II.ÚS 1222/10 #2 — Náklady řízení v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 1222/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2010 ve věci č. j. 20 Co 129/2009-34 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. září 2008 ve věci č. j. 69 Nc 3986/2007-8, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náklady exekuce.

Odůvodnění


Stěžovatelka podala proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva na majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka podala dne 15. srpna 2007 návrh na nařízení exekuce s pověřením soudního exekutora P. K. Usnesením ze dne 7. ledna 2008 č. j. 69 Ne 3986/2007-3 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") exekuci nařídil, jejím provedením pověřil P. K. a povinnému uložil uhradit stěžovatelce i exekutorovi náklady exekuce.

Napadeným usnesením městský soud soudní exekuci zastavil z důvodu nemajetnosti povinného a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi P. K. náklady exekuce ve výši 4 165 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, aniž by jakýmkoli způsobem zkoumal, zda stěžovatelka zastavení exekuce z uvedeného důvodu zavinila.

Proti výroku o nákladech exekuce podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") tak, že napadeným usnesením nákladový výrok usnesení městského soudu potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li exekuce zastavována pro nemajetnost povinného dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, je namístě aplikovat ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v němž je jasně stanovena povinnost stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady účelně vynaložené, případně paušálně určené náklady vzniklé v průběhu provádění exekuce. Dle krajského soudu zákon nedává soudu možnost posuzovat zavinění či nezavinění, ani zda stěžovatelka mohla, nebo nemohla znát skutečné majetkové poměry povinného.

Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2615/07 ze dne 10. 4. 2008) zastává názor, že oprávněné osobě je možno uložit náhradu nákladů exekuce pouze v případě, že zastavení exekučního řízení zavinila. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že podávala návrh na nařízení exekuce proti majetku povinného v dobré víře, že povinný má majetek, z něhož lze její nárok a náklady exekuce uspokojit. Stěžovatelka se proto domnívá, že ve světle judikatury Ústavního soudu jí může být uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce dle ustanovení § 89 exekučního řádu pouze v případě, že zastavení exekučního řízení prokazatelně zavinila. Obecné soudy se však dle mínění stěžovatelky otázkou (míry) jejího zavinění na zastavení exekuce vůbec nezabývaly.

Městský soud v Brně ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti konstatuje, že považuje napadené rozhodnutí za správné a v souladu se zákonem. Plně se přitom ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že zákon stanovuje v ustanovení § 89 větě druhé exekučního řádu povinnost oprávněné osobě jasně a nezaměnitelným způsobem a nedává soudu možnost posuzovat otázku zavinění. Městský soud přitom zdůrazňuje, že stěžovatelka mohla ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce požádat soud o pomoc při zjišťování majetku povinného podle ustanovení § 259, § 260 odst. 2, respektive ustanovení § 260a a násl. občanského soudního řádu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření pouze v plném rozsahu odkázal na napadené rozhodnutí tohoto soudu.

P. K., soudní exekutor, ve vyjádření vedlejšího účastníka zdůraznil, že při zachování alespoň minimální míry obezřetnosti si mohla stěžovatelka na základě nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků (živnostenský, obchodní a databáze ARES) zjistit, že povinná v době podání předmětného návrhu na nařízení exekuce již fakticky nevyvíjela žádnou činnost. Vznik nákladů exekuce proto dle soudního exekutora jednoznačně zavinila právě stěžovatelka.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavněprávní interpretací dikce ustanovení § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

Na novou dikci ustanovení § 89 exekučního řádu (jež byla zjevně obecnými soudy aplikována v posuzované věci a dle které v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný) reagoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511). Veden principem priority ústavně konformního výkladu, dospěl Ústavní soud k závěru, že citovanou právní normu je nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení. Oprávněný je tedy povinen hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutora v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného pouze v závislosti na míře jeho procesního zavinění na zastavení exekuce. Uvedený závěr zopakoval Ústavní soud i v dalších nálezech [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nález sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391), nález sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263)].

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) potom provedl Ústavní soud interpretativní výrok, dle něhož je nutno ustanovení § 89 věty druhé exekučního řádu ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení § 89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.

Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 exekučního řádu nelze než uzavřít, že obecné soudy v projednávané věci ustanovení § 89 exekučního řádu ústavně konformním způsobem neinterpretovaly.

Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení soudního exekutora, že stěžovatelka sama zavinila vznik nákladů exekuce, neboť tomuto tvrzení nemůže Ústavní soud v kontextu dané věci nikterak přisvědčit.

Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na hospodárnost řízení Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky je přiléhavé zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásah do stěžovatelčiných základních práv lze zhojit již na této instanční úrovni. Zrušení usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích přitom současně vyjadřuje potřebu adekvátně reflektovat i práva a povinnosti ostatních účastníků exekučního řízení.

Za situace, kdy Ústavní soud ruší pouze rozhodnutí odvolacího soudu, musí být ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně posouzena jako nepřípustná, neboť se tak stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání jejího opravného prostředku (odvolání). Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34 zrušil.

Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci však nemohl Ústavní soud odhlédnout od skutečnosti, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz výše uvedené nálezy), jež není obecným soudům neznámá (většina odkazovaných nálezů byla vyhlášena přede dnem vydání napadeného usnesení). Stejně tak musel mít Ústavní soud na zřeteli, že náklady právního zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem značně převyšují její měsíční příjem, pročež by se podání ústavní stížnosti, jíž bylo posléze vyhověno, mohlo jevit jako kontraproduktivní, což by zjevně odporovalo zásadám spravedlivosti, neboť stěžovatelka nezavinila ani to, že ochranu svých ústavně zaručených práv musela hledat až - ultima ratio - v řízení před Ústavním soudem.

Z uvedeného důvodu přistoupil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud proto uložil Krajskému soudu v Brně, aby nahradil stěžovatelce účelně vynaložené náklady spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 7 020 Kč [odměna za zastoupení účastníka řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 5 250 Kč + 2 x 300 Kč režijního paušálu + daň z přidané hodnoty ve výši 20 % z částky 5 850 Kč, tedy 1 170 Kč]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem.