II.ÚS 289/12 #1 — Právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 544/2011-244 ze dne 18. listopadu 2011 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 2 T 3/2010-234 ze dne 31. srpna 2011, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s přibráním zmocněnkyně v trestním řízení, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a J. T. jako vedlejšího účastníka řízení.

Odůvodnění

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i principů vtělených do ustanovení čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").

2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že v jejím případě došlo v rámci rozhodování obecných soudů o žádosti přiznat jí právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce v trestním řízení k porušení práva na spravedlivý proces tím, že se obecné soudy jednak zcela formalisticky vypořádaly s jejími námitkami, a to způsobem, který je ve zřejmém rozporu s obsahem spisu, jednak svá rozhodnutí postavily na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu.

3. Pokud jde o prvně uvedenou výhradu, má stěžovatelka za to, že zamítnutí její žádosti o uložení odsouzenému povinnosti k náhradě nákladů souvisejících s přibráním zmocněnce ve smyslu § 154 odst. 2 trestního řádu je postaveno na argumentaci, která je ve zjevném rozporu s průběhem trestního řízení, jak je zachycen ve spisovém materiálu. Konkrétně namítá, že závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti účasti zmocněnce poškozené v daném trestním řízení vyvrací již pouhý fakt, že soud sám v rozporu s § 155 odst. 5 trestního řádu poučil nesprávně stěžovatelku o tom, že proti jeho usnesení není stížnost přípustná.

4. I další důvody, které soud prvního stupně ve svém usnesení uvedl, však dle názoru stěžovatelky porušují její právo na spravedlivý proces. Konstatování, že účast zmocněnce byla pouze formální, protože se stěžovatelka jako poškozená mohla hlavního líčení účastnit sama, neboť bylo veřejné, pak "a priori vylučuje důvodnost účasti zástupce na trestním řízení vůbec a popírá smysl tohoto institutu". Navíc je dle ní tento závěr soudu i v rozporu s důkazy založenými ve spise, když se prý stěžovatelka prokazatelně nemohla účastnit hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2010, a to z důvodu konání maturitní zkoušky. Z tohoto hlavního líčení se stěžovatelka dle svých slov řádně omluvila a svoji neúčast doložila potvrzením školy. Uvedené hlavní líčení přitom bylo dle jejího názoru klíčové, neboť při něm odsouzený vypovídal a prý bylo nutné jeho výpověď konfrontovat s důkazy založenými ve spise. Jak je dle stěžovatelky patrné z protokolu o hlavním líčení, otázky zmocněnkyně přispěly k usvědčení odsouzeného, který ve své výpovědi na dotazy soudu "nejprve lhal o tom, že se odmítl podrobit sexuologickým vyšetřením, teprve na dotaz zmocněnkyně (a nikoli státního zástupce, jak by se dalo očekávat) odsouzený přiznal, jakým vyšetřením se podrobil a s jakým výsledkem". Zmocněnkyně poškozené pak kladla též otázky dalším svědkům.

5. Účast zmocněnce pak dle stěžovatelky nebyla formální ani při dalším hlavním líčení konaném dne 9. 11. 2011, což je prý opět patrné z protokolu. Zmocněnkyně kladla otázky svědkyni i znalci, navrhovala doplnění dokazování, na závěr se vyjadřovala k věci z hlediska poškozené. Pokud jde o to, že otázky při druhém hlavním líčení mohla klást i stěžovatelka sama, je dle ní třeba uvést, že po svém výslechu, který byl pro ni velmi nepříjemným zážitkem, oživujícím traumatické vzpomínky, které musela sdělovat před větším počtem osob a v přítomnosti obžalovaného, byla rozrušená tak, že se jen těžko mohla koncentrovat na kladení otázek. Stěžovatelka se dále domnívá, že účast zmocněnce byla odůvodněná i v přípravném řízení, přičemž ani počet porad (při převzetí věci, před podáním vysvětlení u policejního orgánu a též před hlavním líčením) nelze považovat za nestandardní s ohledem na povahu věci i délku řízení.

