I.ÚS 481/04 — Výslech anonymního svědka

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 481/04 ve věci ústavní stížnosti P. D. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 73 T 274/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. 3 To 336/2004, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a trestný čin šíření toxikománie a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Opírá ji zejména o následující důvody.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona a trestný čin šíření toxikománie podle § 188a odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě tento rozsudek rozsudkem ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. 3 To 336/2004 ve výroku o trestu zrušil a nově stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, měl spočívat v tom, že v přesně nezjištěné době od roku 2001 do 25. 8. 2003 prodal nezjištěné množství návykové látky pervitin osobě s krycím jménem J. S. (anonymní svědek).

Stěžovatel uvádí, že v jeho případě nebyl dán důvod postupu podle § 55 odst. 2 trestního řádu, neboť v průběhu přípravného řízení nebylo zjištěno, že by tomuto svědkovi nebo osobám jemu blízkým v souvislosti s podáním svědectví hrozila zřejmá újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Odkazuje přitom na zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších zákonů. V této souvislosti poukazuje i na Komentář k trestnímu řádu nakladatelství BECK, kde se uvádí, že taková hrozba je důvodná, pokud podle zjištěných okolností, jež budou vyplývat jak z výpovědi takového svědka, tak i z dalších provedených důkazů, úkonů či šetření, je taková hrozba dostatečně očividná či jasná. Postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být zjištěnými konkrétními okolnostmi dostatečně odůvodněn; nestačí jen konkrétně nedoložené tvrzení vyslýchaného svědka nebo osoby blízké. Použití takového institutu je do značné míry narušením čl. 6 Úmluvy, tedy práva vyslýchat svědky proti sobě a ověřit si tak jejich věrohodnost. Z protokolu o hlavním líčení prý vyplývá, že jakýkoliv dotaz obhájce, byť nesměřoval k prozrazení totožnosti, (např. kolik peněz za drogy zaplatil, odkud měl peníze na nákup drog apod.) byl ze strany svědka zodpovězen tak, že se k tomu nemůže vyjádřit, neboť by prozradil svou identitu. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Doorson proti Nizozemsku z roku 1996, podle něhož odsouzení nemůže být založeno výlučně ani v rozhodné míře na anonymních svědcích.

Stěžovatel poukazuje na to, že - podle obsahu spisu - bylo prověřování jeho údajné trestné činnosti zahájeno 11. 2. 2003, kdy orgány policie žádaly odposlechy telefonních hovorů, pokračovalo sledováním osoby stěžovatele a jiných podezřelých osob a teprve po více než 8 měsících, kdy nebyla odhalena žádná trestná činnost, dochází k výslechu tohoto utajeného svědka, který ovšem nesděluje nic, co by mělo vést k odůvodněné obavě, že by mu hrozila újma, případně újma blízkých osob ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu. Jediný svědek, který vypovídal v přípravném řízení a jehož identita nebyla utajena, byl svědek T. L., který však uvedl nekonkrétní skutečnosti, jež byly vyvráceny dalšími důkazy (např. předloženým cestovním pasem); těmi bylo eliminováno tvrzení, že stěžovatel byl v souvislosti s obchodováním s drogami ve Švýcarsku. Navíc tento svědek veškerá svá tvrzení z přípravného řízení před okresním soudem popřel, neboť uvedl, že se jednalo pouze o jeho domněnky.

Stěžovatel konečně namítal, že v soudním řízení opakovaně navrhoval výslech svědka Z. H., který se mohl vyjádřit i k obsahu telefonického hovoru mezi ním a stěžovatelem, týkajícího se prodeje mobilního telefonu, a nikoliv prodeje narkotik, jak vyvodil okresní soud. Tento svědek však vyslechnut nebyl.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 274/2003, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen podle § 187 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedené trestné činnosti se měl dopustit podle okresního soudu tak, že v přesně nezjištěné době koncem roku 2002 v Ostravě prodal osobě vystupující pod jménem J. S. v přesně nezjištěném počtu případů nezjištěné množství návykové látky pervitin za celkovou částku kolem 10 000 Kč.

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil výroky o uložených trestech a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje podle § 187 odst. 1 trestního zákona, § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel napadl toto rozhodnutí dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 8 Tdo 1347/2004 odmítl. Toto usnesení stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud v Ostravě se k dané věci nevyjádřil a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření poukázalo na to, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly uplatněny ze strany obhajoby již v odvolacím řízení a krajský soud se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. S jeho stanoviskem se krajské státní zastupitelství ztotožnilo. Zároveň se ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření odkázalo na napadené rozsudky a prohlásilo, že odsouzení stěžovatele bylo založeno též na výpovědi svědka L. a na důkazech dalších.

Stěžovatel - jeho právní zástupce byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud se do 10 dnů nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, že s tím souhlasí. Tato podmínka byla splněna, neboť stěžovatel na tento dotaz nereagoval. Nereagoval ani na shora uvedená vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, jež mu byla zaslána k eventuální replice.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním nejdříve směřuje proti tomu, že orgány činné v trestním řízení učinily opatření k utajení totožnosti i podoby svědka, ačkoliv pro tento postup nebyly naplněny podmínky ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu, neboť zjištěné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by svědkovi nebo osobám blízkým hrozila újma či jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv.

Ústavní soud v souvislosti s posuzovaným případem poukazuje na svůj nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.), podle kterého smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti; tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho právo na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Zásadní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize.

Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v jeho judikatuře (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 210/98 a či nález sp. zn. III. ÚS 499/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 33, a svazek 40, nález č. 36) nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází, a to zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé; požadavky proporcionality přitom nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře i k oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 trestního řádu).

V daném případě Ústavní soud, jde-li o samotné utajení totožnosti a podoby svědka ze strany orgánů činných v trestním řízení, žádné pochybení nezjistil. Tzv. utajený svědek měl jako uživatel drog vypovídat proti osobě, která mu tyto látky měla dodávat, přičemž je obecně známo, že taková činnost bývá často doménou organizovaného zločinu. V tomto směru tedy stěžovateli přisvědčit nelze.

Z hlediska posuzované věci je totiž podstatný fakt, že v rámci organizovaného zločinu pravidelně dochází k zastrašování osob, jež mají proti případným pachatelům svědčit, případně k "odplatám" za poskytnutí takového svědectví, jež jsou varováním pro další svědky (či osoby, jež by mohly jako svědci připadat v úvahu). Vzhledem k tomu je Ústavní soud názoru, že za okolnost, nasvědčující hrozící újmě či jinému závažnému nebezpečí ve smyslu citovaného ustanovení, lze považovat i to, že stíhaná trestná činnost může mít na základě konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť z úředního záznamu o vysvětlení podaném T. L. (č. l. 109 soudního spisu) vyplývá, že tato osoba působila jako prodejce pervitinu ve Švýcarsku, přičemž osoby, které mu drogu údajně dodávaly, měly být napojeny na stěžovatele jakožto dodavatele a nelegální činnosti se účastnil větší počet osob, jež měly používat násilné a zastrašovací metody. Tomu, že by se mohlo jednat o případ organizovaného zločinu, nasvědčují - odhlédne-li se od výpovědí utajeného svědka - záznamy telekomunikačního provozu spoluodsouzených jakožto možných spolupracovníků stěžovatele, jakož i zprávy o sledování, jež popisují chování stěžovatele. Konečně nelze opomíjet ani indicie ohledně násilnického chování stěžovatele, jež vycházejí ze soudního spisu. Nutno poznamenat, že nebylo zjištěno porušení výše zmíněného principu subsidiarity, neboť není zřejmé, jakým způsobem by bylo možno dosáhnout daného účelu, stejně tak nebylo zjištěno porušení principu minimalizace omezení práv stěžovatele, neboť nalézací soud umožnil stěžovateli a jeho právnímu zástupci klást svědkovi otázky a reagovat na jeho odpovědi. Z vyjádření či rozhodnutí obecných soudů pouze není zřejmé, jak byla splněna zákonná povinnost soudu prověřit věrohodnost svědka (§ 209 odst. 5 trestního řádu).

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda vzdor využití instituce utajeného svědka mohlo být řízení jako celek považováno za spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, příp. čl. 6 Úmluvy. K tomu směřuje další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazuje na judikaturu ESLP týkající se použití takovýchto svědků, polemizuje s obecnými soudy, jde-li o hodnocení ostatních provedených důkazů, a v souvislosti s hodnocením odposlechů telefonních hovorů jako důkazů namítá, že nebyl proveden jím opakovaně navržený důkaz výslechem Z. H. V této souvislosti lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení měly snahu z procesního hlediska kompenzovat překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymního svědka vznikly. Zmíněná "kompenzace" se však musí promítnout i do roviny hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, což se projevuje tím, že výpovědi anonymních svědků musí podporovat i důkazy další. K odsouzení obžalovaného tedy nemůže dojít ani výlučně, ani v převážné míře na základě výpovědí svědka utajeného (viz stěžovatelem zmíněné rozhodnutí ESLP, případ Doorson v. The Netherlands ze dne 23. 6. 1996, publ. in: Reports 1996-II).

Dále je třeba uvést, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť - byť by se s ním neztotožňoval - mu tato pravomoc nepřísluší. Na straně druhé, je-li hodnocení konkrétního důkazu poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu, jde o takový případ nesprávné realizace důkazního řízení, jež má za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 42).

