II.ÚS 3732/10 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1732, 266 01 Beroun, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. října 2010, č. j. 18 C 232/2010-44, takto:

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že obecný soud v řízení porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. října 2010, č. j. 18 C 232/2010-44, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) zaplacení částky ve výši 5.358 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za náklady vynaložené na zapůjčení náhradního vozidla za vozidlo, které bylo poškozeno v důsledku dopravní nehody, jejímž viníkem byl řidič vozidla, jehož provozovatel byl v době vzniku škody pojištěn pro případ odpovědnosti u žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný jako pojistitel škůdce má povinnost hradit za škůdce skutečnou škodu vzniklou v důsledku škodné události, a to v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů, tedy takových nákladů, které odpovídají obvyklé ceně v daném čase a místě. Jednání žalobce, který si vypůjčil vozidlo za sazbu, která poněkud vybočuje z ceny obvyklé (neboť zahrnovala i poskytnutí právní a organizační pomoci v souvislosti s nehodou), stanovené znaleckým posudkem, hodnotil soud jako neúčelné a vedoucí k neúčelnému zvýšení vzniklé škody. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil účelnost a oprávněnost jím uplatňovaného nároku, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo postupem obecného soudu. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soud učinil skutkový závěr neodpovídající provedeným důkazům a takto učiněný skutkový závěr následně nesprávně právně posoudil. Podle názoru stěžovatele soud nikterak nezdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o zvýšení rozsahu škody a v čem konkrétně stěžovatel pochybil. Stěžovatel dále považuje za nedostatečné samotné odůvodnění rozsudku. Dále namítá procesní pochybení ze strany soudu spočívající v tom, že neposkytl stěžovateli prostor k uplatnění jeho procesních práv. Podle stěžovatele měl soud i s ohledem na jednoinstančnost soudního řízení informovat, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil a zda považuje skutková tvrzení stěžovatele za dostatečně prokázaná.

III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. V dané věci se jedná o spor o částku ve výši 5.358 Kč. Je to tedy spor, který se podle stávajícího znění občanského soudního řádu [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.", ve znění od 1. července 2009] řadí mezi spory bagatelní. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09).

7. V intencích naznačených úvah posoudil Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí. Co se týče jednotlivých námitek neshledal je opodstatněnými. Obvodní soud pro Prahu 4 jasně, srozumitelně a poměrně podrobně vylíčil, z jakých skutkových zjištění vycházel a jeho právní závěry s nimi naprosto korespondují. Skutková zjištění byla pro posouzení věci naprosto dostačující. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že soud je povinen informovat účastníka, zda považuje určitá tvrzení za prokázaná. Poučovací povinnost soudu se však vztahuje pouze k nutnosti vylíčení rozhodných skutečností (§ 118a o. s. ř.) a nikoliv k nutnosti prokázání tvrzení. Stěžovatelem předestřená argumentace by vedla k tomu, že by soud předjímal svoje rozhodnutí, což by znamenalo porušení rovnosti účastníků řízení. V dané věci nelze spatřovat ani znaky libovůle v rozhodování ze strany soudu.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu