Přehled
Usnesení
IV.ÚS 392/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti pana T. H., zastoupený Mgr. A. V., kterou směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. UL-C 14/2004-15, ze dne 14. 10. 2004 a jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. Nc 896/2002, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
I.
Dne 12. 11. 2004 obdržel Ústavní soud stížnost pana T. H., jíž brojí proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č.j. UL-C 14/2004-15, jímž byl odmítnut návrh na určení lhůty k doručení usnesení citovaného soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 17 Co 392/2002. Stěžovatel má za to, že jak napadeným rozhodnutím, tak i jiným zásahem orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
II.
K odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j. 17 Co 392/2002-23, změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. Nc 896/2000, tak, že byla nařízena exekuce rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 15 C 349/91-254, ze dne 19. 3. 2001 a Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, č.j. 12 Co 646/2001-324.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, dle něhož dochází ze strany Obvodního soudu pro Prahu 7 k průtahům v řízení, neboť do okamžiku podání předmětné ústavní stížnosti nebylo právnímu zástupci stěžovatele řádně doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j. 17 Co 392/2002-23.
Obvodní soud pro Prahu 7 se pokusil doručit výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze právnímu zástupci stěžovatele třikrát s tím, že dvakrát chybně označil právního zástupce stěžovatele a jednou zaslal právnímu zástupci pouhou kopii rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j. 17 Co 392/2002-23.
Proti uvedenému postupu Obvodního soudu v Praze 7 podal stěžovatel stížnost na průtahy v řízení, k nimž má údajně docházet tím, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j. 17 Co 392/2002-23, nebylo doručeno všem účastníkům řízení. Následně využil stěžovatel možnosti dané ustanovením § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "z.s.s."), a podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Městský soud v Praze jako soud nejblíže vyššího stupně, který je příslušný rozhodnout o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu návrh posoudil a ve svém rozhodnutí ze dne 14. 10. 2004, č.j. UL-C 14/2004-16, dospěl k závěru, že není oprávněný.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. UL-C 14/2004, vyplývá, že postup podle § 174a z.s.s. je určen k tomu, aby byly odstraněny průtahy v řízení, ke kterým dochází neprovedením potřebného úkonu. V žádném případě však není úkolem soudu, aby se v řízení podle § 174a z.s.s. zabýval otázkou, zda byl určitý úkon proveden řádně. Vadné provedení procesního úkonu nelze ztotožňovat s neprovedením.
Stěžovatel se neztotožnil s výše uvedeným názorem a v zachované lhůtě podal ústavní stížnost, jíž se domáhá zrušení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č.j. UL-C 14/2004-15. Ve vztahu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se pak domáhá vyslovení zákazu pokračování v průtazích v doručování rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, č.j. 17 Co 392/2002-23.
III.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil také účastník řízení, Městský soud v Praze, jenž odkazuje na právní názor obsažený v odůvodnění napadeného usnesení. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníka neobsahovalo žádné nové tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli na vědomí.
IV.
Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 17 Co 392/2002, zjistil skutečnosti uvedené v narativní části a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, směřující vůči postupu soudu prvého stupně, resp. proti tvrzeným průtahům v řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 17 Co 392/2002. Stěžovatel rovněž napadá usnesení Městského soudu v Praze, č.j. UL-C 14/2004-15, ze dne 14. 10. 2004, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v předmětné věci. Pro úplnost lze na tomto místě uvést, že stěžovatel v petitu svého návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem poněkud směšuje napadení konkrétního pravomocného usnesení a napadení tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci (§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V případě úspěchu ústavní stížnosti by totiž postačovalo zrušit usnesení Městského soudu v Praze, č.j. UL-C 14/2004-15, ze dne 14. 10. 2004, a tento soud, vázán názorem Ústavního soudu, by byl povinen návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 17 Co 392/2002 vyhovět. Vyslovení zákazu Obvodnímu soudu pro Prahu 7 pokračovat v průtazích v uvedeném řízení a příkazu ve věci jednat by proto bylo za uvedených podmínek nadbytečné.
Jak již v minulosti Ústavní soud judikoval (srov. např. usnesení, sp. zn. IV. ÚS 122/1999, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 315) ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, z čísla listu 23 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 17 Co 392/2002, vyplývá, že právnímu zástupci stěžovatele, bylo dne 14. 7. 2005 doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 17 Co 392/2002. Uvedeným postupem tedy došlo k odstranění skutečností, jež dle názoru stěžovatele způsobovaly průtahy v řízení a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než z uvedeného důvodu konstatovat neopodstatněnost ústavní stížnosti.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nedostatky v doručování rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 17 Co 392/2002, nelze přehlédnout. Nemá-li docházet v soudním řízení k průtahům, je nezbytné, aby úkony, jež soud činí, byly efektivní. Úkony toliko formální, bez racionálního opodstatnění či obsahu, nejsou způsobilé nepřiměřenou délku soudního řízení odůvodnit. Z uvedeného plyne, že s náhledem Městského soudu v Praze, obsaženém v odůvodnění rozhodnutí ze dne 14. 10. 2004, č.j. UL-C 14/2004-15, se nelze ztotožnit. Obecným soudům, jež by se chtěly vyhnout potencionálnímu nařčení z průtahů v řízení, by v takovém případě postačovalo činit ve věci jakékoli úkony, bez ohledu na jejich smysluplnost, což by, dovedeno do důsledku, vedlo k absurdním závěrům.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu