Přehled
Právní věta
Usnesení
Usnesení
Ústavního soudu - soudce zpravodaje Elišky Wagnerové - ze dne 9. května 2007 sp. zn. I. ÚS 980/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. I. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 26 C 14/2006, jímž bylo pravomocně zastaveno řízení zahájené na základě žaloby podané proti Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nedůvodnými průtahy v řízení o vydání živnostenského oprávnění vedeném živnostenským odborem Obvodního úřadu městské části Praha 8.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 16. 4. 2007 elektronicky bez ověřeného elektronického podpisu a doplněnou předložením originálu dne 20. 4. 2007 domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu (napadené usnesení mělo být správně označeno sp. zn. 26 C 14/2006, ačkoliv na usnesení samotném, jež stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala v kopii, je nesprávně vyznačena sp. zn. 26 C 159/2003, kterou převzala do textu ústavní stížnosti také stěžovatelka).
Podle názoru stěžovatelky došlo postupem obecných soudů k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Jak stěžovatelka blíže rozvedla, napadeným usnesením bylo pravomocně zastaveno řízení zahájené na základě žaloby podané proti Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nedůvodnými průtahy v řízení o vydání živnostenského oprávnění vedeném živnostenským odborem Obvodního úřadu městské části Praha 8.
Obvodní soud pro Prahu 2 řízení zastavil s odkazem na nesprávné označení žalovaného subjektu, jímž nemůže být Ministerstvo spravedlnosti, nýbrž stát, resp. Česká republika. Stěžovatelka se domnívá, že šlo o nepřesnost v označení žalované strany, tedy o vadu odstranitelnou, zvláště za situace, kdy v době podání žaloby nebyla právně zastoupena. Usnesení soudu prvního stupně napadla odvoláním, které v zákonné lhůtě zaslala elektronicky a v písemné podobě, a to Městskému soudu v Praze, a osobně předala na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 9 s tím, aby podání bylo postoupeno místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Písemné vyhotovení odvolání však nebylo založeno do spisu a Městský soud v Praze vydal "stanovisko", že bez něj nelze rozhodovat, a spis vrátil soudu prvního stupně. Obvodní soud pro Prahu 2 na základě toho vyznačil na usnesení právní moc a věc označil jako vyřízenou a pravomocně skončenou.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil.
Stěžovatelka pak v závěru ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost by měla být kvalifikována jako přípustná podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podaná stížnost splňuje všechny formální a materiální náležitosti.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V případě tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci stanoví § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lhůtu 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o tomto zásahu do svých ústavně zaručených základních práv dozvěděl.
Ačkoliv z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí ústavní stížností výhradně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, z jejího obsahu lze dovodit, že předmětem ústavní stížnosti je rovněž - a především - postup tohoto soudu, který i přes řádně a včas podané odvolání - jak tvrdí stěžovatelka - považoval usnesení za pravomocné a konečné. Tento postup představuje z hlediska terminologie zákona o Ústavním soudu tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který lze napadnout - jak uvedeno shora - ve lhůtě podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
Jak Ústavní soud zjistil z kopie dodejky, kterou si vyžádal ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, bylo napadené usnesení stěžovatelce doručeno dne 2. 10. 2006 a právní moci podle Obvodního soudu pro Prahu 2 nabylo dne 18. 10. 2006. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet nejpozději dnem, kdy se stěžovatelka dozvěděla o tom, že Obvodní soud pro Prahu 2 i přes podané odvolání - jak tvrdí stěžovatelka - považoval usnesení za pravomocné.
V daném případě nelze nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti zhojit způsobem, jak navrhuje stěžovatelka, tedy cestou připuštění ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení, upravující přípustnost ústavní stížnosti, je aplikovatelné v případě, kdy probíhá řízení o opravném prostředku proti předchozímu rozhodnutí a kdy toto řízení trpí neodůvodněnými průtahy. Toto ustanovení tak představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a povinnosti stěžovatele vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně práva, nikoliv výjimku z úpravy lhůt k podání ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však řízení o opravném prostředku (řízení o odvolání) neprobíhá, a to v důsledku postupu Obvodního soudu pro Prahu 2. Jak uvedeno shora, pokud stěžovatelka i v tomto postupu (vedle vlastního usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2) spatřovala porušení svých ústavně zaručených základních práv, měla vůči němu uplatnit ústavní stížnost ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jak uvedeno shora, nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i proti jeho následnému procesnímu postupu, pokud jde o vyznačení právní moci tohoto usnesení, však nelze zhojit prostřednictvím § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo soudci zpravodajovi, než aby podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.