RAMADAN proti Francii

Rozhodnutí ze dne 9. ledna 2044 ve věci č. 23443/23 – Ramadan proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost na porušení svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy podanou stěžovatelem, který byl za šíření informací o totožnosti oběti znásilnění, ze kterého byl obžalován, odsouzen k peněžité pokutě.

I.  Skutkové okolnosti

Stěžovatel je ve veřejném prostoru prezentován jako muslimský intelektuál, islamolog a kazatel. V únoru 2018 byl obviněn ze znásilnění zranitelné osoby X, kterého se měl dopustit v roce 2012, a ze znásilnění další osoby v roce 2009. V březnu 2018 se X připojila k řízení jako poškozená. Dle stěžovatele bylo jméno X v dubnu nebo červnu 2018 zveřejněno v různých mediálních zdrojích; X si navíc založila blog pseudonymem "Christelle" a na svém účtu na Twitteru a Facebooku zveřejnila fotografii svého obličeje, kterou spojila s tímto svým pseudonymem. V září 2019 zmínil stěžovatel jméno X v tiskové zprávě a v televizním rozhovoru, které se týkaly nadcházejícího vydání jeho knihy „Povinnost pravdy“, v níž bylo její jméno rovněž uvedeno.

V říjnu 2019 podala X trestní oznámení z důvodu zveřejnění své totožnosti jako oběti sexuálního útoku.  Prvostupňový soud odsoudil stěžovatele k trestu peněžité pokuty a k zaplacení náhrady škody. Odvolací soud rozsudek potvrdil, avšak snížil výši pokuty i náhrady škody s odůvodněním, že stěžovatel sice šířil totožnost X bez jejího písemného souhlasu, avšak samotnou totožnost neodhalil, neboť byla již dříve známa a X sama přispěla ke své identifikaci. Dovolání stěžovatele nebylo úspěšné.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení svého práva na svobodu projevu.

Soud úvodem konstatoval, že odsouzení stěžovatele představuje zásah do jeho práva na svobodu projevu. Takový zásah je však v rozporu s Úmluvou jenom tehdy, pokud není stanoven zákonem, nesleduje alespoň jeden z legitimních cílů uvedených v článku 10, případně není nezbytný v demokratické společnosti.

a)  Zákonnost

Dle Soudu stěžovatel mohl předvídat, že uvedení jména X v tiskové zprávě, rozhovoru a knize představuje šíření její identity ve smyslu zákona o svobodě tisku. V této souvislosti se Soud dále věnoval i pojmu oběť. Konstatoval, že vnitrostátní soudy správně posoudily, že X je nutno považovat za oběť, jelikož pojem oběť ve smyslu francouzského práva zahrnuje každou osobu, která tvrdí, že je obětí, byť trestní řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno. Soud tak dospěl k závěru, že uložení pokuty bylo stanoveno zákonem a jeho uplatnění bylo předvídatelné.

b) Legitimní cíl 

Pokud jde o sledovaný legitimní cíl, Soud zdůraznil, že zásah chránil důstojnost a soukromý život oběti sexuálního trestného činu a týkal se tedy "ochrany pověsti nebo práv jiných". V projednávaném případě bylo zřejmé, že šířením identity X neměl stěžovatel v úmyslu účastnit se debaty o otázce veřejného zájmu, ale chtěl se veřejně bránit proti obvinění ze znásilnění. Soud proto uvedl, že žalovaný stát měl široký prostor pro uvážení.

c) Nezbytnost v demokratické společnosti 

Soud připomněl obecné zásady uvedené zejména v rozsudku Perinçek proti Švýcarsku, (č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 196–199). Z nich především vyplývá, že úkolem Soudu není nahradit příslušné vnitrostátní soudy, ale ověřit soulad jejich rozhodnutí s článkem 10 Úmluvy. V případech, kdy se vnitrostátní soudy v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Soudu zabývaly střetem práva na svobodu projevu s právem na respektování soukromého života, musí existovat vážné důvody, aby Soud přistoupil k nahrazení jejich závěrů.

Soud si povšiml, že prvostupňový soud konstatoval, že zveřejnění jména X nebylo nezbytné pro uplatnění práv obhajoby stěžovatele, ani pro zajištění jeho práva na spravedlivý proces. K argumentu stěžovatele, že X se veřejně prezentovala sama, konstatoval, že zveřejnění z jeho strany velmi významně rozšířilo okruh čtenářů této informace, což bylo doprovázeno i četnými reakcemi na sociálních sítích. Prvostupňový soud konstatoval, že stěžovatel měl možnost vyjádřit své názory na skutky, z nichž byl obviněn, aniž by šířil jméno osoby, která tvrdila, že byla obětí jeho činů.

Odvolací soud potvrdil argumentaci prvostupňového soudu, ale dodal, že zásah do svobody projevu stěžovatele byl přípustný pouze za předpokladu, že při výběru trestu byly zohledněny okolnosti, za kterých došlo ke zveřejnění, stejně jako chování oběti. V důsledku toho snížil jak výši pokuty uložené stěžovateli, tak i částku odškodného, kterou měl zaplatit.

Dovolací soud poznamenal, že zásah do svobody projevu byl definován zákonem jasně a přesně a sledoval alespoň jeden z legitimních cílů uvedených v článku 10 Úmluvy. Poukázal na to, že pověst člověka je součástí jeho osobní identity a psychologické integrity, a tudíž spadá do práva na soukromí ve smyslu článku 8 Úmluvy. Zdůraznil, že protože právo na respektování soukromého života a právo na svobodu projevu mají stejnou váhu, musí soudy v případě konfliktu mezi nimi nastolit spravedlivou rovnováhu. Ve světle uvedeného a s poukazem na skutečnost, že daný projev nepředstavoval příspěvek do debaty o otázce veřejného zájmu, dovolací soud shledal, že odvolací soud správně uplatnil článek 10 Úmluvy.

Soud dále uvedl, že vnitrostátní soudy objasnily pojem "oběť" ve smyslu zákona o svobodě tisku a potvrdily, že pouze písemný souhlas oběti mohl stěžovatele zprostit trestní odpovědnosti podle zákona a umožnit mu zveřejnit identitu X. Vnitrostátní soudy rovněž zohlednily chování oběti, která měla potřebu o událostech mluvit, a tím zveřejnila informace, které umožnily její identifikaci. Kromě toho soudy vážily právo stěžovatele na svobodné vyjádření jako součást jeho veřejné obhajoby vzhledem k vážným a stigmatizujícím obviněním vzneseným proti němu. Soud proto neshledal důvod zpochybňovat hodnocení vnitrostátních soudů, které vyvažovaly práva stěžovatele a práva X a poskytly relevantní a dostatečné důvody pro své rozhodnutí.

Nakonec Soud poukázal na mírnou povahu pokut a odškodného, které byly stěžovateli uloženy a které byly sníženy odvolacím soudem, zejména z důvodu, že X sama přispěla ke své vlastní identifikaci. S ohledem na široký prostor pro uvážení státu Soud konstatoval, že zásah byl přiměřený legitimnímu cíli. Stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle článku 35 Úmluvy.