Jak je patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy při rozhodování o vině stěžovatele vzaly v úvahu kromě výpovědí utajených svědků i další důkazy. Za zásadní pak považovaly výpověď svědka T. L. učiněnou v přípravném řízení. To však podle mínění Ústavního soudu nelze akceptovat. Odhlédne-li se od skutečnosti, že tento svědek (podle názoru obecného soudu ze strachu z obžalovaných, byť on sám uvedl, že strach nemá) svou původní výpověď v hlavním líčení zcela změnil, nutno vzít v úvahu, že ve své výpovědi hovoří o tom, co se dověděl o stěžovateli od jiných osob, takže jde jen o zprostředkované informace, nikoliv o skutečnosti, které by svědek sám vnímal svými smysly, tedy co viděl, slyšel atd. ("že by vyráběl pervitin jsem se doslechl, ale jsou to jen domněnky") (k tomu viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F., Trestní řád, Komentář, I. díl., 4. vydání, Praha: C. H. Beck 2002, str.633). Jeho svědectví se navíc ani bezprostředně nevztahuje právě ke skutku, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

Dalším důkazem, který má stěžovatele usvědčovat, je záznam telekomunikačního provozu ze dne 23. 3. 2003 (viz č. l. 239 soudního spisu), probíhajícího mezi stěžovatelem a mužem, který se představil jako Jindra a který se stěžovatele ptal, zda má "to bílé něco". Soud konstatoval, že stěžovatel na to z opatrnosti reagoval tak, že neví, co má volající na mysli, nicméně přesto volajícího vyzýval, aby do telefonu nemluvil, a následně mu pak řekl, že mu "ve všem vyhoví". Nalézací soud uvedl, že "pokud by obžalovaný P. D. skutečně nevěděl, o čem volající mluví, zcela jistě by jej nežádal, aby do telefonu nemluvil, a rovněž by mu neříkal, že mu ve všem vyhoví". Pokud Ústavní soud pomine, že to byl zřejmě "Jindra", kdo po stěžovateli něco požadoval, z odůvodnění soudního rozhodnutí není bezpečně zřejmé, na základě čeho dospěl soud k závěru, že bylo jednáno právě o drogách, a nikoliv např. o jiných, v posilovnách běžně používaných látkách. Takový poznatek lze na základě samotného záznamu dovodit jen stěží. Ze záznamu telekomunikačního provozu z inkriminovaného dne totiž vyplývá, že "Jindra" uvedl i to, že "... nosil jsem ti (tj. Jindra stěžovateli) sypačku, understory, naposimy atd. z Ruby, z posilovny". Navíc i v tomto případě se jedná o důkaz, který stěžovatele z konkrétního jednání, jež je mu dáváno za vinu (tj. že prodal osobě vystupující pod jménem J. S. nezjištěné množství návykové látky pervitin), spolehlivě usvědčovat nemůže.

Konečně, na základě dalšího z důkazů, jimiž jsou protokoly o sledování (stěžovatel je v nich označen jako "styk č. 4", viz č. l. 246 a násl. soudního spisu), sice může - dle názoru Ústavního soudu - vznikat jisté podezření ohledně legálnosti toho, čím se stěžovatel zabýval, nicméně ani tento důkaz stěžovatele přímo neusvědčuje ve vztahu ke konkrétnímu skutku, pro který byl stíhán a odsouzen.

Lze tedy shrnout, že stěžejní roli pro odsouzení stěžovatele hrál právě výslech utajeného svědka. Ostatní důkazy (výslech svědka T. L., záznam telekomunikačního provozu) se ke konkrétnímu skutku, pro který byl stěžovatel stíhán a odsouzen, přímo nevztahují a jsou podle názoru Ústavního soudu důkazy nepostačujícími.

Stěžovatel dále navrhoval výslech svědka Z. H., který se měl vyjádřit k obsahu rozhovoru se stěžovatelem, jenž se měl týkat prodeje mobilního telefonu, nikoliv prodeje narkotik, jak se prý domnívá okresní soud. Ze spisového materiálu však vyplývá, že hovor týkající se mobilních telefonů probíhal mezi navrhovaným svědkem Z. H. a druhým obžalovaným L. M., nikoliv mezi svědkem a stěžovatelem, a nevztahoval se tedy ke skutku, pro který byl stěžovatel stíhán. To je zřejmé i z napadeného rozsudku okresního soudu (str. 7). Odmítnutím výslechu tohoto svědka proto do stěžovatelova práva na spravedlivý proces nebylo zasaženo.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že stěžovatel byl převážně odsouzen na základě výpovědi anonymního svědka, což se neslučuje s principy spravedlivého procesu.

Za tohoto stavu Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že touto ústavní stížností napadené rozsudky v části týkající se druhého obžalovaného L. M. byly nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 499/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 36), zrušeny, neboť stěžovatel byl odsouzen hlavní mírou na základě výpovědi anonymních svědků, takže jde o případ srovnatelný.