oba manželé společně (§ 143 a násl.).

Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů nahrazeno právním institutem společného jmění manželů, jehož předmětem je majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (s výjimkami podle § 143 odst. 1 občanského zákoníku v platném znění) a závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (s odchylkami proti dřívější úpravě vyvolanými změnou společenských poměrů). Majetek tvořící společné jmění užívají a udržují oba manželé společně, závazky plní společně a nerozdílně. Z konstrukce institutu společného jmění manželů tak plyne, že majetek, který je ve společném jmění manželů (dříve v bezpodílovém vlastnictví), patří celý každému z obou manželů (srov. Rt 23/78), a že každý z manželů má vlastnické právo k celé věci ve společném jmění manželů (dříve v bezpodílovém vlastnictví), jež je ovšem omezeno stejným právem druhého manžela (srov. R 42/72). Pokud je tedy podle ustanovení § 348 odst. 1 tr. řádu zajišťován celý majetek (ve smyslu majetku ve společném jmění manželů) obviněného, je ve výkonu svých vlastnických práv omezen i manžel či manželka takové osoby. Jde o omezení zákonné opírající se o příslušná ustanovení občanského zákoníku a trestního řádu.

Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda zásah státu do vlastnického práva manžela či manželky osoby trestně stíhané je třeba poměřovat jinými kritérii než vůči této osobě. Ve svých úvahách vyšel z toho, že existence společného jmění manželů je těsně spjata s uzavřením manželství. Manželství je trvalým společenstvím muže a ženy, uzavřené jejich svobodným a úplným souhlasným prohlášením a jednota tohoto společenství zahrnuje všechny stránky rodinného života manželů, tedy i vztahy majetkové. Právě v těsné vazbě na manželství (odhlédnuto od možnosti dohod o zúžení či rozšíření rozsahu společného jmění), jakož i v aktivní a pasivní solidaritě manželů týkající se úkonů vůči společnému jmění, Ústavní soud shledal rysy nutného vzájemného sdílení majetkového osudu manželů do doby, dokud jejich společné jmění trvá. Z tohoto důvodu tedy, byl-li v souvislosti s trestním stíháním omezen v dispozici s majetkem ve společném jmění jeden z manželů, dopadá omezení i na druhého z manželů. Opačný přístup by podle Ústavního soudu vedl k nastolení nepřijatelné nerovnosti mezi obviněnými, kdy obvinění žijící v manželství by byli při zajišťování svého majetku (rozumí se majetku ve společném jmění manželů) zvýhodněni proti ostatním obviněným, neboť dispozice s jejich majetkem by byla vůči jejich manželským partnerům uvolněna, což by v konečném důsledku mohlo vést i ke zmaření účelu, který institut zajištění majetku obviněné osoby sleduje.

Z důvodů shora rozvedených senát Ústavního soudu neshledal relevantním podnět stěžovatelky k přerušení řízení o ústavní stížnosti za účelem přezkumu ústavnosti § 347 až 349 tr. řádu a zákona č. 279/2003 Sb., neboť zajištění majetku samo o sobě nenese rysy neústavního zásahu do vlastnických práv obviněné osoby. Eliminování nepříznivých dopadů do dispozičních a užívacích práv druhého z manželů, v projednávaném případě stěžovatelky, pak lze s ohledem na konstrukci vzniku a rozsahu společného jmění manželů řešit jen změnou rozsahu společného jmění či jeho zánikem, a pokud jde o stěžovatelkou tvrzené dopady do jejího běžného života, ústavně konformní interpretací zákona č. 279/2003 Sb. Na základě těchto úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zajištění majetku obviněného, který je ve společném jmění manželů, není v případě dopadu těchto rozhodnutí na manžela či manželku takové osoby třeba poměřovat jinými kritérii než těmi, které již ve své dosavadní rozhodovací praxi formuloval, a protože napadená rozhodnutí požadavkům, jak byly shora vyloženy, dostála, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.