IV.ÚS 1235/09 #1 — K použitelnosti odposlechů při dokazování v trestním řízení

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 14. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09 ve věci ústavní stížnosti Bc. P. F. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 11 Tdo 1142/2008-286, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008 č. j. 10 To 86/2008-242 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 9. 2007 č. j. 2 T 97/2006-206, jimiž byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové a 3. Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a 1. Nejvyššího státního zastupitelství, 2. Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 3. Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na přednostní projednání věci.

Odůvodnění

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv a svobod ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 12, 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 5, 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, 90, 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se kterého se měl dopustit tím, že (stručně vyjádřeno) v konkrétně zjištěnou dobu v kanceláři vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Rychnov nad Kněžnou Ing. J. L. u tohoto intervenoval a naváděl ho k nezákonnému postupu ve správním řízení ve prospěch přestupce J. K. K. v úmyslu zajistit mu co nejmírnější postih za spáchané přestupky na úseku dopravy a ovlivnit způsobem popsaným ve skutkové větě zákonnost správního řízení. Podle § 158 odst. 1 trestního zákona byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců; odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl, dovolání bylo odmítnuto.

3. Stěžovatel zrekapituloval průběh trestního řízení a jeho výsledky a rozvedl důvody, které ho vedly k podání ústavní stížnosti. Konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly zásadní principy konkretizující právo na spravedlivý proces, za které označil zákaz deformace provedeného důkazu, opomenuté důkazy, soulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů či respektování zásady in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytkl, že se nezabýval námitkami vznesenými v dovolání, nereagoval na ně a postupoval zcela formálně. Legalitu prostorových odposlechů, které byly jedinými důkazy, na jejichž základě byl odsouzen, přitom stěžovatel zpochybnil již v nalézacím řízení a v dovolání popsal konkrétní vady při nařízení odposlechů, upozornil na absenci průběžné soudní kontroly jejich trvání a zpochybnil i jejich celistvost a pravost.

4. Na přehledu mezinárodní úpravy prostorových odposlechů a podrobné prezentaci rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k problematice kontroly odposlechů, hovorů vedených ze služebních telefonních přístrojů či monitorování veřejného místa technickými prostředky stěžovatel definoval základní podmínky stanovené zákonem, které musí být podle judikatury Evropského soudu splněny, aby zaznamenaný odposlech bylo možno považovat za legální, a ve srovnání s nimi kritizoval českou právní úpravu, která dle jeho názoru neposkytuje dostatečnou ochranu proti svévolným zásahům do práv chráněných Úmluvou, nepočítá s možností nezávislé průběžné kontroly odposlechů ani následné kontroly záznamů ze strany obhajoby. Stěžovatel konstatoval, že právní úprava prostorových odposlechů dosud nebyla podrobena ústavnímu přezkumu, zmínil však nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291), ve kterém Ústavní soud formuloval právní východiska pro použití odposlechu jako důkazu v trestním řízení, které lze vztáhnout nejen obecně na telefonní odposlechy, ale i na jakékoliv jiné zásahy do základních práv. Principy v tomto nálezu vyjádřené stěžovatel aplikoval na svůj případ se závěrem, že příkazy k odposlechům nesplňovaly podmínky na ně kladené.

5. Stěžovatel se podrobně věnoval i problematice pravidel při pořizování důkazů, jak vyplývají z judikatury Evropského soudu a Ústavního soudu či jak jsou formulovány v Úmluvě, Listině či obdobně v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a na zákonné úrovni v trestním řádu, a na jejich základě zpřehlednil celou řadu pochybení, ke kterým došlo v jeho věci, s tím, že celkový přístup k zásadním otázkám souvisejícím se zásahem do osobnostností sféry odposlouchávaného lze označit za rezignaci na přezkumnou funkci soudu.

6. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na projednání věci mimo pořadí podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který odůvodnil zájmem ukončit nežádoucí stav, ve kterém se nachází, a obecným zájmem na zabránění stále se rozšiřujícího uplatňování prostorových odposlechů, které ač jsou nelegálním důkazem, obecné soudy akceptují.

7. Podáním ze dne 3. 2. 2010 stěžovatel upozornil na vydání kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143) ve věci Ing. J. L., který byl odsouzen za použití stejného zaznamenaného odposlechu jako stěžovatel.



II.

8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti a umožnil stěžovateli na ně reagovat.

9. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 6. 4. 2010 setrval na právních závěrech vyjádřených v napadeném usnesení a na své rozhodnutí v plném rozsahu odkázal. Podotkl, že si byl vědom ústavněprávní roviny některých námitek stěžovatele, a proto se jimi nad rámec své přezkumné povinnosti zabýval, zároveň však vyjádřil přesvědčení, že v řízení o dovolání k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, přičemž souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

10. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření ze dne 19. 3. 2010 hodnotil stěžovatelovu ústavní stížnost jako opakování již dříve uplatněných námitek, kterými se odvolací i dovolací soud zabývaly a neshledaly je opodstatněnými. Krajský soud poukázal na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nad jejich rámec nepovažoval za nutné k nim cokoliv nového dodat; podle jeho názoru měly soudy dostatek důkazů pro to, aby mohly učinit skutkové i právní závěry bez pochybností, a rozhodnout tak o vině i trestu. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání

11. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou se k ústavní stížnosti nevyjádřil, souhlasil však s upuštěním od ústního jednání.

12. Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ve vyjádření ze dne 1. 4. 2010 konstatovalo, že o ústavní stížnosti stěžovatele je rozhodováno za situace, kdy nezákonnost pořízení dotčených zvukových záznamů již posoudil jiný senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08, ve kterém vytkl obecným soudům, že se při rozhodování v trestní věci obžalovaného Ing. L. a spol. nevypořádaly s otázkou legitimity pořízení záznamů prostorových odposlechů. Vedlejší účastník uvedl, že zvukové záznamy se zásadním významem pro posouzení viny stěžovatele byly opatřeny v souladu s ustanovením § 158d tr. řádu, a protože jimi nebylo prolomeno telekomunikační tajemství, porušena domovní svoboda či soukromí, nebylo k realizaci sledování s pořizováním záznamu zapotřebí povolení soudce ve smyslu § 158d odst. 3 tr. řádu, ale pouze povolení státního zástupce podle § 158d odst. 2 a 4 tr. řádu. Připomněl, že zvukový záznam byl pořízen v rámci sledování prostoru kanceláře Ing. J. L. a P. S. na žádost policejního orgánu odůvodněnou podezřením ze spáchání trestné činnosti, ke které mělo docházet v souvislosti s dovozem a tzv. omlazováním ojetých motorových vozidel. Vedlejší účastník popsal důvody, které vedly policejní orgán k podání návrhu na odposlech telekomunikačního provozu z telefonů užívaných Ing. L. a na skryté sledování kanceláří odboru dopravy a silničního hospodářství, kam podezřelý dovozce ojetých vozidel L. F. opakovaně docházel; po shrnutí výsledků skrytého sledování vedlejší účastník uvedl, že předmětem trestního stíhání L. F. se nakonec staly skutky, k nimž mělo dojít před provedením odposlechů a skrytého sledování, a že podezření, že se na fiktivním omlazování vozidel aktivně podíleli i úředníci správního orgánu, nebylo prokázáno.

13. Okresní státní zastupitelství se dále vyjádřilo k právním aspektům povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí s tím, že povolené odposlechy telekomunikačního provozu i prostorové odposlechy představovaly zákonem povolený zásah do soukromí dotčených osob, uvedená opatření označilo za výjimečná, podmíněná legitimním zájem na zjištění trestných činů a odhalení jejich pachatelů, stejně jako za nezbytná pro specifický charakter prověřovaného korupčního jednání. Vedlejší účastník setrval na stanovisku, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i povolení ke sledování osob obsahovaly zákonem vyžadované formální náležitosti, že v době jejich vydání existovaly konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly podezření z prověřovaných trestných činů včetně účasti jednotlivých podezřelých osob na jejich páchání, a že důkaz v podobě zvukového záznamu získaného sledováním podle § 158d odst. 1, 2 a 4 tr. řádu byl opatřen procesně přípustným způsobem.

14. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřily.

15. V replice ze dne 17. 5. 2010 stěžovatel kritizoval vyjádření soudů a navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal trestní spis obžalovaného L. F., ze kterého je zřejmý účelový postup policejních orgánů a nedostatečné zkoumání důkazů pro nařízení odposlechů. Obsah vyjádření Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou stěžovatel označil za snahu zpochybnit právní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 a upozornil, že vedlejší účastník se se zásadními námitkami vznesenými v ústavní stížnosti nevypořádal. Nereagoval např. na argument, že principy čl. 8 Úmluvy se vztahují i na prostorové odposlechy, a zcela pominul výslovné upozornění, že podle Evropského soudu je chráněno soukromí i v kancelářích a dokonce i na policejní stanici. Stěžovatel zpochybnil informaci vedlejšího účastníka o obsahu návrhu na nařízení telefonních odposlechů doplněného záznamem policejního orgánu z května 2005 a namítl, že podle informace obhájce Ing. L. byl předmětný záznam předložen soudu poprvé až v dubnu 2010. Pochybnosti o věrohodnosti postupu policejního orgánu při odůvodnění žádosti o povolení odposlechu kanceláře Ing. L. ze dne 13. 7. 2005 vyvolává u stěžovatele i zjištění, že se v žádném spisu nenachází jakýkoliv přepis odposlechů či jiný důkaz, který by dokládal tvrzení, že se v době od 26. 5. 2005, tj. od data nařízení telefonních odposlechů soudem, do dne podání žádosti potvrdilo podezření ze spáchání trestných činů poškozování spotřebitele a přijímání úplatků. Stěžovatel dále upozornil, že nikdy nebyl stíhán v souvislosti s jakýmikoliv dovozy motorových vozidel ze zahraničí a že zákonnost nařízení odposlechů kanceláří Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou opakovaně zpochybňuje. V závěru repliky vyjádřil domněnku, že vedlejší účastník se vyhnul posouzení české právní úpravy prostorových a telefonních odposlechů proto, aby nemusel konstatovat, že je v rozporu s čl. 8 Úmluvy, a vyslovil názor, že pokud Ústavní soud považoval nařízené odposlechy za nelegální a rozhodnutí v trestní věci Ing. L. zrušil, měl by stejně postupovat i v jeho věci. Stěžovatel projevil zájem zúčastnit se ústního jednání.



III.

16. Ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 97/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že policejní orgán zahájil dne 5. dubna 2005 (ČTS: ORRK-207/OHD-2005) prověřování podezření ze spáchání trestných činů podle § 121 odst. 1 a 2, § 148 odst. 1, § 158 odst. 1, § 160 odst. 1 a odst. 4 písm. b), § 176 odst. 1 a § 209 odst. 1 trestního zákona, neboť bylo zadokumentováno, že dosud neznámí pachatelé při dovozech motorových vozidel ze zahraničí v nejméně třiceti případech při schvalování technické způsobilosti tyto tzv. omlazují. Dne 5. května 2005 k žádosti policejního orgánu povolil Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou odposlech a záznam telekomunikačního provozu konkrétních účastnických čísel mobilních telefonů užívaných Ing. J. L. a P. S. (žádost ani povolení nebyly ve spise založeny). Poté, co policejní orgán dospěl ke zjištění, že odposlech potvrdil podezření z páchání trestné činnosti, požádal dne 13. 7. 2005 o povolení sledování osob a věcí dle § 158d odst. 1 a 2 tr. řádu s odůvodněním "získání dalších informací vztahujících se k organizování aktivit, které jsou předmětem trestního řízení". Téhož dne Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou sledování kanceláře vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství a referenta oddělení silničního hospodářství v budově Městského úřadu Rychnov nad Kněžnou v době od 13. 7. 2005 do 13. 1. 2006 povolilo; sledování bylo prodlouženo dne 5. 1. 2006 do 14. 7. 2006.

17. Dne 15. 9. 2006 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu v trestní věci, která vyústila ve vydání rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností. Obžaloba prokazovala skutkový děj zejména uskutečněným záznamem provozu sledovaného prostoru, z jehož písemného přepisu vyplynul způsob intervence stěžovatele u správního orgánu, Ing. L., ve prospěch přestupce J. K. K. a výsledek této intervence. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zjistil skutkový stav na základě výslechu stěžovatele, svědků J. K. K. a P. S., provedl listinné důkazy, zejména vyložil obsah správních rozhodnutí o přestupku a obsah odsuzujícího rozsudku téhož soudu ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 1 T 120/2006 v trestní věci Ing. J. L. a P. S., a provedl důkaz přehráním zvukových záznamů pořízených na základě rozhodnutí o povolení sledování osob a věcí. Poté ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným návodem k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.

18. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl. Konstatoval, že záznamy o prostorových odposleších, resp. protokoly o těchto záznamech, byly stěžejním důkazem ve věci, a proto se k procesní stránce tohoto důkazu nad rámec odvolacích námitek podrobně vyjádřil. Vyložil, že se nejednalo o úkony podle § 88 tr. řádu, ale o postup podle § 158d tr. řádu, potvrdil důvodnost tohoto opatření a vyloučil, že by povolení státního zástupce byla z formálních důvodů nezákonná. Krajský soud nepovažoval za překážku, že povolení byla vydána v jiné trestní věci (obviněného L. F.), neboť zákon takovou možnost povoluje v § 158d odst. 7 a 10 tr. řádu, a vyjádřil přesvědčení, že postup orgánů činných v trestním řízení nezasáhl do práv stěžovatele ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1 Listiny.

19. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ztotožnil se s posouzením zákonnosti postupu při nařízení prostorových odposlechů, jak je prezentoval Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku, a k námitce o porušení čl. 8 Úmluvy opakovaně zdůraznil rozdíl mezi odposlechem a záznamem telekomunikačního procesu a prostorovým odposlechem; u prostorového odposlechu rozlišil, zda se jedná o odposlech veřejného či soukromého prostoru a zda jednání dotčené osoby spadá do oblasti soukromého života. V projednávaném případě dovolací soud zdůraznil, že primárně odposlouchávanou osobou nebyl stěžovatel, ale vedoucí odboru Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou v postavení veřejného činitele. Nejvyšší soud zaujal stanovisko i k dalším dovolacím námitkám stěžovatele a poté rozhodl, jak je shora uvedeno.

20. K projednání věci Ústavní soud nařídil jednání. Stěžovatel v jeho rámci nepřednesl žádný důkazní návrh; prostřednictvím svého zástupce setrval na ústavní stížnosti z důvodů vyložených ve všech jím Ústavnímu soudu předložených podáních.

V.

21. Ústavní stížnost je důvodná.

22. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu trestního spisu, záznamy prostorových odposlechů kanceláře Ing. J. L. na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou představovaly ve stěžovatelově věci stěžejní důkaz, o který se opírala jak obžaloba, tak i Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, který výslovně uvedl, že především z tohoto důkazu plyne závěr, že jednání stěžovatele mělo charakter intervence u správního orgánu, bylo motivováno snahou ovlivnit průběh správního řízení a zajistit přestupci neoprávněné výhody (srov. str. 5 až 6 rozsudku). Legitimitou nařízení těchto odposlechů se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08, jímž zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 1 T 120/2006, kterým byl Ing. J. L. uznán vinným (mimo jiné i) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit na základě intervence stěžovatele, tehdy v pozici zástupce ředitele pro uniformovanou policii OŘ Policie České republiky v Rychnově nad Kněžnou, ve prospěch přestupce J. K. K. Vzhledem k totožnosti skutkového stavu obou věcí, jak byl popsán v nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 v odst. 10 a 11, lze závěry vztahující se k požadavku ústavně konformní interpretace ustanovení § 158d tr. řádu a ústavním limitům zákonnosti trestního stíhání (čl. 8 odst. 2 Listiny) aplikovat i v projednávané věci.

23. I ve stěžovatelově věci je tak třeba prvotně vycházet ze skutečnosti, že policejní orgán prověřoval podezření z páchání trestné činnosti dovozce ojetých vozidel L. F. a jím spoluvlastněné obchodní společnosti a v souvislosti s podezřením, že této osobě měli v trestné činnosti pomáhat někteří policisté Okresního ředitelství v Rychnově nad Kněžnou a pracovníci Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, dosáhl povolení odposlechu a záznamu konkrétních účastnických telefonních stanic a následně i odposlechů kanceláří městského úřadu podle § 158d odst. 1 a 2 tr. řádu. Pokud policejní orgán navrhl nařízení prostorových odposlechů s odůvodněním, že se "potvrdilo podezření z páchání trestného činu poškozování spotřebitele podle § 121 odst. 1 a 2 tr. zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona" a dále proto, "aby mohly být získány další informace vztahující se k organizování aktivit, které jsou předmětem trestního řízení", lze se ztotožnit se závěrem učiněným v nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08, že se tak stalo při prověřování trestné činnosti L. F. a že z odůvodnění opatření státního zástupce měly být patrny konkrétní skutečnosti, jež by nasvědčovaly podezření, že se na "podvodném omlazování automobilů" nějak podílí i jiná konkrétní osoba (viz odst. 22 a 26 citovaného nálezu).

24. Ani v projednávané věci neobsahovala opatření státního zástupce ze dne 13. 7. 2005 žádný údaj, který by konkretizoval osobu stěžovatele, a proto i v jeho případě platí, že "... výklad povinnosti "odůvodnění podezření na konkrétní trestnou činnost" coby nezbytné náležitosti žádosti o povolení sledování osob a věcí podle § 158d odst. 4 tr. řádu musí být poněkud širší než striktně textualistický. Nelze vystačit s pouhým vyslovením podezření, že se konkrétní trestná činnost stala ... Je nezbytné také dát do souvislosti podezření, že k této konkrétní trestní činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah, a tím vyjádřit nezbytnost pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1175). Opačný přístup by umožňoval sledovat prakticky kohokoliv. V široké možnosti takových zásahů do základních práv a svobod ale nelze shledávat jejich nezbytnost, a tedy soulad s ústavním pořádkem, který lze totiž shledávat právě jen v omezení možnosti takových zásahů do základních práv na situace nezbytné v demokratické společnosti" (srov. odst. 27 nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08).

25. Ústavní soud ve své judikatuře definoval podmínky, za kterých má pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, ústavněprávní relevanci z důvodu porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, o kterých platí, že pokud důkaz, resp. informace o něm obsažená, nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 135/99 ze dne 14. 5. 1999 (N 74/14 SbNU 121), I. ÚS 129/2000 ze dne 26. 9. 2000 (N 134/19 SbNU 221), III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237), II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207) a další]. Z tohoto hlediska je v projednávané věci namístě zopakovat závěr Ústavního soudu vztahující se k soudnímu přezkumu zákonnosti pořízení prostorových odposlechů formulovaný v nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 (odst. 29), podle kterého, "... aby bylo možno použít jako důkaz záznamy ať už odposlechnutého telekomunikačního provozu nebo prostorového odposlechu v jiné trestní věci, než ve které byly nařízeny, resp. povoleny, je nezbytné, aby jejich nařízení, resp. povolení bylo ústavně souladné. Proto musí z příslušných opatření vyplývat, na základě jakých konkrétních indicií je dán vztah mezi sledovanou osobou (jí užívaným telefonním číslem nebo jí užívaným prostorem) a podezřením ze spáchání určité trestné činnosti. Pokud je nařizováno, resp. přikazováno a povolováno prodloužení těchto odposlechů, je pak nezbytné, aby bylo posilováno, resp. trvalo podezření existence této souvislosti. Obecné soudy jsou přitom povinny i z vlastní povinnosti provést ty důkazy, které legitimitu nařízených, resp. povolených odposlechů a záznamů osvědčují, pokud návrhy v tomto směru nečiní s ohledem na své povinnosti v trestním řízení již samy orgány veřejné žaloby".

26. Ústavní soud vzal dále v úvahu, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou vzal za důkaz i odsuzující rozsudek téhož soudu ze dne 25. 7. 2007 č. j. 1 T 120/2006-547 ve věci Ing. J. L. a P. S. Citovaný rozsudek, stejně jako rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu na něj navazující, Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 s odůvodněním, že obecné soudy se ústavně souladným způsobem nevypořádaly s otázkou legitimity pořízených záznamů prostorových odposlechů, odmítly důkazní návrhy k objasnění jejich zákonnosti a svůj závěr o jejich pořízení učinily v rozporu s podklady obsaženými ve spise, navíc s výkladem § 158d tr. řádu rozporným s ústavním pořádkem. Od těchto zjištění nebylo možno v projednávané věci odhlédnout. Byl-li stěžovatel jako návodce k trestnému činu odsouzen na základě důkazů, mezi které patřil i odsuzující rozsudek naváděného pachatele trestné činnosti, a zrušil-li Ústavní soud tento odsuzující rozsudek z důvodů týkajících se legitimity důkazu v tehdejším řízení získaného (jenž byl navíc zásadním i ve stěžovatelově věci), nemůže obstát ani rozsudek týkající se stěžovatele; zůstal-li by nedotčen, byla by vytvořena kontradikce nastolující totální nejistotu, zda v právní věci stěžovatele v souvislosti s právní věcí obviněných Ing. J. L. a P. S. bylo soudy rozhodnuto po právu (ústavně bez vad), či nikoliv. Odmítnutí kasace stěžovatelem napadeného rozsudku by navíc představovalo nerespektování nálezového rozhodnutí Ústavního soudu samotným Ústavním soudem. To zásadně možné není (poznámka pod čarou č. 1).

27. Ústavní soud tak uzavírá, že nalézací soud se bude muset v intencích shora uvedených znovu zabývat otázkou legitimity pořízených záznamů prostorových odposlechů a ustanovení zákona (§ 158d tr. řádu) interpretovat ústavně konformním způsobem. Ústavní soud zrušil i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, který jako soud odvolací nesprávný procesní postup nalézacího soudu aproboval, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ústavně zaručená práva stěžovatele neochránil.

28. V důsledku řečeného uzavírá Ústavní soud, že postupy obecných soudů porušily ve stěžovatelově věci základní práva jemu zaručená v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto nálezu. Tím však Ústavní soud nepředjímá rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele, neboť toto rozhodnutí je ve výlučné doméně obecných soudů (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny); nutno však připomenout, že závěry tímto nálezem vyslovené jsou pro obecné soudy závazné (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy).

29. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona, aniž by považoval za nutné samostatně rozhodovat o učiněném návrhu na přednostní projednání věci.



---------------------
1) Srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.): "... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy).". Podobně i nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) a další.