III.ÚS 884/09 #2 — Omluva a žádost o odročení veřejného zasedání

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy - ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 č. j. 8 To 28/2009-62, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2008 č. j. 1 Nt 371/2005-38, kterým byl stěžovateli dříve uložený a nevykonaný trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 100 dnů, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.

Odůvodnění


V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení vydaná v jeho trestní věci, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2005 č. j. 3 T 1/2005-51 uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.

Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud rozhodl, že podle § 340b odst. 1 tr. řádu za použití § 45a odst. 4 trestního zákona se přeměňuje 200 nevykonaných hodin trestu obecně prospěšných prací, který byl stěžovateli trestním příkazem uložen, na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Obsahové těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy se nevypořádaly s lékařským vyjádřením MUDr. P. S. ze dne 21. 4. 2008, jež mělo doložit, že jeho "zdravotní stav ... nedovoloval během celého roku 2007 až do současnosti výkon obecně prospěšných prací", a stejně tak pominuly potvrzení vystavené týmž lékařem dne 18. 4. 2008, jež osvědčovalo, že je od 18. 4. 2008 práce neschopen. Při veřejném zasedání obvodního soudu dne 27. 3. 2008 sdělil, že "nemohl trest obecně prospěšných prací vykonat z důvodu špatného zdravotního stavu", a soud "kvůli předložení lékařské zprávy" veřejné zasedáni odročil na 25. 4. 2008; dopis, ve kterém "se omluvil ze své účasti na veřejném zasedání ze dne 25. 4. 2008 a slíbil doložit do podatelny nejpozději v den veřejného zasedání neschopenku", pak odeslal dne 18. 4. 2008, a tím takto avizovaný postup dodržel. Důvod k přeměně trestu zde podle stěžovatele nebyl též proto, že "v současné době je zaměstnán a své vyživovací povinnosti řádně a včas plní", a nařízením výkonu trestu odnětí svobody by tuto možnost prý ztratil.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že již nemá k dispozici procesní spis, a v důsledku toho se k tomu, zda stěžovatel "zaslal obvodnímu soudu omluvenku", vyslovit nemůže. Konstatoval však, že stěžovatel si výkon trestu "z důvodu pracovního vytížení" nechával "na poslední chvíli" a až teprve poté, jak vypověděl až u obvodního soudu, "se mu zhoršil zdravotní stav". Soud též poukázal na to, že stěžovatel nevedl "řádný život", resp. že pokračoval v neplacení výživného i po vydání odsuzujícího trestního příkazu.

Obvodní soud pro Prahu 3 pak deklaroval, že "o omluvném dopisu ze dne 18. 4. 2008 nemá žádné povědomí a ke spisovému materiálu nebyl nikdy předložen" a stěžovatelovu "neschopenku" obdržel "k založení do spisu až po skončení veřejného zasedání, a tedy po rozhodnutí ve věci (konkrétně dne 28. 4. 2008)". Podmínky pro konání veřejného zasedání dne 25. 4. 2008 v nepřítomnosti stěžovatele byly proto podle jeho názoru splněny, neboť stěžovatelova účast nebyla nutná a o veřejném zasedání byl řádně a včas vyrozuměn.

Stěžovatel ve své replice ze dne 3. 7. 2009 odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud usnesením ze dne 30. 4. 2009 č. j. III. ÚS 884/09-12 stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) vyhověl, a to z důvodů tam uvedených.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - obsahově spojují též s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), jestliže ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna (srov. též § 125 odst. 1 a § 2 odst. 5 tr. řádu), a to logicky zahrnuje i požadavek, aby se soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení, jež vznesl ku své obraně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 120, str. 177 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109, str. 213 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, str. 255, a rozhodnutí další).

Současně nelze přehlédnout ani stěžovatelem výslovně odkazovaný čl. 38 odst. 2 větu první Listiny, podle kterého "má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům", jemuž odpovídá úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy lze (naopak) jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se má řízení týkat. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je všeobecně považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces, a tomu odpovídá, že musí být vytvořen prostor i pro jeho specifické uplatnění v situaci, kdy se obviněný řádně a včas z účasti omluví a požádá o odročení hlavního líčení. Se zřetelem k nepominutelným konotacím, které představuje eventualita přeměny uloženého trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody ve smyslu § 45a odst. 4 trestního zákona ve vztahu ku čl. 8 odst. 2 Listiny (ačkoli trest představující "zbavení svobody" byl již potenciálně uložen), je adekvátní obdobně nahlížet i na účastenství v řízení, v němž se o takové přeměně rozhoduje (podle § 340b odst. 1 a 2 tr. řádu); co tedy platí o obviněném, je namístě přiměřeně spojovat i s odsouzeným, o něhož zde jde. To vše platí v obecném rámci procesní úpravy přítomnosti konkrétních osob při veřejném zasedání, včetně toho, jak ji vymezila judikatura obecných soudů, případně i soudu Ústavního [srov. kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 54, nález č. 156, str. 27), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003]. Jde pak o to, za jakých podmínek bylo možné veřejné zasedání vést před soudem prvního stupně v nepřítomnosti odsouzeného stěžovatele, pakliže současně z dosud uvedeného - na druhé straně - neplyne, že soud nemůže jednat bez odsouzeného, resp. v jeho nepřítomnosti vůbec, resp. nikdy.

Nepochybným ústavněprávně relevantním požadavkem - vždy - je, aby soud pro odsouzeného otevřel reálnou možnost se jednání (zde veřejného zasedání) zúčastnit, a pakliže se z něj omluvil a požádal o jeho odročení, aby na jeho podání adekvátně reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (případně aby alespoň ze spisu bylo zjevné), proč žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl. Na odsouzeném ovšem je, aby již ve včasné omluvě a žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání brání, a na soudu, aby je pak z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil.

Zde nacházejí principy vycházející z obou dotčených ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) svého sjednocení; jestliže v obou směrech obecné soudy pochybily - a stalo-li se tak v ústavněprávním kontextu - založily tím důvod, aby Ústavní soud do řízení vedeného před obecnými soudy ze své přezkumné pravomoci zasáhl.

Stranou lze ponechat otázku skutečné existence písemného podání (resp. jeho doručení soudu), kterým se stěžovatel měl omluvit z účasti na veřejném zasedání ze dne 25. 4. 2008, jestliže se v procesním spisu nenachází, leč na druhé straně stěžovatel k ústavní stížnosti připojil podací lístek o předání dopisu obvodnímu soudu poště k přepravě; tento rozpor totiž odstraňovat netřeba.

Podstatné je, že z procesního spisu se podává, že kopie lékařských potvrzení vystavených MUDr. P. S. (o pracovní neschopnosti stěžovatele ze dne 18. 4. 2008, jakož i potvrzení o jeho nezpůsobilosti vykonávat "během celého roku 2007 až do současnosti ... veřejně prospěšné práce" ze dne 21. 4. 2008) byly do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 3 osobně dodány v den veřejného zasedání 25. 4. 2008 v 10.00 hod. (spis, č. l. 37), zatímco veřejné zasedání (v jehož rámci vyhlásil usnesení o přeměně trestu obecně prospěšných prací) soud prvního stupně zahájil téhož dne ve 12.00 hod. Podle poznámky na č. l. 37 spisu byla uvedená lékařská potvrzení předložena příslušnou kanceláří rozhodující soudkyni až dne 28. 4. 2008, a z odůvodnění vydaného rozhodnutí se rovněž dokládá, že jí nebyly známy; zde se totiž konstatuje, že soud předchozí veřejné zasedání "za účelem předložení potvrzení o úhradách výživného a lékařské zprávy o zdravotním stavu odsouzeného odročil", avšak "k dalšímu veřejnému zasedání se odsouzený nedostavil, přestože byl řádně předvolán a žádná potvrzení soudu ani nezaslal jiným způsobem".

Výše předjímaná pochybení obecného soudu se zjevují již zde; jde totiž na vrub soudu, jestliže rozhodné listiny, jež obsahovaly stěžovatelovu omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání, se dostaly do dispozice soudkyně opožděně, ačkoli byly (včas) v dispozici samotného soudu; nedostatky v jeho vnitřní organizaci samozřejmě nemohou - co do tím vyvolaných nepříznivých konsekvencí - zasahovat procesní poměry nikoho jiného.

Totéž platí i o listině obsahující lékařské hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu ve vztahu ke způsobilosti vykonat obecně prospěšné práce, jestliže podle ustanovení § 45a odst. 3 trestního zákona se do doby jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu, v níž má být trest vykonán, nezapočítává doba, po kterou odsouzený nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky [písmeno a)]. Z tohoto důvodu tudíž šlo nepochybně o listinu, jež byla pro rozhodnutí soudu významná.

Řečené si tedy zasluhuje (z pohledu výše vyložených zásad ústavněprávního přezkumu) pozornost hned ve dvojím směru; za prvé, že soud nikterak nereagoval na stěžovatelovo podání, jímž se mínil omluvit z účasti na veřejném zasedání a žádat o jeho odročení, a věc projednal bez jeho účasti, jakoby jej nebylo (čímž byl založen nedostatek procesní), a za druhé, vycházel z toho, že neexistuje stěžovatelem dříve ohlášený doklad o jeho nezpůsobilosti ze zdravotních důvodů vykonávat trest obecně prospěšných prací, ačkoli takový doklad stěžovatel soudu do doby jeho rozhodování dodal; tím se stalo, že se soud nevypořádal s objektivně existující stěžovatelovou námitkou (obranou) proti přeměně trestu obecně prospěšných prací, což ve vztahu k vydanému rozhodnutí představuje též nedostatek věcný, neboť pomíjí skutkový argument, jemuž předem nebylo možné upřít relevanci.

Zásady vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jak byly shora vyloženy, byly tudíž porušeny.

Ve stejném duchu však postupoval i soud stížnostní. Ačkoli fotokopie obou shora zmíněných lékařských zpráv MUDr. P. S. již byly v době jeho rozhodování součástí procesního spisu (č.l. 37), je z odůvodnění jím vydaného usnesení zřejmé, že byly pominuty (resp. přehlédnuty) rovněž, resp. opětovně. Stížnostní soud totiž po soudu prvního stupně toliko - a oproti skutečnosti - zopakoval, že poukazoval-li stěžovatel "na své zdravotní problémy, tyto příslušnými lékařskými zprávami nedoložil, ač k tomu byl soudem prvního stupně vyzván, a z toho důvodu bylo veřejné zasedání odročováno, přičemž k dalšímu veřejnému zasedání se odsouzený již, aniž by se řádně omluvil, nedostavil" (spis, č.l. 63).

Je tedy evidentní, že toto konstatování stížnostního soudu zcela míjí to, co bylo ze spisu seznatelné, resp. je s jeho obsahem ve zřejmém rozporu.

Porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s podstatnými námitkami účastníka řízení (viz výše) je v dané situaci natolik zřejmé, že - ač situováno primárně do roviny zákonnosti - nabývá tím i rozměr ústavněprávní, jehož obecné rysy byly shora vyloženy. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny bylo proto porušeno i v řízení a rozhodnutí stížnostního soudu.

Tím se obecné soudy nevypořádaly (logicky ani vypořádat nemohly) s otázkou věrohodnosti, úplnosti či věcné správnosti těch důkazních pramenů, které jim stěžovatel předestřel. Ústavnímu soudu to již nepřísluší [k tomu srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 359/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 95, str. 367) a sp. zn. I. ÚS 650/99 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], a bude tedy znovu na soudech obecných, aby právě sem soustředily svoji procesní pozornost, a v případě, že tu shledají relevantní nedostatky, z toho vyvodily odpovídající důsledky. Tím má být též řečeno, že Ústavní soud nikterak nepředjímá věcný výsledek dalšího stadia řízení; obecným soudům totiž vytýká především nedbalost procesní, jež nemohla být přehlédnuta a ve vztahu k níž nebylo možné ani adekvátně uvážit další obsahové složky napadených rozhodnutí, pro něž by v širším věcném kontextu přezkumu tato rozhodnutí obstát i mohla.

Ústavní soud tudíž nemohl dospět k jinému závěru, než že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 č. j. 8 To 28/2009-62 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2008 č. j. 1 Nt 371/2005-38 podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.