II.ÚS 1412/09 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení předsedkyně Dagmar Lastovecká a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti 1) stěžovatelky SCA Packaging Česká republika, s. r. o., se sídlem Teplická 109, Jílové, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem Ph. D., LL.M., advokátem se sídlem Argentinská 38/286, Praha 7, 2) stěžovatelky Středočeské plynárenské, a. s., IČ: 60193158, se sídlem Novodvorská 803/82, Praha 4, zastoupené Mgr. Martinem Jasenským, advokátem AK Cestr & Partners, se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4, obou stěžovatelek proti rozhodnutí insolvenčního správce dlužníka - Skláren Kavalier a. s., JUDr. Vlastimila Voleského, advokáta AK Voleský a partneři, v. o. s., o uznání pohledávky společnosti Citibank Europe plc a dalších pohledávek přihlášených v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008, a proti postupu Městského soudu v Praze v rámci uvedeného insolvenčního řízení, 3) stěžovatelky RWE Energie, a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 940, zastoupené Mgr. Martinem Jasenským, advokátem AK Cestr & Partners, se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4, proti rozhodnutí insolvenčního správce JUDr. Marcely Marešové o uznání pohledávek bank v rámci insolvenčního řízení dlužníka CRYSTALEX a.s., vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. MSPH 60 INS 3731/2008, a proti postupu Městského soudu v Praze v rámci uvedeného insolvenčního řízení, a o návrhu všech stěžovatelek na zrušení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Odůvodnění

Plénum Ústavního soudu spojilo všechny návrhy shora citovaných stěžovatelek usnesením ze dne 1.12.2009 sp. zn. II. ÚS 1412/09 a věc je vedena pod sp. zn. II. ÚS 1412/09.

Stěžovatelky namítají v ústavní stížnosti, že nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) konkrétních pohledávek vedlejších účastníků (určitých jiných věřitelů v insolvenčním řízení) insolvenčním správcem, značí v důsledku zkrácení uspokojení jejich pohledávek, tedy dotčení jejich práv, především práva vlastnického. Rozhodnutí insolvenčního správce o uznání nebo popření pohledávek totiž určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně dalších důsledků). V případě uznání pohledávky věřitele se tedy důsledně vzato rozhoduje (mimo jiné) o výši (poměrného) uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si v konkurzu vzájemně konkurují. Pokud insolvenční správce nepopře sporné pohledávky, nedá ostatním věřitelům (tedy i stěžovatelkám) možnost, aby skutečná pravost, výše a zajištění pohledávek byla zjištěna před nezávislým a nestranným soudem v rámci insolvenčního řízení, a není tak tím naplněn požadavek základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky rovněž vytýkají napadenému rozhodnutí insolvenčního správce nepřezkoumatelnost, a tím dotčení jejich práva na spravedlivý proces.

Současně stěžovatelky navrhují zrušit dle jejich názoru protiústavní následující ustanovení insolvenčního zákona: § 192 odst. 1 věta první a věta za středníkem, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1, § 201 odst. 1.

Druhý senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelek podle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými navrhovatelkami, řádně zastoupenými, návrh není nepřípustný a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.

Uplatněním napadených ustanovení, z nichž plyne absence práva popřít pohledávku jiného věřitele (některých vedlejších účastníků), nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku uznává nebo popírá (příp. v jakém rozsahu), určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně všech dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu), a současně se závazně rozhoduje o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. Napadená ustanovení insolvenčního zákona přitom vychází z eliminace práva věřitele (tedy i stěžovatelek) popírat přihlášenou pohledávku (jiného) věřitele, přičemž ani insolvenční správce toto zákonem vyloučené právo stěžovatelek nesuploval tím, že by příslušné pohledávky jiných věřitelů popřel (ani soud tak neučinil). V tomto smyslu může být zasaženo základní právo stěžovatelek dle čl. 11 odst. 1 Listiny na ochranu majetku, jejich základní právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a může být dotčen i čl. 4 Ústavy, dle kterého je ochrana základních práv a svobod pod ochranou soudní moci. Druhý senát proto neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem II. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a návrh na zrušení citovaných ustanovení insolvenčního zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010


Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu