II.ÚS 642/07 #1 — Časová dimenze institutu zajištění peněžních prostředků na účtu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 ve věci ústavní stížnosti BENet Czech, spol. s r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006 sp. zn. 3 To 87/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jenž nevyhověl stěžovatelčině žádosti o omezení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

Odůvodnění



I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. března 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. října 2006 č. j. 3 VZv 3/2001-3340, kterým nebylo vyhověno její žádosti o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje se závěrem obecného soudu o přiměřenosti doby zajištění předmětných peněz (do konce roku 2006) s ohledem na to, že doposud nebylo skončeno přípravné řízení, a nelze tedy ani předpokládat podání obžaloby v nejbližších šesti měsících. Proto má za to, že omezení jejího vlastnického práva nakládat se zajištěnými penězi překročila možnou míru, a to i ve vztahu k zájmu chráněnému trestním řádem.

3. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným navrhovatelem, obsahuje tvrzení a přílohy potřebné k jejímu projednání, a proto Ústavní soud konstatuje její procesní přípustnost.



II.

Skutkový základ

4. Z tvrzení stěžovatelky a z listin, které předložila, vyplývá, že je vedeno trestní stíhání proti Ing. V. B., který byl do 11. prosince 2001 jednatelem stěžovatelky a je stále jejím jediným společníkem, a to pro krácení cla a daně z přidané hodnoty ve výši přesahující 201 milionů Kč při dovozech feroslitin. V tomto řízení došlo dne 13. září 2001 podle § 79a trestního řádu k zajištění peněžních prostředků na dvou bankovních účtech stěžovatelky v celkové výši cca 10,5 milionu Kč pro podezření, že tyto prostředky pocházejí z vyšetřované trestné činnosti. V téže době došlo také k prohlídce prostor stěžovatelky a k následnému zajištění její účetní a obchodní dokumentace, která nebyla stěžovatelce do současné doby vydána a stěžovatelce bylo umožněno do ní nahlédnout až ve druhé polovině roku 2002. Následně bylo stěžovatelce vyměřeno penále za pozdní úhradu daně z přidané hodnoty za období březen 2001, duben 2001, srpen 2001 a prosinec 2001 v celkové výši 513 879 Kč se splatností 18. října 2006. S ohledem na vyměřené penále požádala stěžovatelka o omezení zajištění peněžních prostředků o tuto částku a o případné zvážení deblokace všech prostředků. Tomuto návrhu státní zástupce nevyhověl a ke stížnosti stěžovatelky rozhodoval soud rozhodnutím, které je předmětem ústavní stížnosti.

5. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud ve věci předmětného zajištění peněžních prostředků na účtech u banky poprvé ústavní stížností ze dne 16. září 2002, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 605/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) pro opožděnost. Poté podala ústavní stížnost dne 22. září 2003, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 459/03 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení byla na jednu stranu konstatována ústavní konformnost předmětného zajištění, avšak současně byla zdůrazněna potřeba respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Ústavní soud tedy upozornil, že neúměrné a nedůvodné protahování stávajícího stavu zajištění finančních prostředků by v budoucnu mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu. Doposud poslední ústavní stížnost doručená dne 21. listopadu 2005 byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 607/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení Ústavní soud poukázal na zjištění a závěry ve vztahu k obdobné ústavní stížnosti obchodní společnosti BENet Praha, spol. s r. o. (sp. zn. III. ÚS 394/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz), tedy že vzhledem k mimořádnému rozsahu předmětné trestní věci a vzhledem k tomu, že trestní řízení se vede proti osobě uprchlé do ciziny, se nejedná o nepřiměřeně dlouhou dobu. Za významnou okolnost pokládal Ústavní soud ujištění státního zástupce, že v roce 2006 má dojít ke skončení přípravného řízení a k podání obžaloby. Ze spisu sp. zn. III. ÚS 394/05 konkrétně vyplývá, že státní zástupce dopisem ze dne 20. ledna 2006 sdělil, že je již vyřizována právní pomoc v 16 státech a požadované úkony trestního řízení budou prováděny v průběhu ledna a února a po jejich zpracování a vyhodnocení je reálný předpoklad skončení vyšetřování v polovině roku 2006.

6. S ohledem na posledně uvedený postup Ústavního soudu byly nejprve vyžádány zprávy státního zástupce o stávajícím stavu řízení. Dopisy ze dne 5. dubna 2007, 28. května 2007 a 25. července 2007 státní zástupce postupně sdělil, že v rámci právní pomoci byly z Německa, Nizozemska, Ruska a Maďarska vyžádány identifikace svědků obchodování s obchodní společností BENet Praha, spol. s r. o., a tyto osoby byly následně vyslechnuty s tím, že výsledky naposledy vyžádané právní pomoci byly doručeny z Belgie 31. července 2006, ze Švýcarska 16. října 2006, z Nizozemska 28. srpna 2006 a z Maďarska až 9. listopadu 2006, přičemž k rychlejšímu vyřízení nevedly ani opakované urgence mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství, ani opakované žádosti cestou zástupce v Eurojustu. V průběhu let 2006 a 2007 byly dále prováděny překlady a vyhodnocení takto získaných materiálů a jejich následné zapracování do celkové analýzy vyšetřovaných dovozů. V téže době byly díky modernějšímu softwaru obnoveny otisky disků počítačů zajištěných již v roce 2001 v sídle obchodní společnosti BENet Praha, spol. s r. o., a následně extrahováno účetnictví této společnosti. Všemi těmito úkony byly zjištěny poznatky o další trestné činnosti. Policejní orgán uznal vyšetřování za skončeno 1. února 2007 a obhájcům byl předložen spis (cca 100 000 stran) k prostudování v termínu od 26. března do 30. dubna 2007. Obhájci však namítali, že je spisový materiál seřazen nepřehledně a není řádně sepsán obsah spisu. Tyto námitky byly shledány důvodnými a po odstranění vytýkaných závad bylo pokračování seznámení s výsledky vyšetřování stanoveno na termín od 18. června do 18. srpna 2007 s předpokladem, že bude nutno lhůtu k prostudování prodloužit. Obžaloba měla být podána řádově do dvou měsíců od předložení spisu s návrhem na podání obžaloby. Prodlevy s odpověďmi Ústavnímu soudu omlouval státní zástupce vždy vyřizováním neodkladné záležitosti v jiné trestní věci a s tím související jeho nepředvídanou účastí na jednání v Jihoafrické republice.

7. U ústního jednání byl k návrhu právního zástupce stěžovatelky proveden důkaz listinou. Jednalo se o sdělení policejního orgánu ze dne 8. ledna 2008 o tom, že věci byla přidělena nová spisová značka a že tuto trestní věc převzala k došetření za policejní orgán jiná osoba poté, co ji státní zástupce vrátil k došetření podle § 174 odst. 2 písm. d) trestního řádu.



III.

Rekapitulace vyjádření účastníků řízení

8. Vrchní soud v Praze, který byl vyzván k vyjádření k ústavní stížnosti, odkázal na právní názory obsažené v usneseních sp. zn. III. ÚS 394/05, sp. zn. III. ÚS 607/05, sp. zn. IV. ÚS 703/06 a sp. zn. IV. ÚS 704/06, dostupná na http://nalus.usoud.cz, (s výjimkou sp. zn. III. ÚS 607/05 se týkají pouze obchodní společnosti BENet Praha, spol. s r. o.) s tím, že v době jejich vydání nebyla shledána nepřiměřenost délky řízení. Ani přes další uplynulou dobu nelze s ohledem na okolnosti případu dovodit narušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem stěžovatelky na nerušené užívání majetku. Dále odkázal na své vyjádření ve věci ústavní stížnosti podané dne 13. srpna 2007 obchodní společností BENet Praha, spol. s r. o. (sp. zn. I. ÚS 2103/07), která však neobsahuje nic než výše uvedené. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

9. Vrchní státní zastupitelství nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti.

10. Stěžovatelka v replice označila údaje státního zástupce za neúplné. Poukazuje na to, že právní pomoci z ciziny, o něž bylo požádáno v letech 2005 až 2006, směřovaly k prověření pravosti účetních dokladů, které měly orgány veřejné žaloby k dispozici nejpozději v době zahájení trestního stíhání v dubnu 2001. Z toho vyvozuje liknavost orgánů veřejné žaloby při zpracování žádostí o právní pomoc z ciziny. Ve vztahu ke studiu spisu poukazuje na to, že kromě vad uváděných státním zástupcem šlo také o to, že značná část listin v cizích jazycích byla bez překladu a ve spise se nacházely očíslované listy prázdné či neautorizované. Tyto vady označuje za natolik zjevné, že je měl státní zástupce zjistit v rámci dozorové činnosti sám, a nikoliv až k námitkám obhájců. Při druhém seznámení s výsledky vyšetřování byl spis rozšířen o další dva svazky (přestože vyšetřování mělo být již skončeno) a byl vyhotoven neúplný obsah spisu, avšak ostatní vady odstraněny nebyly. Námitky v tomto směru a ve směru nedostatečnosti doby seznámení s ním státní zástupce odmítl, přestože Ústavnímu soudu sdělil předpoklad rozšíření lhůty k seznámení. K námitkám obhájců tak vady spisu konstatoval až státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Z toho stěžovatelka dovozuje, že v daném případě došlo k průtahům v trestním řízení v příčinné souvislosti s činností a nečinností orgánů veřejné žaloby. Zdůraznila, že zajištění peněz trvá již přes šest let, přestože ona sama se na vyšetřované činnosti nijak nepodílela.

11. K replice stěžovatelky byl přiložen přípis státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 9. října 2007, jímž byl obhájce obviněného Ing. V. B. (který je i právním zástupcem stěžovatelky) vyrozuměn o výsledcích dohledu. V něm je konstatována neuspořádanost spisu a založení cizojazyčných listin bez překladu, jakož i očíslovaných listů prázdných či neautorizovaných, avšak je v něm odmítnuta námitka nedostatečnosti doby k prostudování spisu a závěry v tomto směru jsou podrobně rozvedeny.

IV.

Právní východiska

12. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Z pohledu takto vymezené role Ústavního soudu se ústavní stížnost jeví jako opodstatněná.

13. V rámci posuzované problematiky Ústavní soud v minulosti uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky zajišťované podle § 79a trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, § 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srovnej usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)].

14. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P., a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 600. bod 6.).

15. Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

16. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75, 7152/75, Série A č. 52, § 26-28). Jinými slovy, musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli [srovnej usnesení ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 333/04 a ze dne 2. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 703/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho [srovnej usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. K tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti. V tomto případě nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu.

17. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu přitom vyplývá právní názor na vztah délky řízení a ústavně vymezené možnosti zásahu do práva na osobní svobodu. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67) Ústavní soud uvedl, že pokud jde o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. V tomto nálezu přitom byla zohledněna i rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, podle níž je při nepřiměřené délce řízení akceptovatelné zastavení trestního stíhání za situace, kdy ještě nebylo ve věci meritorně rozhodnuto. Rovněž byla zohledněna rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je zastavení trestního stíhání nebo zmírnění trestu jako forma kompenzace za nepřiměřenou délku řízení považována za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn.

18. Jestliže je tedy možné v určitých případech průtahů v řízení rezignovat na realizaci trestní spravedlnosti ve smyslu vyslovení rozhodnutí o vině a trestu, je tedy možné v obdobných případech rezignovat na jinak oprávněnou konfiskaci majetku pocházející z trestné činnosti, resp. reparaci škody vzniklé spácháním trestné činnosti, resp. na zajištění majetku za těmito účely.



V.

Závěry

19. V posuzované věci je nesporné, že k omezení vlastnického práva stěžovatelky k peněžním prostředkům na bankovních účtech došlo dne 13. září 2001, tedy před více než šesti lety. Po celou dobu předcházející podání ústavní stížnosti přitom nebylo skončeno ani přípravné řízení a není zřejmé, kdy bude skončeno, neboť na přelomu tohoto roku došlo k vrácení věci k doplnění vyšetřování, jak bylo zjištěno při ústním jednání. Konečně ani v době posledního rozhodování obecného soudu (21. listopadu 2006) nebylo s ohledem na konkrétní průběh trestního řízení zřejmé, kdy skončí. Jen tak lze nahlížet na situaci, kdy dochází k průtahům ve vyžádané právní pomoci ze zahraničí, na niž logicky musí navazovat další procesní úkony orgánů veřejné žaloby. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu přitom není zřejmá povědomost o konkrétní procesní situaci, která značně relativizovala obecným soudem zdůrazněné prohlášení státního zástupce adresované Ústavnímu soudu o tom, že k podání obžaloby dojde v roce 2006. Ostatně, jak bylo uvedeno výše, státní zástupce v uvedeném sdělení Ústavnímu soudu kladl podání obžaloby do poloviny roku 2006, a nikoliv na jeho konec, jak to učinil obecný soud.

20. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o sdělení státního zástupce, že k časovému posunu došlo v rozhodné době především z důvodu průtahů na straně cizozemských orgánů, které byly požádány o pomoc, a že ani jeho urgence nevedly k okamžité nápravě. Je však třeba vidět, že jsou to orgány veřejné žaloby, kdo je dominus litis v přípravném řízení, čemuž na jedné straně odpovídá oprávnění k volbě procesní taktiky při vedení tohoto řízení a na straně druhé odpovědnost za tuto volbu a její konkrétní provádění. Orgány veřejné žaloby jsou totiž mocensky, odborně, hmotně i personálně natolik vybaveny, aby byly schopny provádět účinně jim ústavně i zákonně svěřené úkoly, tedy konkrétně stíhat všechny trestné činy (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky, § 2 odst. 3 trestního řádu), a to z úřední povinnosti, co nejrychleji a s plným šetřením základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, § 2 odst. 4 trestního řádu). Případné obtíže, které přitom vzniknou, tedy v žádném případě nelze klást k tíži jiných osob, a to ani formou důsledků, které z toho pro ostatní plynou. Za této situace je tedy nutno skutečnost, že v roce 2006 došlo k prodlení v souvislosti s vyžádanou právní pomocí z ciziny, klást k tíži orgánů veřejné žaloby, stejně jako skutečnost, že o tuto konkrétní pomoc požádaly právě až v roce 2006, tedy po více než pěti letech od zajištění peněz, o něž v této věci jde. Přitom se jedná o vyšetřování trestné činnosti v souvislosti s celními delikty, a proto byl přesah do zahraničí a z toho plynoucí potřeba právní pomoci z ciziny evidentně zřejmý od počátku trestního řízení. Přiměřeně totéž platí i o jiných procesních úkonech, které byly ze strany orgánů veřejné žaloby konány až v roce 2006. Tím samozřejmě není zpochybňována potřebnost těchto procesních úkonů pro účely daného trestního řízení.

21. Ústavní soud rovněž nemá důvod zpochybňovat specifika dané trestní věci, tedy že vykazuje značnou složitost, neboť byla jednak páchána při znalosti obchodování s danou speciální komoditou, a to na území více států, se zapojením více různých fyzických a právnických osob, a dále s přihlédnutím k předpokládané výši způsobené škody a tomu, že řízení se vede proti uprchlému. Je však na druhou stranu třeba vidět, že Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 607/05 při hodnocení přiměřenosti posuzovaného zásahu respektoval požadavek orgánů veřejné žaloby na dobu potřebnou k provedení přípravného řízení. Již v té době byla délka jeho trvání na hranici ústavněprávní únosnosti, a to bez nutnosti zkoumat konkrétní kroky orgánů veřejné žaloby (a další okolnosti) pro potřeby zkoumání průtahů v řízení. Překročení této hranice, k němuž došlo zčásti i činností tuzemských orgánů veřejné žaloby, tudíž představuje zásah do základního práva stěžovatelky na majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, který postrádá ústavněprávní opodstatněnost. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že se v posuzovaném případě vede trestní stíhání proti osobě, jež byla v inkriminované době statutárním orgánem stěžovatelky a stále je jejím jediným společníkem. Celková doba řízení je i v současné době nepředvídatelná. V souladu s principy popsanými výše tato skutečnost nemůže jít k tíži stěžovatelky, jejíž účast na dané věci je stále v oblasti důvodného podezření, a nikoliv prokázané jistoty, jakkoliv důvodnost podezření mohla být (a měla být) v průběhu vyšetřování posilována konkrétními poznatky. Je tedy nutné rezignovat na možnost zajištěné prostředky konfiskovat, resp. použít na úhradu způsobené škody, jak bylo uvedeno výše.

22. Jako obiter dictum je třeba uvést, že stěžovatelka je stále oprávněna provozovat soustavnou činnost za účelem dosažení zisku (§ 2 obchodního zákoníku), tedy činnost, při níž vznikají nebo mohou vznikat závazky a pohledávky. Tato činnost tedy zasahuje nebo může zasahovat nejen do práv a oprávněných zájmů stěžovatelky samotné, ale i do práv a oprávněných zájmů třetích osob. Předmětné omezení tedy nutně omezuje stěžovatelku v její činnosti, znevýhodňuje ji v hospodářské soutěži a v konečném důsledku omezuje její schopnost plnit své závazky, což by mohlo znamenat i zásah do základního práva zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je významné, že napadené rozhodnutí bylo vydáno právě v souvislosti s tím, že stěžovatelka chce plnit své závazky, a to konkrétně závazky fiskální. Jejich charakter je tudíž shodný s charakterem škody, která měla být způsobena trestným činem, pro který je vedeno trestní řízení, v jehož rámci byly zajištěny peněžní prostředky stěžovatelky. V trestním řízení jde totiž o ochranu fiskálních zájmů státu v souvislosti s dovozem zboží a u nynějšího závazku stěžovatelky jde o fiskální zájmy státu v řádném daňovém řízení. Podle názoru Ústavního soudu tudíž hrozí stěžovatelce likvidace v důsledku postupu orgánů veřejné moci v posuzované věci, což evidentně není a nemůže být účelem institutu zakotveného v § 79a trestního řádu. Orgány veřejné žaloby přitom disponovaly možností zajistit, aby stěžovatelkou požadované omezení zajištěných prostředků bylo použito právě k tvrzenému (a prokázanému) účelu. Rozhodnutími státního zástupce v této trestní věci již byly v minulosti na návrh obchodní společnosti BENet Praha, spol. s r. o., uvolněny zajištěné prostředky s tím, že byly převedeny příslušnému správci fiskálních pohledávek státu. Další osud těchto pohledávek je v této souvislosti irelevantní.

23. Aniž by Ústavní soud předjímal rozhodnutí obecného soudu v této věci, je možné uzavřít, že dosavadní délka trestního řízení je nepřiměřeně dlouhá k tomu, aby opodstatňovala zásah do základního práva na majetek v rozsahu, v jakém bylo obecným soudem rozhodováno. Orgány veřejné žaloby měly dostatek času na to, aby dosáhly provedení celého řízení, završeného i případným zabráním zajištěných peněžních prostředků, avšak doposud se tak nestalo a není zřejmé, zda a kdy se tak stane. Za této situace nemůže být dána přednost zájmům státu na zajištění těch peněžních prostředků, které mají být použity na úhradu splatných závazků, nota bene závazků vůči státu.

24. Ústavní soud tedy v souladu s § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnosti zcela vyhověl. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatuje Ústavní soud, že došlo k porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny tím, že obecný soud patřičně nereagoval na skutečnou délku řízení a prognózu jejího dalšího trvání z pohledu přiměřenosti zajištění peněžních prostředků stěžovatelky na účtu u banky, tedy propojení tohoto zajištění s ústavně chráněným účelem. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení napadené ústavní stížností.