6. Pokud se jedná o konstatování soudu prvního stupně o nepřiznání nákladů studijní cesty, k tomu stěžovatelka uvádí, že o přiznání těchto nákladů nežádala, jak je prý ostatně z jejího podání patrné. Skutečnost, že byla nucena odložit studijní cestu do zahraničí, aby podala svědeckou výpověď při hlavním líčení osobně (což je dle jejího mínění v těchto případech více než vhodné), uváděla ve své žádosti pouze pro doplnění toho, jaké těžkosti jí trestní řízení přineslo, a tedy pro posouzení dalších okolností případu ve smyslu § 154 odst. 2 trestního řádu. O této skutečnosti prý byl zároveň informován předseda senátu při hlavním líčení dne 20. 7. 2010, k němuž se stěžovatelka dostavila a jehož konání bylo zmařeno mj. v důsledku neúčasti odsouzeného.

7. Pokud pak jde o námitku, že obecné soudy svá rozhodnutí postavily na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu, stěžovatelka především poukázala na to, že uvedené ustanovení trestního řádu dopadá i na případy, kdy poškozený nárok na náhradu škody neuplatnil, ale jinak plně v řízení vykonával práva poškozeného, protože i v takovém případě mu "nebyl přiznán nárok na náhradu škody". Není totiž dle stěžovatelky rozumného důvodu, proč by měl být ve vztahu k náhradě nákladů spojených s účastí v trestním řízení preferován poškozený v adhezním řízení oproti poškozenému, který náhradu škody neuplatňuje, ale jinak využívá plně svých procesních práv. Takový výklad by vedl "ke zcela absurdním situacím, kdy by měl nárok na náhradu nákladů např. poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody pouze smyšlený nebo škodu požadoval i přesto, že mu již byla zaplacena, oproti poškozenému, který nárok na náhradu škody neuplatnil, protože mu hmotná škoda nevznikla, ale újma, která mu byla způsobena trestným činem, je závažná a mnohdy penězi jen těžko vyčíslitelná". Jedná se dle ní právě a zejména o trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, kde jako následek zpravidla vzniká újma v rovině nemateriální, kterou trestní řád až do novely provedené zákonem č. 181/2011 Sb. ani neumožňoval poškozeným přiznat. V této spojitosti stěžovatelka vyzdvihla, že zmiňovaná novela nabyla účinnosti 1. 7. 2011, tedy až po právní moci odsuzujícího rozsudku v předmětné trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 3/2010.

8. I přesto však prý existují poškození, kteří z různých důvodů nechtějí nárok na náhradu škody (či nově i nemajetkové újmy) po pachateli trestného činu uplatňovat a samotné projednání věci a odsouzení pachatele považují za dostačující satisfakci. Ani v takovém případě by jim však dle přesvědčení stěžovatelky neměla být odňata možnost požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jejich účastí v trestním řízení po pachateli trestného činu. Účast poškozeného je dle ní v trestním řízení nepochybně zásadní, svědecká výpověď poškozeného je prý často rozhodujícím důkazem a tato účast a s ní spojené náklady jsou vyvolány v důsledku jednání pachatele bez ohledu na to, zda po něm poškozený uplatňuje či neuplatňuje škodu. Potřeba účasti zmocněnce poškozeného je dle názoru stěžovatelky také odůvodněna nejen při vyčíslování nároků na náhradu škody, nýbrž jeho pomoc je vhodná právě i v případě trestných činů, kde hmotná škoda nevzniká, neboť zájmy poškozeného hájí osoba odlišná od orgánů činných v trestním řízení, které "z pochopitelných důvodů tak činit nemohou". Opětovně zde prý také vyvstává kontrast mezi ochranou pachatele, který měl v daném případě nárok na kvalifikovanou právní pomoc ze zákona od počátku trestního stíhání, oproti poškozené, které je "diskriminačním výkladem zákona odňato právo požadovat po pachateli náhradu nákladů spojených s trestním řízením, jež bylo vyvoláno v důsledku trestného činu pachatele".

9. Stěžovatelka je názoru, že ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu lze přitom vyložit ústavně konformním způsobem tak, že nárok na náhradu nákladů spojených s účastí v trestním řízení je možné přiznat všem poškozeným bez ohledu na to, zda uplatňují po pachateli náhradu škody či nikoli. Uvedené lze dle stěžovatelky dovodit i z ustanovení § 155 odst. 3 trestního řádu v tehdy platném znění (nyní v § 155 odst. 4), podle kterého předseda senátu rozhodne o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému nejen náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, ale i jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení.

10. Na závěr své ústavní stížnosti vyjádřila stěžovatelka své přesvědčení o tom, že shora označenými soudními rozhodnutími byla porušena její základní práva, tedy právo na to, aby její žádost byla spravedlivě posouzena nezávislým a nestranným soudem při zachování základních procesních zásad, tj. zásady rovnosti účastníků řízení a zásady zákazu diskriminace, neboť napadená usnesení spočívají na výkladu zákona, který tato ústavně chráněná práva porušuje. Stěžovatelka rovněž uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že Ústavní soud není další instancí v rámci obecné soustavy soudů, má však za to, že potřeba ústavně konformního výkladu citovaného ustanovení trestního řádu je dána nejen v této konkrétní věci, ale pomůže i dalším poškozeným, kteří svou účastí v trestním řízení přispěli k odsouzení pachatele trestného činu, avšak rozhodováním soudů jim bylo právo na náhradu jejich nákladů odepřeno. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil namítané porušení základních práv stěžovatelky ze strany patřičných obecných soudů a aby ústavní stížností dotčená soudní rozhodnutí zrušil.

II.

11. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal trestní spis Okresního soudu Praha-západ vedený pod sp. zn. 2 T 3/2010, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.

12. Výše citovaným usnesením Okresní soud Praha-západ rozhodl o žádosti stěžovatelky na přiznání práva na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s přibráním zmocněnkyně v trestním řízení tak, že ji zamítl, když žádost neshledal natolik důvodnou, aby jí mohl vyhovět. V odůvodnění poukázal předně na to, že hlavního líčení se účastnila zmocněnkyně poškozené v podstatě formálně, svojí účastí dle názoru soudu nijak nehájila její práva, když poškozená se prý v rámci adhezního nároku nijak nepřipojila a před soudem podala svoji svědeckou výpověď po řádném poučení soudem. Samotnou účast zmocněnkyně v celém trestním řízení pak soud neshledal nijak prospěšnou ve vztahu k poškozené, když ta se takového jednání po svém výslechu prý mohla též účastnit sama, hlavní líčení bylo veřejné. Okresní soud uzavřel, že v dané trestní věci poškozená nežádala náhradu škody, takový nárok nevznesla, a soud tak o něm ani nerozhodoval. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru o zbytečné účasti zmocněnkyně na hlavním líčení, resp. o absenci nutnosti takové účasti i jejich vzájemné porady, a proto nepřistoupil ani k přiznání práva na částečnou náhradu nákladů. Soud rovněž uvedl, že pokud se poškozená coby svědkyně dostavila k hlavnímu líčení, které se nekonalo, mohla prý žádat svědečné za náhradu mzdy za ztracený čas včetně cestovného, soud by jí byl její nárok jistě přiznal. Co se týká nákladů studijní cesty, ty prý soudu tehdy jako svědkyně nedoložila, soud o takovém nároku tak tehdy nemohl ani rozhodnout.

13. Stěžovatelka následně proti rozhodnutí soudu prvního stupně navzdory poučení okresního soudu o nepřípustnosti opravného prostředku proti jeho usnesení podala prostřednictvím své zmocněnkyně stížnost, protože podle jejího názoru přípustná byla. V odůvodnění své stížnosti pak šířeji rozvedla konkrétní důvody, proč je přesvědčena o nesprávnosti závěrů učiněných okresním soudem, že přítomnost zmocněnkyně byla toliko formální a v zásadě nepotřebná. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že její námitky v tehdy podané stížnosti korespondují s námitkami, které stěžovatelka uvádí nyní v ústavní stížnosti, a proto nepokládá za nutné je zde blíže rekapitulovat. Na závěr svého návrhu poškozená žádala, aby jí požadovaná částka, tj. 21 114 Kč, byla odsouzeným podle § 154 odst. 2 trestního řádu zaplacena.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací poté, co stěžovatelce přisvědčil stran otázky přípustnosti stížnosti a nesprávného poučení daného okresním soudem, však na základě své interpretace ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu dospěl k závěru, že žádost poškozené na přiznání práva na náhradu nákladů není důvodná, a tudíž stížnost zamítl. Ve stručném odůvodnění svého usnesení soud druhého stupně sice uznal, že poukaz okresního soudu na údajnou toliko formální účast zmocněnkyně poškozené v trestním řízení není zcela přiléhavý, nicméně argumentoval tím, že rozhodující skutečností je, že ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu se stále týká jen poškozeného, který uplatnil vůči obžalovanému nárok na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy. To dle názoru krajského soudu z dikce tohoto ustanovení plyne zcela jasně, přičemž soud cituje slova "i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti", z čehož dovozuje, že soud o něm rozhodoval, ale nepřiznal ho. To dle krajského soudu samozřejmě lze jen tehdy, pokud poškozený nárok zde uvedený řádně uplatnil před zahájením dokazování. A to se v této věci prý nestalo, takže návrh poškozené nemůže mít naději na úspěch.

III.

15. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Praze a Okresní soud Praha-západ jako účastníky a odsouzeného J. T. jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

16. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 20. března 2012 konstatuje, že k argumentům ústavní stížnosti nyní podané se vyjadřovat nebude, protože ani v řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně se jimi soud druhého stupně nezabýval. Nikoliv však prý proto, že by se byl ztotožnil s názorem prvého soudu o pouze formální účasti zmocněnkyně poškozené v průběhu řízení nebo dokonce s tím, že její účast u všech hlavních líčení nebyla nezbytná, nýbrž proto, že podle jeho názoru "ust. § 154 tr. ř. dává možnost žádat náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody (včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce) jen tomu poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škodu (byť mu i přiznán nebyl)". Krajský soud přitom prý vycházel z textu obou odstavců § 154 trestního řádu. Na závěr svého vyjádření uvedl, že dle pozdější judikatury odkazující na znění § 155 odst. 3 trestního řádu uplatnění nároku na náhradu škody není nutnou podmínkou rozhodnutí příznivého poškozenému. Krajský soud k tomu dodal, že text § 154 trestního řádu "tomu sice jednoznačně odporuje, ponechávám však za této situace rozhodnutí na Ústavním soudu".

17. Okresní soud Praha-západ se k předložené ústavní stížnosti vůbec nevyjádřil. Na výzvu k předložení spisu okresní soud nejprve nereagoval, teprve po urgenci Ústavního soudu ze dne 13. června 2012 spis zaslal, aniž se však k žádosti Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti jakkoli blíže vymezil.

18. Vedlejší účastník, odsouzený J. T., poté, co mu byla Ústavním soudem prodloužena lhůta k podání příslušného vyjádření, prostřednictvím svého právního zástupce poskytl Ústavnímu soudu vyjádření ze dne 24. května 2012. V něm vyjádřil názor, že polemika stěžovatelky tak, jak ji předestřela v ústavní stížnosti, prý zcela vybočuje z mezí daného případu. Vedlejší účastník, podobně jako Krajský soud v Praze, z analýzy textu ustanovení § 154 trestního řádu vyvozuje, že nárok na náhradu nákladů řízení v souvislosti s přibráním zmocněnce se podle § 154 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2011, týká výlučně těch poškozených, kterým byla trestným činem způsobena majetková újma a kteří takový nárok uplatnili. Tomuto závěru prý ostatně odpovídá i postup zákonodárce, když teprve zákonem č. 181/2011 Sb. s účinností od 1. 7. 2011 došlo k novelizaci ustanovení § 154 odst. 1 trestního řádu, v důsledku které explicitně vzniká nárok na náhradu nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení i v případě, že odsouzenému byla uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení.

19. Kromě toho je dle vedlejšího účastníka třeba vzít v úvahu, že přiznání náhrady nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení v případě, že odsouzenému není soudem uložena povinnost k náhradě škody vůbec nebo pouze zčásti, je předmětem volného uvážení soudu s přihlédnutím k povaze věci a okolnostem případu. Na přiznání této náhrady tak prý není dán ze zákona nárok a rozhodnutí soudu o návrhu poškozeného na přiznání takové náhrady nemůže být již z povahy věci předmětem přezkumu Ústavním soudem.

20. Vedlejší účastník dále nesouhlasí ani s názorem stěžovatelky, že účast poškozeného v trestním řízení je zásadní. Účelem trestního řízení je dle něj z hlediska celospolečenského zájmu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Účelem trestního řízení prý naopak není v první řadě zajištění náhrady škody způsobené poškozenému trestným činem, když takový nárok může poškozený uplatnit především v občanskoprávním řízení. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že svědecká výpověď poškozeného je často rozhodujícím důkazem a tato účast a s ní spojené náklady jsou důsledkem jednání pachatele trestného činu, pak je dle vedlejšího účastníka nutno namítnout, že náklady svědka spojené s jeho výpovědí v trestním řízení uplatňuje svědek ve smyslu § 104 trestního řádu u příslušného orgánu činného v trestním řízení. Nárok na svědečné tak prý nelze uplatňovat jiným způsobem, tedy ani formou náhrady nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení.

21. Na závěr svého vyjádření vedlejší účastník vyzdvihl, že stěžovatelka napadá obě soudní rozhodnutí též z důvodů, že jimi mělo být porušeno ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aniž by však prý z ústavní stížnosti vyplývalo, jakým způsobem mělo dojít k porušení tohoto práva spočívajícího v možnosti každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Skutečnost, že stěžovatelce nebyla obecnými soudy přiznána náhrada nákladů souvisejících s její účastí v trestním řízení, dle mínění vedlejšího účastníka nepředstavuje porušení uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Usnesení soudu prvního stupně sice dle něj obsahovalo nesprávné poučení o opravném prostředku, nicméně kvalifikovaně zastoupená stěžovatelka zákonem přípustný opravný prostředek využila a tento opravný prostředek byl řádně projednán. K újmě na jejích právech tak prý nedošlo. Z ústavní stížnosti není dále podle názoru vedlejšího účastníka zcela zřejmé, v čem konkrétně má spočívat porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky spočívajícího v rovnosti účastníků řízení a vyjádřeného v čl. 37 odst. 3 Listiny. Stejně tak prý nelze z ústavní stížnosti vůbec dovodit, v čem má spočívat údajné porušení zákazu diskriminace vyjádřeného v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.

22. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků k replice stěžovatelce, která ve svém podání ze dne 20. září 2012 setrvala na svém přesvědčení vyjádřeném v ústavní stížnosti, přičemž poznamenala, že bagatelizace poškozeného v trestním řízení ze strany vedlejšího účastníka je nepřípadná a svědčí o nedostatku věcné argumentace. Na závěr své repliky uvedla, že na podané ústavní stížnosti nadále trvá.

23. Ústavní soud si od účastníků a vedlejšího účastníka řízení rovněž vyžádal souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť od ústního jednání neočekával další objasnění věci. Stěžovatelka udělila souhlas výslovný, a to ve svém podání ze dne 20. září 2012. Krajský soud v Praze jej udělil ve svém vzpomínaném vyjádření k ústavní stížnosti, Okresní soud Praha-západ ani vedlejší účastník se v poskytnuté patnáctidenní lhůtě nevyjádřili, a proto prostřednictvím § 63 zákona o Ústavním soudu nastal stav předvídaný v § 101 odst. 4 občanského soudního řádu. Za této situace tedy Ústavní soud ústní jednání nenařídil.

IV.

24. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

25. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

26. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistota, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

27. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů v otázce náhrady nákladů poškozené bylo založeno na ústavně nekonformním výkladu jednoduchého práva, konkrétně ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu, jakož i na absenci náležitého odůvodnění.

28. Dříve, nežli přikročí k vlastní argumentaci, pokládá Ústavní soud za vhodné vypořádat se s námitkami vedlejšího účastníka, jimiž zpochybňuje jeho přezkumnou pravomoc ve vztahu k soudním rozhodnutím o nepřiznání náhrady nákladů poškozené v trestním řízení, jakož i s výhradami stran absence důvodů porušení základních práv v samotné ústavní stížnosti.

29. Vedlejší účastník uvádí, že přiznání náhrady nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení v případě, že odsouzenému není soudem uložena povinnost k náhradě škody vůbec nebo pouze zčásti, je předmětem volného uvážení soudu s přihlédnutím k povaze věci a okolnostem případu. Na přiznání této náhrady tak dle něj není dán ze zákona nárok a rozhodnutí soudu o návrhu poškozeného na přiznání takové náhrady nemůže být již z povahy věci předmětem přezkumu Ústavním soudem. Takový výklad však nelze akceptovat. Soud má nepochybně zákonem poskytnut velký prostor pro úvahy, na jejichž základě rozhodne o přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení poškozenému, avšak tato otázka není předmětem zcela volné úvahy soudu, jak by se snad mohlo podávat z doslovného znění předmětných zákonných ustanovení. Základní požadavky kladené na výkon veřejné moci ve vztahu k podřízeným subjektům práva (a recipientům vrchnostenských aktů), to jest především ústavní zákaz svévole v rozhodování orgánů veřejné moci a povinnost řádně a ústavně souladným způsobem odůvodnit své rozhodnutí, přirozeně dopadají i na případy, kdy je orgánu veřejné moci svěřen určitý prostor pro vlastní uvážení či posouzení. Je naprosto nepřijatelné a zapovězeno, aby orgán veřejné moci tento prostor zneužil, resp. uchopil tak, že ve svém důsledku popře základní charakteristiky materiálního právního státu. Ústavnímu soudu nepochybně nepřísluší hodnotit vhodnost či správnost rozhodnutí orgánu veřejné moci, avšak jen potud, pokud jimi nejsou negativně dotčeny prameny ústavního pořádku. Nelze tedy vyloučit, že ani takové rozhodování orgánu veřejné moci, které se uskutečňuje v intencích "volné úvahy", nebude prosto ústavními součástkami zapovězených prvků, kupříkladu projevu libovůle, extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, anebo právě výkladu právních norem, který ve své podstatě a intenzitě nabourává jeden či více atributů demokratického právního státu. Expressis verbis, stěžovatelkou naříkané soudní akty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu a priori nevymykají.

30. Pokud jde o námitky vedlejšího účastníka, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla nic, z čeho by bylo lze dovodit porušení práva na spravedlivý proces, jak je zachyceno v čl. 36 odst. 1, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, a o zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy, je třeba nejprve říci, že Ústavní soud není vázán výlučně důvody, které stěžovatel ve svém návrhu uvádí, a rozsah jeho přezkumné činnosti se nevyčerpává rozsahem samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud může zrušit rozhodnutí i z jiného důvodu, než který stěžovatel uvádí, tedy i z důvodu, který v ústavní stížnosti zmíněn vůbec není, jestliže sám dospěje k závěru o porušení základního práva či svobody z tohoto konkrétního důvodu. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, jak ostatně plyne z výše provedené rekapitulace jejích námitek, v čem konkrétně spatřuje důvody porušení práva na spravedlivý proces (pojímaného v širokém slova smyslu) - jednak v údajně ústavně nekonformním výkladu § 154 odst. 2 trestního řádu, který vede k narušení rovnosti účastníků, jednak v nedostatečném vypořádání se s jejími námitkami (jak v řízení před okresním soudem, tak i v řízení před soudem krajským). Ústavní stížnost tak poskytuje dostatek informací, na jejichž základě může Ústavní soud přezkoumat, zda k vytýkanému postupu obecných soudů vskutku došlo.

31. Pokud jde o napadené rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, je nutno přisvědčit stěžovatelce v tom, že jeho úvahy stran "v podstatě formální" účasti zmocněnkyně poškozené se nacházejí ve značném rozporu s tím, jak je aktivita zmocněnkyně zachycena ve spisovém materiálu. Ad demonstrandum lze odkázat na protokol o hlavním líčení konaném dne 26. května 2010 u Okresního soudu Praha-západ (č. l. 162 až 166) anebo na protokol o hlavním líčení konaném dne 20. července 2010 (č. l. 177 až 180), z nichž je dobře patrné nejen to, že zmocněnkyně se tohoto líčení účastnila osobně, nýbrž i to, že svědkům kladla otázky. Krom toho za stěžovatelku činila vůči soudu i další úkony či realizovala její oprávnění, jak je například dobře patrno z č. l. 153 nebo č. l. 175. Pakliže okresní soud došel k závěru o faktické bezvýznamnosti samotné účasti zmocněnkyně v trestním řízení, aniž blíže rozvedl, z čeho konkrétně usuzuje na neúčelnost zastoupení poškozené a proč, když je aktivita zmocněnkyně dobře seznatelná a specifikovatelná ze samého trestního spisu, je jeho rozhodnutí nejen nedostatečně odůvodněno, v důsledku čehož současně nepůsobí přesvědčivě, ale taktéž tím soud prvního stupně staví své závěry do pozice extrémního nesouladu s tím, co plyne přímo z obsahu spisu 2 T 3/2010. Ostatně i sám Krajský soud v Praze hodnotil tento úsudek okresního soudu jako "ne zcela přiléhavý", přitakav v zásadě názoru stěžovatelky.

32. Ústavní soud je rovněž nucen podotknout, že rozhodování o právu poškozeného na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce nemůže být podmíněno mírou jeho procesní aktivity, kterýžto faktor může hrát roli jedině při stanovení výše náhrady nákladů, nikoli však roli determinující přiznání či naopak nepřiznání práva na náhradu předmětných nákladů, neboť by se v takovém případě jednalo o faktické vyprázdnění obsahu tohoto práva, což není slučitelné s principem ochrany práv soudní mocí, jak stojí v čl. 4 a 90 Ústavy. Vedle toho je třeba také pamatovat na to, že zohlednit procesní aktivitu zmocněnce je třeba vždy v kontextu konkrétního případu, konkrétního trestného činu, za nějž byl obžalovaný odsouzen. V projednávané věci se jednalo o sexuální delikt spáchaný na nezletilé, kdy lze mít s ohledem na charakter trestné činnosti důvodně za to, že účast poškozené zejména při hlavním líčení pro ni může být i svým způsobem traumatizující či přinejmenším nepříjemná. Účast zmocněnce pak pro poškozeného ztělesňuje i psychickou podporu nebo alespoň mu ulehčuje ne vždy lehkou pouť trestním řízením. Lze tedy uzavřít, že postupem Okresního soudu Praha-západ tak, jak je zachycen v odůvodnění napadeného usnesení, bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

33. Pokud se jedná o napadené usnesení soudu odvolacího, i zde Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces, a sice pro nekonformní aplikaci ustanovení právního předpisu, jak již Ústavní soud výše nastínil. Krajský soud své rozhodnutí zamítnout podanou stížnost opřel o jazykové vyjádření právních norem obsažených v § 154 odst. 2 trestního řádu. Z dikce zákona totiž dovodil, že právo na náhradu nákladů vzniklých ve spojitosti s přibráním zmocněnce lze přiznat jedině tehdy, rozhodoval-li soud o včas a řádně uplatněném nároku na náhradu škody, byť i ve výsledku nemusil být tento nárok přiznán vůbec. Řádné a včasné uplatnění nároku je tedy dle krajského soudu condicione sine qua non přiznání či nepřiznání práva na náhradu nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení. Z toho tedy plyne závěr, že právo na náhradu nákladů mohou získat jen ti poškození, kteří současně uplatňují nárok na náhradu škody, nikoli ti, kteří se trestního řízení sice účastní, avšak nárok na náhradu škody neuplatňují, ať již proto, že jim žádná škoda, zejména hmotného charakteru, nevznikla, anebo proto, že na základě vlastního uvážení tento nárok z různých důvodů nežádají. Taková interpretace však ve svých důsledcích vede k nedůvodnému zvýhodnění jedné skupiny poškozených oproti jiným. Tato distinkce mezi poškozenými totiž vede k odlišnému zacházení s nimi v trestním řízení z pohledu možnosti přiznat jim proti odsouzenému právo na náhradu jejich nákladů v trestním řízení.

34. Lze si představit situaci, kdy poškozený neuplatnil nárok na náhradu svých nákladů, neboť mu žádná újma nevznikla, trestního řízení se však účastní, neboť jeho účast - ať již osobní či zprostředkovaná zmocněncem - má pro něj morální a satisfakční rozměr, anebo má význam pro trestní řízení jako celek. Bylo by v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, aby na právo na náhradu svých nákladů směli dosáhnout jen ti poškození, kterým nějaká škoda či újma vznikla, ale nikoli ti, kteří se s nárokem na náhradu škody nemohli přihlásit, avšak trestní řízení pro ně mělo nikoli zanedbatelný význam či dokonce jejich účast byla v dané trestní věci klíčová. Přepjatě formalistické spojení mezi existencí řádně a včas uplatněného nároku na náhradu škody a nákladů poškozeného, které je v tomto řízení nucen platit, není odůvodněno žádným legitimním cílem nebo účelem, který by rozdíl v právech poškozených mohl ospravedlnit. Ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu je proto namístě vykládat tak, že poškozenému může být oproti odsouzenému přiznáno právo na náhradu nákladů poškozeného v trestním řízení i tehdy, jestliže poškozený nárok na náhradu škody nebo imateriální újmy nevznesl. Nic na tom nemůže změnit ani potenciální argument, že poškozený se teoreticky může přihlásit s nárokem na náhradu škody nebo imateriální újmy vždy, bez ohledu na to, zda mu nárok zjevně přísluší, či nepřísluší. Takový postup by nicméně vedl k puristicky formalistickému uplatňování nároku na náhradu škody, a to jen za účelem, aby bylo vyhověno doslovné dikci ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu, a tak i mohlo být případně zažádáno o náhradu nákladů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení. Takový přístup k právům je ovšem neslučitelný s pojetím subjektivních práv v demokratickém právním státu, jelikož jejich výkon směřuje k popření smyslu existence subjektivních práv, negaci jejich vlastního obsahu. Je možno uzavřít, že ústavně nekonformní exegezí ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu došlo rovněž k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

35. V případě stěžovatelky bylo zřejmé, že žádný nárok na náhradu škody uplatnit nemohla, neboť jí žádná materiální škoda nemohla uvedeným trestným činem vzniknout, když v té době zákon neumožňoval (až do novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 181/2011 Sb., jehož účinnost nastala ke dni 1. července 2011) poškozeným, jimž trestným činem vznikla imateriální újma, uplatnit ji v rámci adhezního řízení. Výklad trestních soudů pak v zásadě odpovídá úpravě platné do 30. června 2004, kdy § 154 trestního řádu umožňoval zavázat obviněného k náhradě nákladů vzniklých mj. i přibráním zmocněnce výlučně za předpokladu, že poškozenému byl přiznán nárok na náhradu škody alespoň částečně. Teprve přijetím zákona č. 283/2004 Sb., kterým bylo toto ustanovení trestního řádu novelizováno, byl soudu poskytnut prostor pro přiznání takových nákladů i za situace, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti, a to nejen za situace, kdy poškozený nárok na náhradu škody neuplatnil, ale i za situace, kdy jej dokonce nemohl uplatnit, což je i případ stěžovatelky (srov. Šámal. P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 1089).

36. Je tedy zřejmé, že s ohledem na výše nastíněný charakter deliktu, kterým byla poškozené způsobena újma v oblasti osobní integrity, pociťuje stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů oprávněně jako nespravedlivé, jako svého druhu další újmu, tentokráte ze strany státu. Ačkoliv lze v obecné rovině souhlasit s míněním vedlejšího účastníka o tom, že účelem trestního řízení není v první řadě zajištění náhrady škody způsobené poškozenému trestným činem, když takový nárok může poškozený uplatnit především v občanskoprávním řízení, nelze ovšem v trestním řízení poškozeného, resp. jeho účast a realizaci jeho práv pokládat za toliko formální a nevýznamné, když žádný nárok na náhradu škody neuplatňuje, neboť jej uplatnit s přihlédnutím ke konkrétnímu případu ani nemůže. Ústavní soud v této spojitosti pokládá za vhodné obiter dictum poznamenat, že koncentrace pozornosti primárně na práva obžalovaného za současného "upozadění" role poškozeného může v závislosti na míře tohoto disproporčního přístupu vést rovněž k porušení principu rovnosti účastníků řízení, jak vyvěrá z čl. 96 odst. 1 Ústavy i čl. 37 odst. 3 Listiny.

37. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí.