I.ÚS 3654/10 #2 — K otázce uložení ochranného léčení v ambulantní či ústavní formě

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 3. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 ve věci ústavní stížnosti L. P. proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 8. 2010 č. j. 1 T 225/2004-312, jímž bylo ochranné léčení psychiatrické uložené stěžovatelce ve formě ambulantní změněno na ochranné léčení psychiatrické ústavní, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 4 To 394/2010, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení soudu prvního stupně.

Odůvodnění


I.

V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2005 č. j. 1 T 225/2004-110 ve spojení s usnesením Krajského soudu Brně ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 3 To 170/2005 byla stěžovatelka v celém rozsahu zproštěna obžaloby pro dvojnásobný trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, a to se závěrem, že je pro nepříčetnost trestně neodpovědná, a dále pro dílčí útok pokračujícího trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Současně okresní soud uložil stěžovatelce ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní.

Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 5. 2006 č. j. 1 T 225/2004-219 bylo ochranné léčení ve formě ambulantní změněno na formu ústavní. Toto usnesení bylo odůvodněno tak, že stěžovatelka mařila výkon ochranné léčby tím, že se na plánované kontroly nedostavovala a přestala užívat léky. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. 3 To 359/2006 byla stížnost stěžovatelky proti citovanému usnesení okresního soudu zamítnuta.

Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 11. 2007 č. j. 1 Nt 1265/2007-14 bylo přeměněno ústavní ochranné léčení psychiatrické na léčení ambulantní s tím, že ústavní léčba splnila svůj účel a že se zdravotní stav stěžovatelky upravil.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 8. 2010 č. j. 1 T 225/2004-312 bylo - k návrhu lékařky MUDr. H. - rozhodnuto tak, že se podle § 99 odst. 5 trestního zákona a § 351a odst. 1 tr. ř. ochranné léčení psychiatrické (uložené ve formě ambulantní rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2005 č. j. 1 T 225/2004-110 ve spojení s usnesením Krajského soudu Brně ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 3 To 170/2005) mění ve své formě na ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. Krajský soud v Brně napadeným usnesením stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Okresní soud napadené usnesení odůvodnil v podstatě následovně.

Stěžovatelka trpí duševní poruchou, která je trvalá a neléčitelná; její výbušnost a reakce na okolí lze však ovlivnit pravidelným užíváním předepsaného léku, který však stěžovatelka podle všech vnějších projevů neužívá. Tím, že nepřistoupila na léčbu MUDr. H., maří účel ochranné léčby. Na změnu formy podávání léku nechtěla přistoupit. Z výpovědi "dříve obžalované"-stěžovatelky vyplynulo, že nemá zdravý náhled na svoji chorobu a na potřebu léčby. Změna postoje na konci řízení, tedy že se podrobí léčbě lékařky, nepůsobí věrohodně. Okresní soud má proto za to, že ústavní léčba je - s ohledem na chování stěžovatelky v místě bydliště - v tento okamžik již nezbytná. Již dříve se úspěšné ústavní léčbě podrobovala, prvního čtvrt roku po propuštění nebyly v místě bydliště žádné stížnosti.

Krajský soud se se závěrem i odůvodněním napadeného usnesení okresního soudu ztotožnil.



II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména následující.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, na základě jakých poznatků dospěly soudy k závěru, že je dána vysoká pravděpodobnost, že stěžovatelka spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, resp. z napadených rozhodnutí není patrné, že by se obecné soudy touto otázkou zabývaly. Přitom se v její věci jednalo o trestný čin, jehož typová nebezpečnost je nižší, čemuž odpovídá i ohrožení trestem odnětí svobody do dvou let, tj. s možností uložení alternativního trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě. V takovém případě je pak možno uložit - dle ustálené judikatury - ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech odůvodněných konkrétními skutkovými okolnostmi.

Návrh na změnu formy ochranného léčení byl podán MUDr. H., psychiatričkou, s odůvodněním, že ambulantní forma neplní svůj účel. Závěry MUDr. H. však není možno nijak objektivizovat. MUDr. H. nebyla totiž ve věci vyslechnuta, nebyla stěžovatelce či její "obhájkyni" dána možnost klást jí dotazy a MUDr. H. nepředložila lékařskou dokumentaci, z níž by bylo patrné, v jakém směru by stěžovatelka porušovala nebo nedodržovala stanovenou léčbu v ambulantní formě.

Podle stěžovatelky byla jako svědkyně vyslechnuta starostka obce Vícov pí R., podle jejíž výpovědi nastávají problémy mezi stěžovatelkou a sousedy J. a Z., avšak problémy s jinými občany obce zjištěny nebyly. Z této výpovědi je rovněž zřejmé, že se jedná o problémy sousedského charakteru. Sousedé se ke stěžovatelce nechovají dobře a nijak nezohledňují její postižení a - jak vyplývá i ze stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku MUDr. Š. - je stěžovatelka terčem posměchu v důsledku své choroby způsobené jí úrazem v mládí chováním nezodpovědného řidiče a z toho vyplývajících projevů. Konstatování, že stížnostmi se opakovaně zabývá přestupková komise Městského úřadu v Prostějově, pak bylo vyvráceno zprávou Komise pro projednání přestupků Městského úřadu v Prostějově, z níž vyplynulo, že od roku 2004 se přestupkového jednání nedopustila. Naopak její soused J. byl pro přestupkové jednání vůči stěžovatelce projednáván, leč o výsledku jednání stěžovatelka informována nebyla.

Stěžovatelka dále uvedla, že se obecné soudy, byť navrhovala k důkazu vypracování znaleckého posudku, nijak nepokoušely objektivizovat její současný psychický zdravotní stav vypracováním aktuálního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví; vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. R. v projednávané trestní věci, ačkoliv MUDr. H. tvrdila, že došlo ke změně stěžovatelčina stavu, která však - v důsledku postupu obecných soudů - nebyla (mimo tvrzení MUDr. H.) žádným přezkoumatelným způsobem zjištěna. Ani krajský soud se nijak nevypořádal s námitkami stěžovatelky, že závěry MUDr. H. nebyly nijak objektivizovány, že z výslechu R. nevyplynuly jiné než sousedské spory a že nedošlo ke změně povahy nemoci čí léčebných možností podle § 99 odst. 4 trestního zákona. Své rozhodnutí odůvodnil v podstatě jen vágním odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně.

Stěžovatelka dodala, že ochranné léčení v ústavní formě je závažným omezením osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy; to za určitých okolností může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Je navíc nutné mít na paměti, že nejde o trest, nýbrž o ochranné opatření. Vzhledem k těmto skutečnostem je nutno zjišťovat zákonné podmínky uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí, leč to obecné soudy neučinily.

Stěžovatelka uzavřela tak, že se tedy obecné soudy nijak nevyrovnaly s otázkou, zda nebezpečí, které ze strany stěžovatelky v případě pobytu na svobodě hrozí, je natolik závažné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je nezbytné. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany "nepříčetné" osoby hrozí, tím vyšší je i možnost omezení její osobní svobody [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 502/02 ze dne 3. 11. 2004 (N 166/35 SbNU 257)].



III.

Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující.

Základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Táž zapomíná na to, že MUDr. H. byla navrhovatelkou přeměny formy ochranného léčení, u veřejného zasedání dne 16. 8. 2010 přednesla svůj písemný návrh, ústně jej doplnila a k provedeným důkazům se vyjadřovala. MUDr. H. nebyla vyslýchána ani v pozici svědkyně ani v pozici znalkyně, a proto námitka, že stěžovatelce či její obhájkyni nebylo umožněno jí položit otázku, považuje soud za "zcela pomýlenou" argumentaci. V tomto neměla žádné horší postavení stěžovatelka a její obhájkyně než kupř. státní zástupkyně.

Pokud stěžovatelka namítá, že jí nebyl umožněn výslech znalce, poukazuje na ustanovení § 235 odst. 1 a 2 tr. řádu upravující průběh veřejného zasedání a dokazování. Soud přečetl k důkazu již předchozí znalecký posudek MUDr. R., který vedl soud v předchozím hlavním líčení k uložení ochranného léčení. Znalec již v tomto posudku a při výslechu u hlavního líčení vyjadřoval opatrný předpoklad úspěšnosti ochranného léčení stěžovatelky ambulantní formou, leč pouze při její plné spolupráci, a upřednostňoval formu ústavní.

Soud, vědom si právě menší závažnosti činu stěžovatelky a zásady proporcionality ve vztahu k omezení svobody ústavním ochranným léčením, zvolil právě ve svém rozsudku ze dne 3. 2. 2005 č. j. 1 T 225/2004-110 nejprve ambulantní formu léčby. Stěžovatelce tedy byla dána šance léčit se ambulantně a záleželo jedině a pouze na její spolupráci s lékařkou. Soud proto nepovažoval za nutné opětovně znalecký posudek vyhotovovat a přečetl jej u veřejného zasedání k důkazu, neboť se na stavu "chorobnosti" a nutnosti ochranného léčení stěžovatelky nic nezměnilo.

Okresní soud dodal, že stěžovatelka a její obhájkyně měly u veřejného zasedání možnost se k návrhu MUDr. H. vyjadřovat, navrhovat důkazy, klást vyslýchaným osobám otázky (byla vyslýchána svědkyně J. R. právě pro objektivní zhodnocení důsledků neplnění ambulantní léčby), čehož také hojně využívaly. Proto je třeba odmítnout účelové tvrzení stěžovatelky, že by byla jakkoliv na svých právech na obhajobu diskriminována.

Okresní soud konečně poukázal na úspěšnou ústavní ochrannou léčbu (již jednou v této věci byla forma léčení měněna), jak konstatuje ve svém usnesení Okresní soud v Kroměříži ze dne 20. 11. 2007 pod č. j. Nt 1265/2007-14 (č. l. 258).

Okresní soud závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené usnesení a uvedl, že vyčerpal všechny možnosti, než rozhodl o přeměně ochranné léčby.



IV.

S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť usoudil, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Především je nutno uvést prvotní zásadu, že s ohledem na to, že ochranné léčení ve formě ústavní představuje opatření týkající se omezení osobní svobody, jde o institut svou povahou výjimečný; má být nařízeno pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno. Tedy zde platí princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.

Ostatně takový princip (subsidiarity) platí i u vazby, u jakéhokoli jiného omezení osobní svobody a i u omezení jakéhokoli základního práva či svobody, neboť základní právo či svobodu lze omezit jen v případě nezbytně nutném k zajištění legitimního cíle. Pokud lze dosáhnout legitimního cíle jinak než omezením základního práva či svobody, nelze základní právo či svobodu omezit. V opačném případě by se v podstatě legitimní cíl omezení základního práva či svobody vytratil.

V dané věci byl důvodem nařízení ochranného léčení - ve formě ústavní - názor soudu, že stěžovatelka dříve nepřistoupila na injekční formu podávání léku [to plyne z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, kde se uvádí o stěžovatelce, že "Na změnu formy podávání léku nechtěla přistoupit ... Změna postoje na konci řízení, tedy že se podrobí léčbě lékařky, nepůsobí věrohodně.", ve spojení s kontextem obsahu spisu (srov. např. návrh MUDr. H. na přeměnu ochranného léčení na formu ústavní na č. l. 286: "Proto edukována o nutnosti změny medikace - tedy převedení z výše uvedených důvodů na depotní injekční antipsychoticum, které si opakovaně a rigidně odmítá nechat aplikovat, současně poučena o tom, že tímto maří výkon ochranného léčení."; srov. též vyjádření MUDr. H. při veřejném zasedání u okresního soudu na č. l. 305: "Nejsem schopna bez jejího souhlasu injekce aplikovat."); srov. též protokol o veřejném zasedání u okresního soudu na č. l. 304: "K dotazu soudu, že je důležité užívat injekce, proč je nechce, uvádí: Mě je po injekci špatně ..."; srov. rovněž vyjádření obhájkyně po krátké poradě s klientkou na závěr veřejného zasedání u okresního soudu na č. l. 306: "Paní P. je ochotna začít s léčbou, tzn. je ochotna zkusit injekce a zkusit, jak bude léčba působit."]. Tím maří dle okresního soudu účel ochranné léčby, přičemž změna postoje stěžovatelky v tomto směru na konci řízení nepůsobí věrohodně (srov. str. 2 poslední odstavec napadeného usnesení okresního soudu).

Tedy, okresní soud odůvodnil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní jen tím, že nevěří slibu stěžovatelky (prostřednictvím její obhájkyně), že přistoupí na injekční formu podávání léku. Tuto nedůvěru podložil toliko argumentem, že stěžovatelka svůj slib vyslovila až na konci řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud na tento slib stěžovatelky nereagoval a s odůvodněním okresního soudu se ztotožnil.

Ústavní soud usuzuje, že z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka dříve odmítala injekční formu podávání léku, neplyne, že pokud později - byť na konci řízení před okresním soudem - tuto formu podávání léku akceptovala, jde o postoj a priori nevěrohodný, takže nelze předpokládat, že by se (stěžovatelka) - v souladu se svým slibem - vskutku injekční formě podávání léku podrobila.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je změna postoje stěžovatelky k injekční formě podávání léku rozumně vysvětlitelná - zjednodušeně řečeno - tím, že si na konci řízení (podle jeho dosavadního průběhu, popřípadě po konzultaci se svojí obhájkyní - srov. protokol o veřejném zasedání u okresního soudu na č. l. 306) uvědomila, že pokud nebude akceptovat injekční formu podávání léku, bude muset být omezena na osobní svobodě. Tedy stěžovatelka mohla důvodně vyjít - po poradě se svou obhájkyní - z pragmatické úvahy, že je pro ni lepší podrobit se injekční formě podávání léku než být omezena na osobní svobodě (navíc na dobu neurčitou).

Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217) bodu 124, "na presumpci "viny" nelze založit apriorní popření základního práva. Platí naopak presumpce "neviny", a to analogicky jako v mnoha jiných sférách, ať již jde o presumpci neviny v trestním řízení, presumpci ústavně souladného postupu zákonodárce či o morální presumpci dobrých úmyslů počínání jednotlivce ve společenských vztazích. V této souvislosti lze poukázat i na nezbytný respekt veřejné moci k svobodné sféře jednotlivce.". Okresní soud však své rozhodnutí o omezení osobní svobody stěžovatelky založil právě na presumpci "viny" stěžovatelky (presumpce nevěrohodného slibu) a racionálně obhajitelně nevysvětlil, proč není důvodu považovat slib stěžovatelky za věrohodný. Zde Ústavní soud znovu opakuje, že z výše uvedených důvodů za takové racionálně obhajitelné vysvětlení nelze označit pouhý odkaz okresního soudu na to, že stěžovatelka akceptovala injekční formu podávání léku až na konci řízení.

K tomu lze dodat, že riziko újmy na veřejném zájmu (ochrana společnosti před stěžovatelkou trpící duševní poruchou a současně údajně nepožívající léky mírnící projevy její duševní poruchy neinjekční formou), pro které okresní soud nařídil ochranné léčení ve formě ústavní, není velké. To i proto, že okresní soud může - bezprostředně po případném budoucím odmítnutí stěžovatelky přijímat léky injekční formou - znovu rozhodovat o nařízení ochranného léčení ve formě ústavní. Proto i z pohledu proporcionality - zvažování intenzity dotčení kolidujících hodnot - napadené usnesení okresního soudu neobstojí.

Krajský soud pochybení okresního soudu nereparoval, i když stěžovatelka znovu (ve stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu na č. l. 310) vyslovila svůj slib podrobit se injekční léčbě. Změnu svého postoje odůvodnila tím, že jí její obhájkyně podrobně vysvětlila celou situaci s tím, že všechny injekce nejsou stejného charakteru, a dodala, že její postižení vyžaduje, aby jí bylo vše jasně a zřetelně vysvětleno.

Lze tedy shrnout, že jestliže bylo rozhodnuto o omezení osobní svobody stěžovatelky v podstatě jen za účelem zajištění injekční formy podávání léku, nebyly využity všechny prostředky k zajištění téhož cíle, tj. k realizaci dobrovolné injekční formy podávání léku v ambulantní formě (nikoli ve formě ústavní).

Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí porušila základní právo stěžovatelky nebýt omezována na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví ústavně konformně vyložený zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadená rozhodnutí lze též rovněž považovat za libovolná (a rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť racionálně odůvodněné úvahy vedoucí k závěru o nutnosti omezení osobní svobody stěžovatelky neobsahují.

Z uvedených důvodů - tedy po shledání, že základní práva a svobody stěžovatelky byly napadenými rozhodnutími porušeny - Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Ostatními námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, neboť to považoval - vzhledem k tomu, že již výše uvedené vede nutně ke zrušení napadených rozhodnutí - za nadbytečné.



VI.

Jako obiter dictum Ústavní soud podotýká následující.

Ústavní soud zjistil ze spisu obecných soudů (srov. č. l. 255), že dne 7. 6. 2007 došel Okresnímu soudu v Prostějově návrh Psychiatrické léčebny v Kroměříži na zrušení - předchozího - ochranného léčení stěžovatelky ve formě ústavní. V něm je uvedeno, že ochranné ústavní léčení splnilo svůj účel a že byly vyčerpány všechny léčebné prostředky. Leč až dne 20. 11. 2007 - tedy téměř až po čtyřech a půl měsících po doručení návrhu psychiatrické léčebny - rozhodl Okresní soud v Kroměříži o přeměně ochranného léčení stěžovatelky z formy ústavní na formu ambulantní (č. l. 258). Tento zřejmý průtah (ve veřejném zasedání nebylo prováděno složité dokazování; byl proveden jen důkaz odborným lékařským vyjádřením a trestním spisem, v němž byla léčba uložena) plyne z toho, že citovaný návrh Psychiatrické léčebny v Kroměříži (na zrušení ochranného léčení stěžovatelky ve formě ústavní) byl Okresním soudem v Prostějově pouze založen do spisu, aniž by na něj bylo jakkoli reagováno. Až po telefonátu Psychiatrické léčebny v Kroměříži ze dne 1. 11. 2007 byl spis (patrně předsedou senátu Okresního soudu v Prostějově JUDr. Petrem Vrtělem - srov. komparaci podpisu na první pohled např. na č. l. 257 a 221) postoupen příslušnému Okresnímu soudu v Kroměříži. Tedy nejen že stěžovatelka byla - v důsledku průtahu Okresního soudu v Prostějově - omezena na osobní svobodě nedůvodně a protiústavně (absentoval legitimní cíl omezení osobní svobody stěžovatelky) několik měsíců, ale tato doba by byla ještě delší, pokud by Psychiatrická léčebna v Kroměříži svůj návrh u Okresního soudu v Prostějově neurgovala (byť až dne 1. 11. 2007). Bude na stěžovatelce, zda se bude domáhat náhrady možné újmy, kterou jí tímto průtahem obecný soud způsobil.