II.ÚS 299/06 #1 — K elektronickému podání opatřenému elektronickým podpisem

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 299/06 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. 7 Cmo 26/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002, jimiž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro opožděnost.

Odůvodnění



Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo odvolání podané stěžovatelem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002 odmítnuto pro opožděnost [§ 208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")]. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl stěžovateli doručen dne 8. 6. 2005 a dne 21. 6. 2005 bylo soudu e-mailovou poštou doručeno odvolání opatřené zaručeným elektronickým podpisem advokáta stěžovatele. Protože elektronické podání nebylo v zákonné třídenní lhůtě podle ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. doplněno originálem, případně písemným podáním shodného znění, soud k němu dále nepřihlížel. Na základě oznámení této skutečnosti stěžovatel dne 23. 8. 2005 dodatečně originál zmíněného podání zaslal soudu. Krajský soud poté dovodil, že poslední den lhůty k podání odvolání připadl na den 23. 6. 2005 a vzhledem k tomu, že nelze přihlížet k elektronickému podání doručenému soudu dne 21. 6. 2005 a písemné odvolání bylo podáno k poštovní přepravě až dne 23. 8. 2005, je třeba posoudit odvolání podané stěžovatelem jako opožděné.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zejména namítal, že postup soudu prvního stupně je v rozporu s občanským soudním řádem. Soud přehlédl, že elektronické podání je opatřeno tzv. zaručeným elektronickým podpisem, takže je učiněno písemnou formou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně a jeho usnesení potvrdil. V odůvodnění usnesení vyložil, že z příslušných ustanovení občanského soudního řádu je zřejmé, že tento právní předpis nepovažuje podání učiněné v elektronické podobě za písemné podání a v tomto směru vůbec nerozlišuje, zda se jedná o podání v elektronické podobě opatřené zaručeným elektronickým podpisem, či nikoliv.

Stěžovatel s názorem obecných soudů ve věci posuzování elektronických podání se zaručeným elektronickým podpisem nesouhlasí a tvrdí, že jejich postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 a 3 Listiny.

Stěžovatel je toho názoru, že zvolená interpretace obecných soudů znamenala v jeho věci logické popření samotného smyslu zaručeného elektronického podpisu, kterým by pak byl postaven na roveň "obyčejnému" elektronickému podání, což by bylo v rozporu se zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o elektronickém podpisu"), ale i občanským soudním řádem. Postup obecných soudů je výrazem přepjatého právního formalismu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Vrchní soud v Olomouci s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 319/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 89) nepovažuje za nutné se k návrhu již blíže vyjadřovat. Krajský soud v Brně zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky), nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Problematikou elektronického podání se zaručeným elektronickým podpisem se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 319/05 ze dne 24. 4. 2006, a to z hlediska ústavní stížnosti podané touto formou bez doplnění písemným podáním ve stanovené třídenní lhůtě. Závěry uvedené v tomto nálezu lze bez dalšího zcela vztáhnout i na věc stěžovatele.

Ustanovení § 42 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu zní: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem.".

Ustanovení § 42 odst. 3 občanského soudního řádu zní: "Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem.".

Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud shledal, že za použití pouze jazykového výkladu těchto ustanovení občanského soudního řádu by soud nemohl k elektronickému podání stěžovatelů přihlížet a muselo by být odloženo. Ústavní soud však dospěl k přesvědčení, že za použití dalších metod výkladu právních norem lze dojít k závěru, že povinnost stěžovatele uvedená v ustanovení § 42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o elektronickém podpisu.

První metodou výkladu, kterou Ústavní soud použil, byl výklad historicko-teleologický, kterým je zjišťován účel, k němuž měla právní úprava sloužit v době svého přijetí. Směřuje tedy ke zjištění skutečného úmyslu, který zákonodárce měl při přijetí právního předpisu. Záměr zákonodárce lze nalézt v důvodových zprávách, neboť pokud není prokázán opak, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr.

Zákon o elektronickém podpisu deklaroval, že jeho účelem je (dle ustanovení § 1) upravit v souladu s právem Evropských společenství používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli usazenými na území České republiky, kontrolu povinností stanovených tímto zákonem a sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.

Relevantní právní úpravou Evropských společenství je směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (Úřední list ES z 19.1.2000, L 13/12). Cílem této směrnice je odstranit překážky pro elektronickou komunikaci a elektronický právní styk, které vyplývají z různých pravidel o právním uznání elektronických podpisů a o akreditaci tzv. ověřovací služby v členských státech. V čl. 5 směrnice o zásadách Společenství pro elektronické podpisy jsou členské státy zavázány, aby tzv. zaručené elektronické podpisy založené na kvalifikovaných osvědčeních a vytvořené pomocí prostředků pro bezpečné vytváření podpisu byly po právní stránce spojeny se stejnými právními následky jako vlastnoruční podpisy, které jsou na papírovém podkladu. Smyslem a účelem této směrnice je tedy ulehčení použitelnosti elektronického podpisu a docílení jeho rovnocenného postavení s podpisem vlastnoručním.

V důvodové zprávě k zákonu o elektronickém podpisu je uvedeno, že hlavním principem navrhovaného zákona je zajistit, že datové zprávy nesmí být diskriminovány, tj. že nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře. Důvodová zpráva k ustanovení § 2 zákona o elektronickém podpisu uvádí, že zaručený elektronický podpis jako jeden z druhů elektronického podpisu představuje ekvivalent "ověřeného podpisu" na papíru a využívá takových technologických postupů, které umožňují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila. K ustanovení § 3 je dále uvedeno, že zaručený elektronický podpis zaručuje, že datovou zprávu podepsala oprávněná osoba. Zaručené elektronické podpisy podložené osvědčením vydaným ověřovatelem informací (poskytovatelem certifikačních služeb) budou uznány jako vlastnoruční podpis v případech, kdy takový vlastnoruční podpis požadují právní předpisy nebo dohoda stran.

Historický vývoj ustanovení upravujících podání v elektronické podobě v § 42 občanského soudního řádu byl následující.

Zákonem o elektronickém podpisu bylo ustanovení § 42 odst. 1 věty první občanského soudního řádu novelizováno (s účinností k 1. 10. 2000) tak, že: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.". Dle procesualistické teorie mělo podání v elektronické podobě procesní účinky jen tehdy, jestliže bylo také elektronicky podepsáno způsobem stanoveným v zákoně o elektronickém podpisu. Neobsahovalo-li podání také náležitý elektronický podpis, soud k němu nepřihlížel (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 152). Vzhledem k tomu, že zákon o elektronickém podpisu nenovelizoval i ustanovení § 42 odst. 3 občanského soudního řádu, nebylo možné podat soudu podání v jiné elektronické podobě než se zaručeným elektronickým podpisem.

Zákonem č. 226/2002 Sb., kterým byly novelizovány procesní předpisy v souvislosti s elektronickým doručováním, byla v ustanovení § 42 odst. 1 občanského soudního řádu zrušena slova "podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů" a do ustanovení § 42 odst. 3 občanského soudního řádu byla za slova "učiněno telefaxem" vložena slova "nebo v elektronické podobě", přičemž tato úprava trvá od účinnosti zákona (1. 7. 2002) dodnes. Tím byla připuštěna elektronická podání i bez připojeného zaručeného elektronického podpisu, avšak za podmínky, že budou písemně doplněna nejpozději do tří dnů. Novelizace procesních předpisů zavedená zákonem č. 226/2002 Sb. měla dle důvodové zprávy k tomuto zákonu sledovat promítnutí koncepce elektronického způsobu komunikace zakotvené v zákonu o elektronickém podpisu a mělo dojít k dalšímu zpřesnění v předmětné oblasti.

Je tedy zřejmé, že úmyslem zákonodárce při přijetí novely č. 226/2002 Sb. nebylo negovat použití elektronického podpisu jako institutu rovnocenného písemnému vlastnoručnímu podpisu, ale pouze rozšířit komunikaci se soudní mocí na možnost učinit podání v elektronické podobě i bez zaručeného elektronického podpisu.

Objektivně-teleologickým výkladem, jehož úlohou je vystihnout smysl a účel právní normy v souvislosti s potřebami společnosti v aktuální situaci, v níž se má norma realizovat, nutno dojít k závěru, že původní účel této právní normy je i nadále zachován. Jejím cílem je i v současnosti usnadnit doručování podání prostřednictvím elektronické komunikace tak, aby byla v co největší míře zajištěna rovnost elektronických podání s podáními v písemné podobě na papíře. Z toho lze vyvodit, že výklad ustanovení § 42 odst. 1 věty prvé o. s. ř. po novele provedené zákonem o elektronickém podpisu je i nadále zachovatelný a podání v elektronické podobě splňující výše uvedené požadavky zákona o elektronickém podpisu je podáním rovnocenným s podáním v písemné podobě na papíře s vlastnoručním podpisem, zatímco elektronicky učiněné podání bez zaručeného elektronického podpisu je nutné do 3 dnů doplnit.

K tomuto závěru přispívá i systematický výklad v rámci dalších procesních předpisů, neboť normu nelze vykládat izolovaně, ale též v souvislostech celého právního řádu.

Dle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném k 3. 6. 2005, lze podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Podání je možno učinit i v elektronické podobě bez elektronického podpisu, musí být však do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu.

Rovněž podle zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném k 3. 6. 2005, je možné učinit podání v elektronické podobě. Dle ustanovení § 59 odst. 2 trestního řádu ten, kdo činí podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu, uvede současně poskytovatele certifikačních služeb, který jeho certifikát vydal a vede jeho evidenci, nebo certifikát připojí k podání. Podání splňující tyto požadavky není nutné dále doplňovat.

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném k 3. 6. 2005 a účinném od 1. 1. 2006, umožňuje v ustanovení § 37 odst. 4 učinit podání písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Podání v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu je třeba doplnit do 5 dnů.

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném k 3. 6. 2005, v ustanovení § 21 odst. 4 umožňuje učinit podání v elektronické podobě podle zvláštního předpisu, současně musí být uveden poskytovatel certifikačních služeb, který certifikát vydal a vede příslušnou evidenci, nebo je povinen certifikát připojit k podání. Podání v elektronické podobě nesplňující tyto požadavky musí být do tří dnů po odeslání opakováno písemně nebo ústně do protokolu (ustanovení § 21 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).

I systematický výklad relevantních ustanovení dalších procesních předpisů tedy ukazuje, že elektronické podání s připojeným elektronickým podpisem splňujícím specifické požadavky uvedené v zákoně o elektronickém podpisu má procesní účinky bez dalšího.

Zákon o elektronickém podpisu obsahuje několik druhů elektronického podpisu, a to kromě "běžného" elektronického podpisu [ustanovení § 2 písm. a)] i několik variant zaručeného elektronického podpisu. Právní teorie však dosud definitivně nevyřešila otázku, kolik typů zaručeného elektronického podpisu v současné době existuje nebo může existovat (srov. Matejka, J., Chum, V. K právní úpravě elektronického podpisu. Bulletin advokacie, 2002, č. 3; Hulmák, M. Elektronický právní styk. Právní rozhledy, 2005, č. 7). Ústavní soud byl postaven před otázku, který z druhů zaručeného elektronického podpisu je způsobilým vyvolat procesní účinky bez písemného doplnění podání. Dle názoru Ústavního soudu jím je "uznávaný elektronický podpis" dle ustanovení § 11 zákona o elektronickém podpisu. Ten totiž zajišťuje dostatečnou jistotu, že podání vytvořila osoba, která je pod ním podepsána, a zákonodárce jeho užití v obdobných případech předpokládá. V ustanovení § 11 odst. 1 věty prvé zákona o elektronickém podpisu je uvedeno, že v oblasti orgánů veřejné moci je možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb (dále jen "uznávaný elektronický podpis"). To platí i pro výkon veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám. Pokud je uznávaný elektronický podpis užíván v oblasti orgánů veřejné moci, musí kvalifikovaný certifikát obsahovat takové údaje, aby osoba byla jednoznačně identifikovatelná.

Nejvyšší verifikační hodnotu ze zaručených elektronických podpisů má tedy právě uznávaný elektronický podpis. Zatímco u vlastnoručního podpisu se vychází především z toho, že je výsledkem individuálního a relativně stálého písemného projevu člověka, u zaručeného elektronického podpisu jde pouze o schopnost provést nějaký úkon, který je vázán na dostupnost prostředku pro vytvoření takového podpisu. Zatímco v případě vlastnoručních podpisů je možno znalecky dokazovat skutečnost, že určitý podpis náleží určité osobě, v případě zaručeného elektronického podpisu toto možné není. Znalec zde potvrzuje pouze skutečnost, že datová zpráva byla podepsána prostřednictvím konkrétních prostředků, a nikoli skutečnost, že ji podepsala určitá konkrétní osoba (Matejka, J., Chum, V. K právní úpravě elektronického podpisu. Bulletin advokacie, 2002, č. 3, s. 38). Z těchto důvodů je třeba klást na podání prostřednictvím veřejné datové sítě zvýšené požadavky, jak je to ostatně reflektováno i ve shora uvedeném ustanovení § 11 zákona o elektronickém podpisu.

Ústavní soud tedy po přezkoumání obou napadených usnesení obecných soudů shledal, že pokud bylo odvolání stěžovatele odmítnuto podle ustanovení § 208 odst. 3 o. s. ř. pro opožděnost pouze z důvodu, že soud nepřihlédl k elektronickému podání se zaručeným elektronickým podpisem, které nebylo v třídenní lhůtě podle ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. doplněno písemně, bylo postupem obou soudů porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. 7 Cmo 26/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. 15 Cm 162/2002 zrušil [§ 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].